Článek
Lidskoprávní organizace a ujgurští aktivisté popisují koncentrační tábory s miliony vězňů, kteří jsou oběťmi experimentů a mučení - ženy jsou podle svědectví přeživších sterilizovány a muži nuceně pracují v čínských továrnách.
Ujgurští disidenti minulý týden zasedali v Praze. Na akci si ostře stěžovala čínská ambasáda. Nury Turkel, který je také místopředsedou Americké komise pro mezinárodní náboženskou svobodu, v rozhovoru pro Seznam Zprávy tvrdí, že svět chybuje, když volí politiku appeasementu vůči čínskému komunistickému režimu. Upozorňuje i na to, že roušky a zdravotnické potřeby, které na letišti „povinně“ vítali loni představitelé vlády Andreje Babiše, jsou produktem nucené práce Ujgurů.
„Když přijedou čínští komunističtí vůdci do Berlína, Paříže či Prahy a začnou diktovat, jak se mají země chovat, reakcí nemají být ústupky, ale odmítnutí. Bylo omylem si myslet, že když jim budeme naslouchat, vycházet jim vstříc, pomáhat jim a sdílet s nimi poznatky ve vzdělávání a technologiích, začnou být jako my. Děje se pravý opak. To zažíváte i s vaším prezidentem,“ uvedl Turkel pro Seznam Zprávy.
Můžeme začít vaším osobním příběhem?
Narodil jsem se v převýchovném táboře před pěti dekádami, tedy v časech, kdy čínská kulturní revoluce byla na vrcholu. Moje matka byla uvězněná, když byla v pátém měsíc těhotenství. Její provinění bylo, že byla dcerou svého otce, který usiloval o nezávislý ujgurský stát. Můj otec, matematik, byl zase odvlečen do pracovního tábora stovky kilometrů od nás.
To byl extrémně drsný start do života.
Ano, kvůli podvýživě a nedostatku denního světla jsem měl obrovskou hlavu v porovnání s drobným tělem. Když matku po několika měsících propustili, zakrývala mi ji, aby nás lidé neokukovali. Nevypadalo to, že přežiji, tak jsem byl slabý. Vyprávím to proto, aby svět věděl, že co se dnes děje v ujgurském regionu, se nestalo přes noc, je to dlouhodobý vývoj.
Od té doby uběhly desítky let, vy jste ale nakonec v Číně prožil dospívání a studoval na ujgurské škole.
Přišly i lepší časy, 80. léta bych dokonce nazval „zlatou érou“ Ujgurů. Bylo to díky tomu, že vedení komunistické strany v Pekingu v té době menšiny více podporovalo. Tehdy dokonce fungovalo ujgurské vydavatelství - jenže dnes ti, kteří ho zakládali nebo psali učebnice, jež v něm vycházely, jsou vězněni v koncentračních táborech nebo v nich zemřeli. Ale z té současné noční můry se lze probudit, jsou i lepší časy v naší historii, na které je možné navázat.
Přestože USA mluví v souvislosti s perzekucí Ujgurů o genocidě, žádný Ujgur za poslední dva roky nedostal ve Spojených státech azyl. Jak se podařilo dostat do USA vám?
V té době to bylo jiné. Během studií jsem se rozhodl jít do USA, studoval jsem angličtinu. Končila studená válka, Číňané tehdy zostřili propagandu ve snaze zabránit vývoji, jaký byl v Sovětském svazu. A to byl pro nás naopak zdroj informací, mezi řádky jsme se učili o geopolitice. Poprvé jsem se například dozvěděl o podpoře USA disidentům ze střední Evropy. Podařilo se mi získat pas, nebylo to snadné, ale také to v té době nebylo nemožné. To už dnes neplatí. Číňané například drží i mé rodiče a nedovolí jim vycestovat.
Kdy jste naposledy viděl své rodiče?
Svého otce, který na tom není nejlépe, jsem viděl na pár týdnů v roce 2014 v Turecku. Maminku jsem naposledy viděl v roce 2004, když přijela na mou promoci do Washingtonu. A to jsou lidé, kteří mají dva americké syny a pět amerických vnoučat. A naše situace se dokonce řešila i na vysoké diplomatické úrovni.
Ty příběhy jsou podobné. Sami naši příbuzní v Sin-Ťiangu ty kontakty přerušují - čínský režim jim povinně instaluje špionážní software, který je kontrolován a skenován pro zahraniční kontakty na mobilních checkpointech. Je to jako z dystopického sci-fi. Včera jsem tady v Praze mluvil s jedním z nejaktivnějších kanadských Ujgurů, který mi řekl, že se od někoho dozvěděl, že jeho 80letá matka zemřela, ale nemůže to ani ověřit. Jiný můj známý se o smrti své matky v čínském koncentračním táboře dozvěděl prostřednictvím Rádia Svobodná Asie.
Obdobné situace známe i z komunistického Československa, kdy rodiny byly rozděleny emigrací.
Ano, i proto cítím, že Češi a Ujgurové jsou přirozenými spojenci. Ta vazba je dlouhodobější, když v roce 2007 navštívil Prahu a Václava Havla americký prezident George W. Bush, setkali se i s významnou ujgurskou disidentkou Rabiyou Kadeer.
Proto jste se jako Ujgurský světový kongres sešli v Praze?
Česká republika a její občané nám otevřeli své dveře. Zejména pražský primátor Zdeněk Hřib, který nám dokonce propůjčil i prostory své rezidence. To by měl být příklad pro mocnější země po celém světě, jak udělat tu správnou věc. Představujete morální leadership ve světě, v němž leadership chybí.
To je zajímavé, že to říkáte. Česká zahraničně-politická orientace se v posledních letech přece dost proměnila. Zejména co se týče Číny, prosazuje prezident Miloš Zeman velmi vstřícnou politiku, snaží se ten porevoluční, chcete-li „havlovský“ kurz zacílený na lidská práva otočit, to je evidentní.
V prvé řadě, nemyslím, že by kterákoli ujgurská organizace chtěla, aby země měly špatné vztahy s Čínou. Chtějí, aby zejména liberální demokracie měly zdravý vztah s Čínou, tedy vztah vzájemného respektu a bez manipulací. Když Ujgurové sdílí své příběhy, snaží se osmělit vlády, aby dělaly zahraniční politiku založenou na principech.
Diplomatické kontakty s Čínou v posledních letech byly katastrofální, a to se týká řady zemí po celém světě. Když přijedou čínští komunističtí vůdci do Berlína, Paříže či Prahy a začnou diktovat, jak se mají země chovat, reakcí nemají být ústupky, ale odmítnutí. Bylo omylem si myslet, že bude fungovat politika appeasementu, že když jim budeme naslouchat, vycházet jim vstříc, pomáhat jim a sdílet s nimi poznatky ve vzdělávání a technologiích, začnou být jako my. Děje se pravý opak. To zažíváte i s vaším prezidentem. Bylo nutné, aby čeští politici vítali letadlo s rouškami z Číny během pandemie? Víte, kdo je vyrobil? Zotročení Ujgurové.
Ale vy si tedy myslíte, že i přes tuto zemanovskou etapu si Česko uchovává kredit země, která má autoritu v otázkách lidských práv na mezinárodní scéně? Ani teď se k vaší akci nehlásí vláda. Naopak si významně stěžuje čínská ambasáda v Česku.
Absolutně. V USA mluvíme o národním charakteru, říkáme, že něco je, nebo není „americké“, nebo že je něco „neamerické“. Já mám pocit, že Češi mají správné instinkty pro lidská práva, že je to něco „českého“. Ujgurský kongres si cenil účasti českých senátorů. Ale ano, měli by se připojit i další.
V české politice v oblasti lidských práv v Číně v minulosti mnohem více rezonovalo téma Tibetu. Styky dalajlámy s Václavem Havlem byly srozumitelné pro širokou veřejnost. Jak tato témata souvisejí? Když to přeženu, z povrchního pohledu by se dalo říct, že Ujgurové jsou novým Tibetem.
Zabývám se lidskými právy více než dvacet let a ze začátku jsem byl svým způsobem zklamaný, že se nám nedostává stejné pozornosti jako Tibetu. Dokonce by se dalo říct, že jsem trochu záviděl Tibeťanům, když jsem viděl v ulicích evropských měst velké demonstrace na jejich podporu. Tibet a Sin-Ťiang jsou navzájem takovými testovacími laboratořemi z pohledu komunistického režimu, to propojení je i v osobě komunistického tajemníka Chen Quangua, který dříve vládl v Tibetu, od roku 2016 působí v Sin-Ťiangu. Vždy říkám, že Tibet si podporu budoval po dlouhá desetiletí odspodu, nám se obdobnou globální pozornost podařilo získat za deset let. Je to skvělé ji mít, ale samozřejmě ne za cenu genocidy.
V roce 2016 se situace Ujgurů začala zhoršovat.
Ano, genocida, a genocidou situaci nazvali oba poslední američtí prezidenti Donald Trump i Joe Biden, už trvá v Sin-Ťiangu pátým rokem, kdy se dozvídáme o budování masivního vězeňského systému, masivního sledování lidí a sterilizaci žen. Svědectví přinášejí přeživší koncentračních táborů, stále se dozvídáme nová jména pohřešovaných lidí.
Čínský režim ale argumentuje tím, že jde o protiteroristická opatření, že jde o boj proti islámskému terorismu, jako jej známe ze „Západu“.
Odpovídám vám otázkou. Je bojem proti terorismu, když zatknete lékařku v důchodu? Je bojem proti terorismu, když zatknete příbuzné reportérů Rádia Svobodná Asie jen kvůli tomu, jakou práci dělají jejich blízcí? Je bojem proti terorismu, když se násilně odebere milion dětí z rodin a dají je do státních sirotčinců? To není boj proti terorismu, to je genocida.
