Gratulace Součkovi a hrst pikantních historek z dějin Fotbalisty roku

Slávistické trio Tomáš Souček – Jindřich Trpišovský – Kateřina Svitková opanovalo ankety, které hledaly nejlepšího fotbalistu, trenéra a fotbalistku za rok 2019. Talentem roku je sparťan Adam Hložek, do Síně slávy přizvali Jana Kollera.

Sláva vítězům, čest poraženým, ale co naplat… Do dějin se bohužel zapíše tenhle anketní ročník jako první, který proběhl jen na bázi rozeslané tiskové zprávy. Samozřejmě kvůli koronaviru.

Vidíte to… Člověk dlouhá léta příležitostnou bezduchostí a občasnou polotrapností televizních estrád, při nichž se dekorují ti nejlepší sportovci, obvykle spíše trpí. Ale když se galavečer najednou nekoná, padne z toho na vás další tíha.

Protože je to další projev nenormálnosti a nekomfortnosti situace, v níž jsme se všichni neradi ocitli.

Stalo se v posledních letech zvykem, že se ankety vyhlašují s jistým odstupem, až v únoru či březnu následujícího roku, kdy jsou kvůli reprezentačnímu termínu fotbalisté ze zahraničních lig k dispozici. Tedy obvykle. Teď kvůli karanténním opatřením sedí doma a občas se jdou proběhnout někam do parku. Ligy pauzírují a aktuální program národních týmů je na celé planetě zrušen, včetně plánovaného zájezdu českého výběru na Floridu, ke se mělo hrát s Mexikem a Hondurasem.

Letos, tedy v roce 2020, se toho každopádně stihlo na fotbalových stadionech odehrát tak málo, že nám to vzpomínky na rok minulý, tedy 2019, ještě překrýt nestačilo, takže kdo má všech pět pohromadě, asi volbu Fotbalisty roku nebo Trenéra roku zpochybní jen stěží.

Slavia získala mistrovský titul, startovala v Lize mistrů. A v podzimní části domácí soutěže si loni vybudovala tehdy šestnáctibodový náskok na druhého. Jejím hlavním tahounem byl na hřišti i v kabině Tomáš Souček a hlavním strůjcem velkolepých úspěchů pak Jindřich Trpišovský, takže nebylo co řešit.

Ke slávistické jízdě se navíc přidal i postupový úspěch české reprezentace se druhým nejlepším trenérem loňského roku Jaroslavem Šilhavým. A pochopitelně opět také s Tomášem Součkem, který zářil i v národním dresu, ve kterém si bohdá zahraje i na Euru 2020, co se (snad) odehraje v roce 2021.

Slávisty bude možná zajímat, že v dějinách ankety Fotbalista roku, jež se píší od roku 1965, se stalo teprve podruhé, že se vítězem stal hráč, který právě v roce, za který se anketa vyhlašuje, působil v červenobílém dresu. Kdo byl tím prvním? Ano, Karel Poborský, který si pak v roce 1996 užil další, podzimní část sezony už na Old Trafford. Jak víme, Tomáš Souček zamířil do anglické ligy, konkrétně na hostování do West Hamu United, nyní v zimě, v lednu 2020.

Sečteno a podtrženo: Tomáš Souček a jeho klubový trenér Jindřich Trpišovský se víceméně logicky museli ocitnout na prvních místech většiny anketních lístků, i toho mého. Oba vyhráli s obrovským náskokem.

V anketě Talent roku už byl souboj Adama Hložka s Alexem Králem vyrovnanější, osobně jsem mezi nimi volil opačné pořadí, ale takhle je to bezpochyby také v pořádku. Bude zajímavé sledovat, zda i mladý sparťan vyletí v létě z letenského hnízda někam do zahraničí, například do Lipska, kde si ho vytipovali. Bezpochyby bude záležet i na tom, jestli už Evropu opustí tísnivý koronavirový stín.

Do Síně slávy jsem si na svém anketním lístku dovolil navrhnout trenérskou legendu Hradce Králové a Slovanu Liberec, tedy Ladislava Škorpila, který v létě oslaví 75. narozeniny. Ale bezpochyby ani vůči volbě Jana Kollera nelze namítat ani půl slabiky.

V televizi teď běží samé retro zápasy. Tak proč si nezavzpomínat i na pár příběhů právě z historie Fotbalisty roku. Ten první byl oceněn za rok 1965 a jmenoval se Ján Popluhár. Anketu dlouhá léta vyhlašoval týdeník Stadion, který vycházel ve vydavatelství Olympia. A první předávání cen probíhalo v Klubu novinářů na pražské Vinohradské třídě.

Asi vůbec nejsmutnější vyhlašování zažíváme právě letos, protože probíhá jen tak na dálku, virtuálně. Hodně smutno ale bylo podle pamětníků třeba i při dekorování Fotbalisty roku 1967.

To totiž volně navazovalo na listopadový průšvih v kvalifikaci na ME 1968. Trenér Jozef Marko už považoval postup za prakticky jistý a do posledního utkání proti Irsku poslal několik náhradníků, místo Ivo Viktora například chytal Antonín Kramerius, na hřišti chyběl Andrej Kvašňák a další. Prohrálo se 1:2, nikam se nepostoupilo. A vítěz Fotbalisty roku Ján Geleta, který u toho na hřišti byl, měl při vyhlašování přinejlepším hořkosladkou náladu.

Něco podobného si v roce 1983 zažil coby vítěz ankety Ladislav Vízek. Cenu si přebíral ještě s flastrem na čele, po ráně, kterou utržil v Bratislavě v rozhodujícím kvalifikačním utkání o postup na ME 1984. Do Francie se na tenhle turnaj nejelo, protože duel s Rumunskem skončil 1:1 a hráči Československa potřebovali i hojivý flastr na bolavou duši, protože podle pamětníků podal tehdy ve svém posledním utkání na mezinárodní úrovni naprosto skandální výkon maďarský sudí Károly Palotai.

Mimo jiné neuznal branku Pavlu Chaloupkovi. A Luhového vyrovnávací gól na 1:1 už v závěru na zvrat nestačil, týmu trenéra Františka Havránka, včetně následně vyhlašovaného Fotbalisty roku Ladislava Vízka, zbyly jen oči pro pláč.

Jak vidno, nepředávat cenu na konci příslušného roku, ale až v březnu toho následujícího může mít i své velké výhody, na slavnostní večer už se alespoň nepřenáší deprese z právě absolvovaného neúspěchu.

Traduje se, že nejnaštvanějším poraženým v historii ankety byl asi Tomáš Skuhravý. To když se hledal Fotbalista roku za rok 1990, po italském MS, na kterém „Bomber“ nastřílel 5 gólů. Ale hlasující dali přednost Jánu Kocianovi. Střelec Skuhravý si tak spravil chuť až o rok později.

Osobně jsem byl, samozřejmě v roli sportovního novináře, prvně účasten na vyhlašování Fotbalisty roku 1995, které probíhalo v brněnském Boby centru. Matně si vybavuji, kterak se v zákulisí vítěz Pavel Kuka hlasitě podivoval, že ty klíčky od auta, co dostal na pódiu, jsou vlastně jenom „jako“ a že se žádné auto do jeho vlastnictví nepřesouvá. Potom ještě na rozjařeného Ivana Haška na baru a také na dcérečku ve světlých šatech, co mi na diskotéce po vyhlášení iniciativně nabízela hodinu něhy za 3 000 korun, čehož jsem si dovolil nevyužít.

Největší honičku mi coby novináři připravily výsledky za rok 1996. Vyhlášení probíhalo časově na hraně novinové uzávěrky a výsledky se střežily do poslední chvíle. Jak už se to v takových případech musí dělat, připravil jsem si tedy oslavný text pro případ vítězství Karla Poborského. A totéž pro variantu s triumfem Patrika Bergera. Protože bylo jasné, že jeden z nich to po stříbrném Euru vyhraje. Jenže jsem pak za pár kratičkých minut stejně musel „vysolit“ text třetí. S variantou, že anketu vyhrají oba a že se tedy o vítězství v ní podělí, jsem opravdu nepočítal.

Fotbalista roku se vyhlašoval na nejrůznějších místech a v různých městech. Nejčastěji ale v posledních letech na pražském Žofíně, v hotelu Hilton nebo ve vinohradském divadle.

Nejdojemnější akci ale vidělo Stavovské divadlo, kam se v rámci vyhlašování Fotbalisty roku 2010 dostavili v březnu 2011 i tehdy úřadující prezident FIFA Sepp Blatter a portugalská legenda Eusébio. Ani ne tak kvůli vítězi, kterým byl Petr Čech, jako především kvůli Josefu Masopustovi, legendě světového fotbalu, která tehdy v únoru slavila své 80. narozeniny. A celé divadlo včetně Blattera a Eusébia samozřejmě Josefu Masopustovi tleskalo vestoje, dlouze a dlouze. A nejen jemu, i celému týmu, který v roce 1962 došel na MS v Chile až do finále. A byl tehdy uveden do Síně české fotbalové slávy. Takový aplaus na stejném místě nemohl mít snad ani Wolfgang Amadeus Mozart po slavné premiéře Dona Giovanniho.

Fotbalista roku 2008 se oproti tomu vyhlašoval jen v trochu provizorních podmínkách hotelu Praha, kde se v těch dobách konala většina reprezentačních srazů. Na větší a lepší prostor ani slovutnější umělce tehdy nějak ve svazové kase prostě nebyly peníze.

Jaký to kontrast oproti vyhlášením anket, jež se uskutečnila v letech 2016 a 2017. To první v Obecním domě, druhé rovnou ve Španělském sále na Pražském hradě. V obou případech za přítomnosti prezidenta republiky Miloše Zemana.

Už Obecní dům veškeré standardy předchozích akcí posunul úplně jinam. Uznejte, že je to pro sportovního novináře trochu šok, když prvním člověkem, na kterého po příchodu na místo fotbalové akce narazí, je zrovna Jiří Ovčáček. A chvíli za ním kontroverzní podnikatel Tomáš Pitr, ten se ovšem tehdy v Obecním domě mihl asi hlavně kvůli tehdejší šéfce Odvolací komise FAČR Kateřině Radostové…

Prezidenta Zemana a spol. každopádně nenalákali na akci ani tak fotbalisté, jako spíš přítomnost jistého pana Chan Chauta, která symbolizovala (slibovaný) příval peněz od čínské investiční společnosti CEFC. Toho se nakonec víceméně dočkala jen fotbalová Slavia…

Kdoví, kde je dnes, tedy po zjištění, že CEFC bylo jen jedno nablýskané, velké, ale napůjčované nic, panu Chanu Chautovi konec. Jeho pražské akvizice posléze musela převzít čínská státní firma CITIC. Ale tehdy se před ním v Obecním domě davy rozestupovaly, jako by v jeho osobě, samozřejmě v doprovodu Jaroslava Tvrdíka, proplouval sálem přinejmenším čínský císař. Nebo dle dnešní terminologie prezident.

Velkolepé propojení čínských peněz jimi sponzorované fotbalové asociace a hradní politiky se pak v nejpompéznějším provedení předvedlo o rok později na Pražském hradě, kde za 980 000 korun z fotbalové kasy zahrál i Chris de Burgh. Jen si k tomu pusťte tehdejší reportáž Seznam Zpráv:

Reportáž z roku 2017 pojednává o tom, kterak bylo zkraje roku na Fotbalové asociaci peněz doslova na rozhazování. A po letním propuknutí dotační aféry fotbalového šéfa Miroslava Pelty si následně (nejen) na FAČR museli rychle začít utahovat opasky.

Přišlo to tehdy jako blesk z čistého nebe. Svým způsobem jako zásah shůry. Podobně jako teď koronavirová krize, která ovšem nechytila pod krkem zdaleka jen český fotbal, ale vlastně celou planetu.

Nezbývá než si přát, aby už za rok, až se bude vyhlašovat Fotbalista roku 2020, bylo všechno zase tak, jak má být… Pokud se tedy nějaký fotbal letos někde vůbec ještě začne hrát - a bude tedy zač někoho oceňovat. Věřme tomu. Pevně.