Glosář: Zpráva o stavu českého fotbalu. Odumírá, Schick a spol. jsou zázrak

Při pohledu na sociální sítě a přečtení řady tam publikovaných příspěvků by se leckomu mohlo zdát, že vyřazení českého týmu ve čtvrtfinále Eura je katastrofa. A že se největší problém českého fotbalu jmenuje Jan Bořil.

Není tomu tak. Fanoušci v emocích generují rychlé soudy, na očích logicky nosívají klapky klubové příslušnosti. A hlavně nahlížejí na věci velmi úzkou optikou. A nelze jim to mít nikterak za zlé a brát jim právo na jejich názor. Ono totiž platí, že dokud se o fotbal tím či oním způsobem vůbec ještě někdo zajímá, drží ho to při životě. Někomu to možná přijde samozřejmé, automatické. Ale v Česku fotbal na ten pocit samozřejmosti hřešil tak dlouho, že při dalším pokračování po této linii už by přišel jen volný pád do propasti, z níž už by snad ani nebylo návratu.

Po léta se říká, že reprezentace je výkladní skříň českého fotbalu. To je pravda. Jenže za ní už se na těch nejnižších patrech rozléhá hlavně zmar a poušť. Takže účast týmu kolem famózního střelce Patrika Schicka mezi osmi nejlepšími v Evropě je svým způsobem zázrak. Mysterium, kterým bychom se ale neměli nechat oslnit a zmást. Za ním skrytá realita je totiž nevalná.

Už teď na vesnicích fotbal doslova vymírá, kluby se odhlašují ze soutěží, hřiště zarůstají bodláčím. Televizní sledovanost úvodních vystoupení Šilhavého týmu na Euru byla ostudná. České děti už automaticky nevědí, kdo je to Šmicer nebo Ujfaluši, natož Masopust. Míněno Josef, držitel Zlatého míče.

A s tím je potřeba začít rychle něco dělat. Tohle je vedle redefinice důvěryhodnosti českého fotbalu největší úkol pro nové vedení Fotbalové asociace ČR. To staré na něco takového kašlalo. A pokud snad ne, zvenku to tak rozhodně vypadalo.

Při pohledu na probíhající kauzy jako Dezinfekce a vlastně i mnoho dalších se totiž člověk jen těžko zbaví pocitu, že se stamilionové dotace od státu stahovaly na Strahov jen proto, aby se jimi mohly krmit desítky něčích příbuzných zaměstnaných na sekretariátu. A aby se peníze vysávaly ze spolkové kasy prostřednictvím pseudoprojektů, jako byla poloprovedená dezinfekce kabin, fiktivně vyfakturované semináře trenérů nebo milionové objednávky vybavení pro ženskou reprezentaci, které se sice proplatily, ale nepřišla za ně ani nit… A tak bychom mohli pokračovat.

Kdo nahlíží na český fotbal jako na rozkradený, nejspíš nebude daleko od pravdy. V podmínkách zastaralé a zcela nedostatečné infrastruktury, postavené většinou ještě za krále Klacka, se tady ale pořád ještě nějakým zázrakem daří vychovávat kluky, kteří se na Euru dokážou dostat mezi osm nejlepších týmů. O holky se tu ještě nikdo moc starat nezačal a to je další „smrtelný hřích“ dosavadního vývoje českého fotbalu.

Nahlíženo touto optikou je to absolutní zázrak, že se na vrcholku takto prohnilé polorozbořené pyramidy objeví reprezentační tým, který se úspěšně hlásí o místo mezi nejlepšími v Evropě. Byť do té úplně nejužší špičky nepatří a svým způsobem ani patřit nemůže. Zase až tak velké zázraky se nedějí. A nějakou tu logiku v sobě fotbal v rozporu se slavným výrokem rozhodně má.

V zásadě je tedy opravdu spíše s podivem, že jsou Češi na Euru takto úspěšní, zejména při vědomí toho, jaké postavení ve společnosti má fotbal v západní, severní nebo i jižní části Evropy. A jaké prostředky tam do něj plynou. A to vůbec nemluvíme o profesionálních ligách, ale o fotbale pro děti a mládež, o amatérském sportu. „Postsovětské země v posledních dvaceti letech ve fotbalovém rozvoji zaostávají,“ píše Simon Kuper ve Financial Times. A má absolutní pravdu.

Na klubové úrovni je propad zemí někdejšího východního bloku už dlouhá léta naprosto zřetelný. A nejde zdaleka jen o to, jaké rozpočty ty kluby mají k dispozici. Jde o jiný stupeň rozvoje občanské společnosti a vnímání fotbalu jako fenoménu v ní.

Fotbal v každé zemi tvoří pyramida. Její základnou jsou děti, mládež, amatéři, všichni, co fotbalu propadli tak, jak to známe ze seriálu Okresní přebor. Už tahle základna se v Česku oproti letům minulým či dávným prudkým tempem snižuje. Děti fotbal nezajímá, týmy neseženou ani jedenáctku hráčů, odhlašují se ze soutěží, kluby se rozpouštějí, hřiště mizí.

Aby se tomu zamezilo, je potřeba přilákat víc dětí, mít pro ně víc trenérů, víc příležitostí hrát fotbal, víc hřišť.

Kdo přijede do Německa, ale i Rakouska, Dánska, Švýcarska, nemluvě o Nizozemsku, vidí kvanta moderních areálů s travnatými plochami, spoustou dětí, míčů, umělé osvětlení. V Česku vždycky přinejmenším něco z toho chybí. Když už někde postaví hřiště, nejsou na něm děti.

O Františku Chvalovském si můžeme myslet leccos. Každopádně je to muž, který po rozpadu federace se Slováky jako první vedl českou fotbalovou asociaci a vybudoval v ní profesionální struktury. Stal se členem exekutivy UEFA. A pak přišel jeho pád spojený s kauzou kolem problematického úvěru u Komerční banky.

Je to pár let, co jsme spolu hovořili. A Chvalovský tehdy zdůrazňoval myšlenku, která mnohým úplně uniká nebo jim přijde jako prázdná fráze. Chvalovský mi tehdy řekl, že českému fotbalu fatálně chybí vize. Jak bude vypadat za pět, deset, dvacet let. S vědomím toho, že fotbal je nedělitelný celek, že to, co nazýváme reprezentací, reprezentuje právě to, co tkví mnohem hlouběji, na té základní linii i v mezipatrech.

A každou vizi musíte budovat pro někoho. Pro příští generace, pro děti. A proto se fotbal musí permanentně snažit probouzet jejich zájem.

„Například v Anglii se fotbal dlouhodobě proaktivně stará o to, aby byl součástí kultury celé společnosti. Děti si ve škole listují slabikářem. A už v něm najdou branku, míč, fotbal. Vyjdou na ulici, neobejdou víc než tři bloky a najdou fotbalové hřiště, kam si můžou zajít kopnout do balonu. A na něco takového v Česku nikdo nemyslí,“ říkal tehdy Chvalovský. Možná trochu jinými slovy, ale jejich smysl jsem si snad zapamatoval.

K Františku Chvalovskému můžeme mít milion výhrad, ale v tomhle měl hlubokou pravdu. Dokážete si představit, že o něčem takovém přemítali Miroslav Pelta s Romanem Berbrem? Já moc ne. A nezbývá než věřit, že se v mysli nového předsedy Petra Fouska a jeho spolupracovníků i takové vize najdou.

Vraťme se ale k našemu modelu pyramidy, právě jsme si popsali její základnu. Ta pyramida se pak začíná zužovat. Směrem k talentované mládeži a práci s ní. Tady se prohospodařilo snad 20 let, kdy se mnozí domnívali, že to půjde „nějak samo“.

Pak vznikl po belgickém, švýcarském či rakouském vzoru model regionálních akademií. V právě jmenovaných zemích úspěch měl, jestli zaboduje i v českých podmínkách, zjistíme brzy. Systém se rozjel kolem roku 2016 pro tehdy čtrnáctileté kluky, kterým je tedy nyní zhruba 19 let.

Systém funguje na bázi seskupení talentů z celého regionu, kterým jsou vytvořeny ideální podmínky pro přípravu, přičemž je vše časově zharmonizováno s jejich školní docházkou. Na stejné principy hledí teď všude.

„Všimli jsme si, že naše mládežnické týmy začaly zaostávat za Bayernem Mnichov. Zjišťovali jsme, čím to je. A přišli jsme na to, že v Mnichově mají školu hned vedle hřiště. Zatímco naši kluci strávili každý den spoustu času přejížděním po Turíně. Tak jsme se podle toho zařídili a školu jim přiblížili. A výsledky se najednou zase zlepšily,“ vyprávěl mi před časem Pavel Nedvěd, viceprezident Juventusu Turín.

Ďábel je často skrytý v detailu. Pokud chce být český fotbal úspěšný, musí mít širokou základnu, následně pak i funkční systém práce s talentovanou mládeží. A pokud možno na všech úrovních kvalifikované trenéry, kteří za svou práci dostanou slušně zaplaceno.

Situace se v tomto ohledu v průběhu času lepší, ale je pořád extrémně vzdálená stavu, který by byl potřebný. Děti častokrát trénují rodiče nebo tělocvikáři, kteří buď nemají po ruce náležitou metodiku, nebo na ni kašlou, protože mají pocit, že sami vědí všechno nejlíp.

Za socialismu tu byl druhý extrém, kdy všichni museli trénovat přesně dle metodických tabulek. Ale pokud byly sestaveny správně, zjišťujeme dnes, že měly efekt. Jinými slovy: ono to tehdy fungovalo.

I v oblasti kvalitní metodiky má Fotbalová asociace ČR vůči hnutí obrovský dluh. I proto, že když se objevil génius na metodickou práci s mládeží, jakým podle autora tohoto textu je Antonín Barák starší, dal si Roman Berbr záležet na tom, aby ho ze svazu vypráskal a navíc aby Barák pár dalších let trenérsky nikde působit nesměl.

Původní tvůrci projektu akademií hovoří nyní o tom, že se budování celého systému zastavilo a je polovičaté. I to je úkol pro nové vedení FAČR a nového sportovního ředitele. Ano, je toho hodně najednou, ale zanedbávalo se všechno. Teď je potřeba na všech úrovních a frontách „rozjet káru“ lepším, správným směrem. I když včera bylo pozdě.

Když se vrátíme k naší pyramidě a všechno trochu zjednodušíme, tak se postupně dostaneme k jejímu vršku, kde leží profesionální fotbal.

Ten měl v posledních letech tendenci tvářit se, že s tím vším ostatním fotbalem nemá nic moc společného. A pokud mu ten „zbytek“ fotbalu reprezentoval Roman Berbr, nelze se tomu ani moc divit.

Ale představa, že si kluby ve svých vlastních akademiích z výhradně městských dětí samy vychovají další Nedvědy, je asi dost lichá. Bez celé té pyramidy, bez vesnického fotbalu nebude nikdy dobře fungovat ani špička.

Souběh několika faktorů – globalizace, volného pohybu pracovních sil po Evropě i nevelké úspěšnosti výchovy talentů v českém mládežnickém systému – vedl k tomu, že se ligová soutěž začala v Česku více než dříve zaplňovat cizinci.

Je jich pořád výrazně méně než ve většině evropských zemí, ale stavitelům českého reprezentačního týmu to oproti minulosti logicky vytváří zúžené pole pro výběr, když ve špičkových českých klubech hrají ve vysokém procentu minutáže cizí státní příslušníci. Museli se s tím vyrovnat jinde, musí se s tím vyrovnat i Češi. Jen je to pro českou kotlinu prvek relativně nový, proto je namístě ho zmínit.

Jak kdo nakládá se svými finančními prostředky, je bezpochyby jeho věc. Nicméně neodpustím si poznámku, že miliony, které si z Prahy odvezli namátkou pánové Andrea Stramaccioni, Semih Kaya nebo Tal Ben Chaim, prostě odtekly do jejich kapes. A při vědomí toho, jak ve vesnických klubech děti nemají nové balony, si člověk trochu drbe bradu nad tím, jak se někde peněz nedostává a jinde se jimi viditelně plýtvá. Ale míchat veřejné či spolkové peníze s privátními nelze, to je pravda.

Druhá věc je, že peníze logicky plynou odshora dolů. Přestupní řád by měl umožňovat, aby klub, který vychová budoucího ligistu, dostal za tenhle úspěšný počin solidní finanční odměnu. A zároveň je potřeba, aby předpisy nedělaly z dětí „bílé maso“ na prodej. Což leckdy není snadné sladit.

Potíž je i v tom, že s výjimkou obou „S“, jež mají jiné zdroje, jsou nyní prakticky všechny ostatní české ligové kluby v evropském kontextu chudé. Kdo nehraje „Evropu“ nebo do ní neprodá hráče, víceméně živoří. A to proto, že jsou v Česku dlouhodobým pokřiveným vývojem hluboce podceněna vysílací televizní práva. Ta se léta nesoutěžila, ale přidělovala spřátelenému Pragosportu. A tak se jejich cena posouvala nahoru pomalinku, zatímco v jiných, srovnatelných zemích nabyla hodnoty desetinásobku ve srovnání s českou.

Zároveň platí, že se na rozvoji image fotbalu „pracovalo“ po léta spíš negativním způsobem. Spousta kriminálních kauz postavila fotbal v očích mnoha někam na okraj společnosti. A nutno říct, že si to fotbal zasloužil, když navzdory všemu tvrdohlavě volil do svého vedení provařené osoby à la Pelta či Berbr.

Každopádně i tyhle faktory napomáhaly tomu, že veřejnost není fotbalem úplně poblázněná, tím pádem sledovanost televizních přenosů není nijak úžasná. A proto se televize o vysílací práva neperou a navzájem se nepřeplácejí.

To všechno vytváří uzavřený systém. Zanedbaný systém, který je zapotřebí na všech patrech pyramidy, kterou jsme si popsali, začít posouvat nějakým lepším směrem.

Nové vedení FAČR je „u moci“ jen pár týdnů. Jako závdavek do své práce dostalo nadobyčej solidní výkon reprezentace na Euru, který může oslovit děti, veřejnost, sponzory.

Navíc do kasy FAČR dorazí i další peníze za uhrané body a postupy na turnaji. Ty činí 141 milionů korun. A připočítají se k 237 milionům za samotnou účast. Po odečtení nákladů si prostředky rozdělí tým a asociace.

Je to hodně peněz, ale na druhou stranu celkem srandovní suma proti zhruba 800 milionům, jež třeba Viktoria Plzeň vydělala v Lize mistrů na podzim 2018. Čas oponou trhl a dneska už z nich klub nemá ani korunu.

Když se vrátíme k FAČR, podstatné je, jak se získanými prostředky naloží. Jestli moudře, ku prospěchu rozvoje fotbalu. Nebo zda si peníze na Strahově, zjednodušeně řečeno, rozdělí na prémiích, jak bývávalo zvykem.

Podstatné je, že ze Strahova přicházejí signály, že předvolební řeči nezůstanou plané. A noví lidé chtějí dělat fotbal nově, jinak a líp. Konkrétně komise rozhodčích Radka Příhody už vyprášila z listin rozhodčích a delegátů pro I. ligu ta nejzprofanovanější jména.

Český fotbal šel dlouhé roky šejdrem. Myslet si, že teď bude za pár dní všechno v pořádku, je bláhové. Ale chce to vydat se správným směrem. Naděje k tomu by tady byla.

Český (a československý) fotbal se může chlubit fenomenální tradicí. Díky průkopníkům z konce předminulého století získal oproti mnoha ostatním územím náskok ve vývoji. I díky tomu přišly posléze dvě účasti ve finále MS, dvě ve finále Eura, z toho jedno vítězné, taktéž zlaté olympijské medaile. To je bilance, kterou bude většina zemí Česku jen navěky závidět.

Tradice je krásná věc, dá se na ní stavět, ale všechno nevyřeší. Musí se pracovat dál. Aby se na účast ve čtvrtfinále Eura v roce 2021 jednou nevzpomínalo jako na poslední úžasný historický milník, kterého český fotbal dosáhl. To umístění je fajn, vzhledem k tomu, jak český fotbal působí rozkradeně a zanedbaně, se jeví až jako zázračné.

Naštěstí tu pořád na různých úrovních pracuje dostatek kvalifikovaných fotbalových fanatiků, kteří věci dělají dobře. Bez nich už by se český fotbal obrátil v prach. Patří se jim za to uctivě poděkovat.