Glosář: Zapomeňte na aféru Kúdela. Superliga je hrozbou nejen pro Slavii

Na mizerném propískovaném hřišti si položil balon na značku pokutového kopu, rozběhl se - a proměnil. Ondřej Kúdela, chlapík nosící nejpropíranější jméno českého fotbalu posledních dní, zařídil Slavii ligové vítězství v Liberci.

Přiblížil tak Slavii k dalšímu mistrovskému titulu, je mu teď vzdálena již opravdu jen kousek, jistotu jí dá zisk dalších 7 bodů. Což o to, titul se mezi bublinkami stříkajícího šampaňského bude slavit vždycky. A pokaždé se stejnou nezměrnou radostí. Na obzoru se ovšem objevila hrozba, která může narušit dosavadní logickou linku titul = příležitost topit se po šampaňském i v penězích.

Ještě před pár dny žili slávisté svým problémem s organizací jménem UEFA a její disciplinární komisí. Teď má velký problém UEFA sama se sebou. A s ní všichni ostatní. Tedy skoro všichni. Prostě ti, kteří by stáli mimo chystaný projekt evropské Super League (Superligy). Pokud se tedy opravdu uskuteční a rozjede. Hrstka nejatraktivnějších klubů by k sobě stáhla obrovský kus pozornosti diváků, televizních stanic a sponzorů.

Samotná špička fotbalové pyramidy by se oddělila, odtrhla od všeho, co je pod ní. Peníze by zůstaly nahoře, níž by se z toho zlatého superpokladu nedostalo skoro nic. Pohřbil by se tak princip finanční solidarity evropského fotbalu. A Liga mistrů, dosavadní nejzářivější výkladní skříň evropského fotbalu, by potemněla. Najednou by z ní bez Realu Madrid, Manchesteru City nebo Juventusu byla soutěž druhé kategorie. A dramaticky by se zmenšil objem peněz, které se tu nyní protáčejí.

No a to by negativně zasáhlo celý fotbalový kontinent. S tímto úpadkem by se „svezly“ i další evropské pohárové soutěže, odtržení těch nejatraktivnějších klubů by postihlo též národní ligy. Troufnu si říct, že tohle všechno by byla pro evropský fotbal ještě citelnější ekonomická rána do vazu než okolnosti spojené s pandemií covidu-19.

Na podzim to bude 6 let, co Slavii zachránily před úpadkem čínské peníze. S nimi přišel i Jaroslav Tvrdík a po odchodu českého podnikatele Jiřího Šimáněho převzal plnou kontrolu nad klubem. Za tu dobu přišly tři tituly, schyluje se ke čtvrtému. Slavia se díky úspěšným startům a vydařeným prodejům hráčů začala úspěšně zbavovat závislosti na finančních subvencích z Číny. Ale jak vidno, vždycky se může stát něco, co nad všechny radostné vyhlídky nadežene přinejmenším černý mrak obav a pochybností.

Ze Slavie se stal klub s rozpočtem, který se jeden čas pohyboval hodně přes miliardu korun, posléze podle šéfů klubu klesl pod ni. Tak jako tak, uživit takový kolos není legrace.

Potenciální klinickou smrt podle všeho přežila Slavia ve chvíli, kdy se zhroutil její první čínský vlastník, investiční společnost CEFC. Její aktiva a akcionářská práva ale převzala čínská státní firma CITIC. Následně pak Slavii, stejně jako všechny, postihla citelně pandemie covidu-19, která divákům zamezila v přístupu do hlediště.

Po startu v Lize mistrů v sezoně 2020/21 se Slavii nepovedlo repete, ze soubojů s Midtjyllandem se do Ligy mistrů prokousal dánský klub. Slavia tak musela vzít zavděk Evropskou ligou, ale dostala na cestu pěkné „bolestné“. Za účast v play-off inkasovala 132,5 milionu korun, což je mimochodem částka, na kterou jsem tady v glosáři před pár měsíci ve svých nedokonalých výpočtech zapomněl a dostal za to po právu pomyslně za uši.

I díky tomuto polštáři a díky postupu až do čtvrtfinále vydělala Slavia v této pohárové sezoně 395 milionů korun, což je hodně podobné finančnímu přídělu z ročníku předchozího, kdy se v Edenu hrála Liga mistrů. Tehdy od UEFA inkasovala Slavia 465 milionů. Když si k tomu připočítáte miliony za Tomáše Součka, Vladimíra Coufala a vizi, že se dříve či později podaří na přestupním trhu dobře zhodnotit i práva na Lukáše Provoda či Abdallaha Simu, rýsuje se to celé jako docela veselá písnička.

Jenže z dur do moll přeladíte, ani nevíte jak. Aféra s Ondřejem Kúdelou v hlavní roli otřásla mezinárodní reputací klubu, což je prostě fakt, ať už zkušený stoper řekl toho divokého večera Glenu Kamarovi, protihráči z Rangers, cokoli. Nálepka spojená s rasismem každopádně bije do očí. Další konsekvence celého toho košatého příběhu o brutální hře Rangers, zranění Ondřeje Koláře a tvrzení proti tvrzení mezi Kúdelou a Kamarou jistě znáte, nebo si je můžete přečíst zde. Spolu s tresty pro dotyčné aktéry celé story.

I vzhledem k tomu, že zatím stále nevíme, jak disciplinární komise UEFA zdůvodnila své rozhodnutí udělit Kúdelovi trest na 10 utkání, a to ve svých klubových soutěžních utkáních i na reprezentační scéně, nechci se teď už v téhle věci znovu babrat, řečeno už tu bylo mnohé, dokonce i z Pražského hradu. Ostatně tam už teď mají úplně jiné, vrbětické starosti.

Pro Slavii je podstatné, že Kúdela dostal trest za rasismus. A ať už si o oprávněnosti toho verdiktu může myslet kdokoli cokoli, mezinárodní reputaci Slavie to prostě nemohlo nepoškodit. Mnozí slávističtí fanoušci na sociálních sítích nechápou, proč klub v reakci na vynesení trestu konstatoval, že verdikt respektuje. A nezačal mávat praporcem ukřivděnosti a vzdoru, třeba jako hradní kancléř Vratislav Mynář.

Šéf klubu Jaroslav Tvrdík to na Twitteru vysvětlil takto:

Klíčová je ona první věta: „Odpovídám za klub, jehož 85 procent rozpočtu jde z UEFA a Premier League.“ Co to znamená? Tvrdík už se poučil z předchozích chyb. Ví, že případnému otevřenému odporu vůči UEFA sice asi mohutně zatleskají čeští fanoušci klubu, ale na UEFA si tím Slavia rozhodně nijak nepomůže, naopak. A dalším rozdmýcháváním debat o tom, co je nebo není rasismus či snad prokázaný rasismus, by speciálně ve Velké Británii jen posiloval obraz Slavie jako nějaké opovrženíhodné rasistické značky.

A to je to poslední, co Jaroslav Tvrdík může potřebovat. Protože v anglické Premier League je teď spousta peněz. A tedy i ten nejlepší potenciál právě tam Simu, Provoda nebo někoho jiného umístit, dobře zpeněžit, a zajistit tak další pohodové financování klubu, případně vybudování mládežnické akademie a podobně. Dvojice Tomáš Souček – Vladimír Coufal udělala v předchozích měsících na ostrovech právě Slavii velmi dobré jméno. A pootevřela tak dveře svým následovníkům. Jenže aféra kolem Kúdely to jméno zase zpochybnila. Takže se hypoteticky může stát, že když bude West Ham United nebo kterýkoli jiný klub chtít nakupovat hráče ze Slavie, může se strhnout poblázněná mediální lavina ve stylu: „Tak vy budete financovat ty rasisty z Prahy?“ A obchod to může zpochybnit nebo zkazit.

Když tedy otevřeným dopisem na UEFA přiživil mezinárodně celou aféru i hradní kancléř Vratislav Mynář (více zde), nadělal tím nade vši pochybnost víc škody než užitku.

Na UEFA jistě nevycházejí z údivu, co se to kolem té Slavie pořád děje. Když v srpnu 2018 vypadli červenobílí po zářezu od sudích v kvalifikaci Ligy mistrů na Dynamu Kyjev, neudrželi tehdy Jaroslav Tvrdík a jeho spolupracovníci nervy na uzdě. A zasypali Twitter ostrou kritikou UEFA, jejího představitele Hrihorije Surkise spojeného s Dynamem a tak podobně.

I kdyby měli nakrásně tisíckrát pravdu, zjistili záhy platnost hesla „hlavou zeď neprorazíš“. Napsal jsem tenkrát, že se jejich naivní přístup Slavii v nejrůznějších možných verdiktech UEFA v dalších letech mnohokrát vrátí. A také v kauze Kúdela vidíme dost možná stále ještě důsledek tehdejší neuváženosti.

Je sice správné bojovat proti bezpráví a o UEFA si můžeme myslet, co chceme, ale kdo v ní chce něčeho dosáhnout, musí to prostě řešit zákulisně a diplomaticky, a ne s revolučním praporcem nad hlavou. Pokud jsou tedy dotyčnému peníze z UEFA milé. A to Slavii jsou, musí být. A ať chce nebo nechce, musí se podle toho i chovat.

Chtělo by se napsat, že jeden klub ani třeba 10 klubů s monolitem jménem UEFA nezatřese. Ono je to tedy pravda, pokud nejde o kluby ze seznamu Real Madrid, FC Barcelona, Atlético Madrid, Manchester United, Manchester City, Liverpool, Chelsea, Arsenal, Tottenham, Juventus Turín, AC Milán a Inter Milán.

Tahle zatím dvanáctičlenná partička totiž vyhlásila, že se společně hodlá účastnit evropské Super League, projektu, který by stál úplně mimo struktury UEFA. Ta hned ve spolupráci s FIFA, národními asociacemi příslušných zemí a představiteli profesionálních lig z Anglie, Itálie a Španělska vyhlásila, že vůči tomuto projektu vyhlašuje nulovou toleranci. Ten, kdo by hrál Superligu, nesměl by startovat v žádné jiné soutěži. A hráči těchto klubů by nesměli ani reprezentovat.

Není to žádný blesk z čistého nebe. Nejatraktivnější kluby Evropy se s UEFA o podíl na společném krajíci handrkují už od začátku 90. let, kdy kvůli prvním pohrůžkám Superligou došlo k přetvoření Poháru mistrů evropských zemí na Ligu mistrů, která jejím účastníkům garantovala větší množství utkání než předchozí jednoduchý vyřazovací pavouk.

Od té doby ti velcí pohrozili vznikem Superligy už mnohokrát,. A UEFA většinou poupravila formát Ligy mistrů tak, aby těm největším vyhovoval zase o něco víc. Což má ten efekt, že pro kluby z menších zemí typu Česka je stále obtížnější se do soutěže dostat.

Asi není náhodné, že právě dnes má UEFA představit nový formát pro Ligu mistrů v ročnících 2024–27. Spekuluje se o modelu, který by každému účastníkovi garantoval v základní části 10 utkání. A také o dvou pozicích garantovaných pro kluby, které si postup do Ligy mistrů v národní soutěži nevybojovaly, ale excelovaly třeba v ročníku předchozím. Při pohledu na aktuální tabulku Premier League by se něco takového mohlo týkat například Liverpoolu a Chelsea.

Je otázkou, jestli aktuální ofenziva kolem vzniku Superligy není opět jen blafováním, tlakem těch největších, aby UEFA opravdu oznámila právě popsanou variantu Ligy mistrů nebo něco, co by těm nejsilnějším vyhovovalo ještě víc.

Zároveň je nutno brát zcela vážně i variantu, že to Juventus, Real, Chelsea a spol. se vznikem vlastní odtržené ligy tentokrát myslí opravdu vážně. Naplnil by se tak jejich dlouholetý sen o soutěži s garantovanou účastí, ve které by hrály jen se soupeři podobně zvučných jmen, ne s nějakým Partizanem Bělehrad nebo pražskou Slavií nebo s někým z Bulharska. O tyhle zápasy smetánka nestojí, na nich prodělává.

A hlavně se ve stávajícím systému vlastně s celou Evropou solidárně dělí o budget, který vytvoří televizní stanice a sponzoři, jejichž zájem samozřejmě vábí ty nejslavnější klubové značky.

Andrea Agnelli, prezident Juventusu, je už léta fascinován světem NFL, ligy amerického fotbalu a jejích výnosů. Něco takového by rád vytvořil v Evropě. A tyhle myšlenky teď rozhodně akcelerovaly v časech pandemické krize, která se i těm největším klubům nabourala do peněženky. A to velmi citelně.

Super League by byla ekonomicky velmi výhodná pro její účastníky. Ale zasadila by šílenou ránu všem ostatním. Přetáhla by si k sobě ty nejlepší televizní časy a hlavně peníze. Z Ligy mistrů UEFA by se stala soutěž „vyzobaná“, bez těch nejlákavějších jmen, soutěž druhého řádu. Hrozilo by, že budget, kterým nyní Liga mistrů disponuje, by se z velké části přelil do nové Superligy, zcela reálná je odhadovaná hrozba, že Liga mistrů by pak mohla nabídnout peníze nejvýše tak v řádech běžných nyní v Evropské lize.

Pro kluby typu Slavie, které by, při vší úctě, neměly šanci dostat se do Super League a v soutěžích UEFA by pak bojovaly jen o „zbytky“, jež by tam zůstaly po přestěhování hodokvasu na superligový stůl, je tohle všechno velmi, velmi neradostná vize.

Projektem Superligy se bude detailně zabývat i úterní vydání Podcastu Angličan.

Jakkoli tedy může být Slavia vůči UEFA naštvaná a ukřivděná, v tomhle případě jí musí fandit ze všech sil. Stejně jako další čeští potenciální účastníci pohárů pořádaných UEFA. A vlastně i další kluby, do kterých se od UEFA přes pohárové zástupce nakonec i tyhle finanční prostředky dostávají, když si od nich Slavia a spol. kupují posily.

Cynik by řekl, že taková Sparta si na život na docela vysoké noze a prakticky bez peněz z UEFA už asi docela zvykla. Nicméně jedním z faktorů, proč Daniela Křetínského a další akcionáře stále baví dolepovat díry v rozpočtu ze svého, je bezpochyby perspektiva, že bude líp a že peníze od UEFA do klubu zase potečou, a to v míře ještě hojnější než v aktuální sezoně, kdy se klub do Evropské ligy po pár letech vrátil.

Pokud by zchudla UEFA, nemohly by fungovat ani projekty typu Viktorie Plzeň, kde stálo financování klubu vyloženě na tomto příjmovém pilíři. Uskrovnit by se museli úplně všichni. Tedy kromě úzké superligové partičky, co by si skoro všechno nahamounila pro sebe a přestala by se s ostatními dělit.

Větší katastrofa by evropský (a český) fotbal potkat nemohla.