Glosář: Zápas s Anglií nebyl sváteční, spíš divný. Je pryč, až teď to přijde

Zvláštní zápas. Přinesl rozpaky, protože už před ním málokdo věděl, co si o něm myslet. A po něm už dost možná vůbec nikdo. Zvlášť když vzhledem k systému turnaje až dnešní poslední zápasy ve skupinách rozhodnou o tom, co vlastně výsledek z Wembley, potažmo konečné pořadí týmů ve skupině D, znamená.

Mezistátní utkání s Anglií, která své hosty obvykle vítá v londýnském fotbalovém svatostánku jménem Wembley, bývají soupeři obecně vnímána jako svátek. Duel, který máme v čerstvé paměti, v ní ale nejspíš brzy zešedne a vymizí, protože nebude moc důvodů pamatovat si ho.

Na rozdíl od dvou jiných, předloňských mačů českých fotbalistů s Albionem. V březnu 2019 vstupoval tým trenéra Jaroslava Šilhavého právě ve Wembley do kvalifikace Eura. Nečekalo se od něj mnoho, ale dívat se tehdy, jak v Londýně projel pomyslným mlýnkem na maso, bylo truchlivé. Prohra 0:5 byla ještě milosrdná.

Na Euru Češi nakonec hrají. I díky tomu, že Anglii zaskočili v odvetě v pražském Edenu, o výhře 2:1 rozhodl tehdy Ondráškův gól. A šlo tenkrát o největší radost ve spojitosti s českou reprezentací po několika trudnomyslných jarolímovských letech.

Začalo to tedy peklem, pokračovalo pohádkou. A jaký žánr jsme proti Anglii viděli tentokrát? Napadá mě třeba přirovnání ke čtvrté epizodě dvanáctidílného detektivního seriálu, po které máte pocit, že jste v ní nic nového neviděli, děj se posunul jen drobně. A nejasností přibylo místo toho, aby se věci začaly vyjasňovat. To až příště, ve vyřazovací části. Kolik dílů s českou účastí ještě uvidíme, je pochopitelně to nejpodstatnější.

Už teď je nezpochybnitelným úspěchem, že Češi splnili svůj základní cíl a postoupili ze skupiny, dokonce to bylo jasné už před tímto třetím zápasem. Stejně jako u Anglie. S domácími byli přesto jejich fanoušci, potažmo média, nespokojeni, výčitky z nedostatku útočné kreativity přivolal zejména duel se Skotskem.

Možná i tento tlak vybudil svěřence trenéra Southgatea v úterý večer k velmi razantnímu vstupu do utkání. Brankář Tomáš Vaclík si nejprve poslechl, jak mu duní tyč, brzy přišel i Sterlingův gólový zásah. Harryho Kanea pak Vaclík v pozici, kdy si hleděli do očí, skórovat nenechal.

Tak jako tak evokovala vstupní dvacetiminutovka onen strojek na maso z března 2019. Češi pak trochu dorovnali hru, ovšem bez větších šancí vedení Anglie ohrozit. A druhou půli pak oba celky absolvovaly jen jakoby z povinnosti, bez většího zájmu ještě něco měnit. Tedy kromě plejády náhradníků, jejichž četné příchody vzaly zápasu rytmus definitivně.

Čeští fanoušci před utkáním hledali odpověď na to, jak trenér Šilhavý nastaví strategii. Zda při už jistém postupu ze skupiny poskytne právě proti Anglii větší herní příležitost i těm svým svěřencům, které dosud na turnaji ještě tolik nezapojil. Aby jim dal šanci rozehrát se a dosavadním oporám poskytl trochu oddychu.

Nakonec se v české sestavě oproti předchozímu utkání s Chorvatskem neměnilo nic. Proč? Trenér Šilhavý se do jakýchkoli experimentů pouští obecně nerad. Vedle toho věděl, že osmifinále není na skupiny termínově úplně nalepené, tahle fáze se rozjede až od soboty.

A hlavně kouč nejspíš nechtěl zvyšovat riziko, že případný výraznější neúspěch ve Wembley sebere jeho týmu klid, sebevědomí a pozitivní náladu, vyvolanou logicky dosavadními úspěchy.

Ruku na srdce, realita ukázala, že debaklu, kterému se kouč chtěl jistě vyhnout, mohla klidně čelit i elitní sestava. Kolmé průnikové přihrávky soupeře mířily v úvodu do jedné šance za druhou. Naštěstí tahle fáze netrvala dlouho a přinesla jen jeden gól ve Vaclíkově síti.

Na rozjetém anglickém kolotoči se v těch fázích nechytal v rámci českého týmu leckdo, jmenujme jednoho: Jan Bořil měl tentokrát s plněním svých úkolů víc starostí než obvykle, takže fauly nešetřil. V české lize jako by mu rozhodčí kartu občas odpouštěli. Na Euru se to nestalo, a tak kvůli druhému napomenutí bude v osmifinále scházet. Trenér Šilhavý se bude muset zamyslet, jestli místo něj bude hrát Pavel Kadeřábek takříkajíc přes nohu, nebo zvolí ještě nějaké jiné řešení.

V těch úvahách bude hrát jistě zásadní roli i odpověď na otázku, koho vlastně český tým v osmifinále čeká, potažmo kdy a kde.

Ve skupině D nakonec na Čechy zbyla třetí příčka, vzhledem k dostatečnému bodovému zisku také zajišťující postup. Ale určit u „třetích“ další soupeře je ještě složitější než u týmů, co ve skupinách skončily nad nimi.

Osmifinálové soupeře pro tyto třetí týmy jednotlivých skupin vyjasní až klíč, který bude odpovídat kombinaci čtveřice skupin, ze kterých se bude postupovat právě i ze třetího místa.

Je to velmi složité, ale když to zkusíme zjednodušit, mohli by Češi hrát proti Nizozemsku, konkrétně 27. června v Budapešti. Anebo o dva dny později v Glasgow, kde už to dobře znají. Tentokrát proti vítězi skupiny E. Může tedy jít o Švédsko, Španělsko, Slovensko či Polsko. Čistě hypoteticky nelze vyloučit ani další možnosti.

Že je to celé ohromně zmatené, nepřehledné a komplikované? Bohužel, je to tak. Tento velmi nešťastný efekt přineslo rozšíření počtu účastníků turnaje ze 16 na 24. Stalo se tak na Euru 2016, kde to ale české fanoušky až tolik zajímat nemuselo, protože Vrbův tým se ziskem jediného bodu skončil ve skupině poslední. A tyhle matematické hrátky si tedy tenkrát „neužil“.

Letos je tohle všechno komplikováno i dozvuky pandemie a formátem turnaje rozesetým po celé Evropě. Takže tahle hra na slepou bábu, kterou ukončí až zkompletování všech zápasů ve skupinách, s sebou samozřejmě přináší i dost logistických problémů. A to i pro týmy samotné, o fanoušcích nemluvě.

Podstatné je, že se Češi osmifinálového utkání zúčastní. Jsou mezi 16 nejlepšími týmy v Evropě, jistě budou chtít dorovnat alespoň výsledek týmu vedeného Michalem Bílkem v roce 2012, který se propracoval až mezi nejlepších osm. Útok na čtvrtfinále je teď logicky na českém programu, ať už se tým utká s kýmkoli a kdekoli.