Glosář: Výkon proti Walesu děsil. Jen Vaclík si zaslouží dva palce nahoru

Na kalendáři visel lístek s datem 30. března 2021. A čeští fotbalisté jen stěží skousávali, že v Cardiffu prohráli 0:1, ačkoli domácí jedenáctku prakticky po celý zápas přehrávali, dokonce i v časovém úseku, kdy hráli po Schickově vyloučení početně oslabeni.

I z toho bezpochyby plynul optimismus před pomyslnou odvetou v Praze, k níž navíc Wales dorazil bez své superstar. Tedy bez Garetha Balea a jeho divotvorné levačky.

Jenže chyba lávky! Co bylo včera, není dnes. Tentokrát to bylo naopak. Jako jasně lepší tým se v pražském Edenu prezentoval Wales. V prvním poločase byl výrazně nebezpečnější díky hbitým brejkům, ve druhé půli se místy dostával až k takové převaze, jako by válcoval dorostence.

Konečný výsledek 2:2 byl pro tým Jaroslava Šilhavého víc než milosrdný. Dospělo se k němu i díky tomu, že jeden gól hosté věnovali českému týmu jako „pozornost“ sami, to když Ramseyho zpětnou přihrávku nedokázal zpracovat brankář Danny Ward a přičinil se nechtěně o to, že balon doputoval až za brankovou čáru. V danou chvíli, krátce po přestávce, znamenal české vedení v zápase 2:1. Češi si ho však svým výkonem udržet nezasloužili.

Chyběl pohyb, herní agresivita, kompaktnost, chybělo všechno. Balon mezi českými kopačkami cirkuloval po většinu utkání proklatě pomalu, i to Velšanům usnadňovalo napadání a brejkové údery po zisku míče.

Češi dlouho působili dojmem, že jsou jak bez duše. Jako by sami nastoupili k „přáteláčku“, zatímco soupeř ke kvalifikačnímu utkání. Intenzita jeho hry byla viditelně vyšší, velšský motor se točil v úplně jiných obrátkách.

V březnu tomu přitom bylo prakticky naopak. Jak je to možné? Co se změnilo? Dozajista lze poukázat na vynucené změny v české sestavě. Jen oproti duelu v Cardiffu nyní v základní sestavě scházeli kvůli zdravotním problémům Kúdela, Bořil, Coufal, Holeš, Provod a Jankto. Navíc se tehdejší kapitán Vladimír Darida rozhodl, že ve svých 31 letech už toho dal reprezentaci dost a chce být víc s rodinou.

Vedle už jmenovaných nemohl tentokrát trenér Šilhavý počítat ani s Kolářem, Kadeřábkem, Krejčím II, Masopustem a Ševčíkem, dlouhodobě zraněn je i Hovorka.

Ano, těch výpadků je opravdu hodně. Ale to ty, co nastoupili, a jejich trenéra neomlouvá. Po Euru české reprezentaci zjevně „spadl řetěz“, veškerá síla, zdravá herní agresivita a dynamika jsou pryč. A bylo by záhodno se už velice rychle probrat.

O stoperské dvojici Čelůstka-Kalas víme, že kreativity příliš nepobrala, chybí jí konstruktivní rozehrávka. Na krajích tentokrát nastoupili Matějů s Novákem. A v jejich případech lze hovořit o naprosté katastrofě.

Ve středu pole splňoval slušné parametry jen Barák, který se ovšem před pondělním zápasem proti Bělorusku „vykartoval“. Souček byl tentokrát jen svým stínem. A opravdu speciální kapitolu píše Alex Král.

Fanoušci už na něj začínají být velmi alergičtí. A nutno říct, že jim k tomu poskytuje dostatek důvodů. Je úplně z formy, a to už dlouhé měsíce. Před Eurem se to vysvětlovalo tím, že ruská liga skončila brzy a on ztratil herní rytmus. Teď po přesunu do West Hamu ho zase ještě nechytil. Tak fajn. Až bude ve formě, ať ho trenér zase povolá. Ale teď to na základní sestavu národního týmu v kvalifikačním utkání o postup na mistrovství světa opravdu není.

Král je na tom aktuálně tak špatně, že už u něj Šilhavého hierarchické žebříčky „a když nemáš Holeše, tak je na řadě Král“ prostě nefungují. A že nejsou lidé? Ať se na mě Alex Král nezlobí, ale líp než on v pátek to z české ligy opravdu uhraje kdekdo.

Na křídlech ukázali Pešek s Hložkem pár solidních okamžiků. Ale měli by jich na téhle úrovni a v tak důležitém utkání předvádět mnohem, mnohem, mnohem víc. Po většinu utkání se jen vezli.

Třída sám pro sebe je Patrik Schick. Kvůli neschopnosti zálohy zůstával odříznutý od zbytku týmu, a tak se alespoň snažil prosadit nějak individuálně, vybojovat si balon sám a zakončit. Nebo přihrát kolegovi do čisté šance. Hložek ale bohužel po Schickově nadějné přihrávce Warda neprostřelil.

Nebýt Tomáše Vaclíka, Češi by v Edenu prohráli. V první půli dokázal zmařit šanci plynoucí z nájezdu dvou útočících hráčů na jednoho stopera, pochytal i několik dalších ošemetných střel. Za to mu náleží první palec směrem nahoru. Ten druhý pak za pozápasové vyjádření, ve kterém v televizním rozhovoru i na sociální síti podpořil brankářského kolegu Dannyho Warda po jeho minele, která skončila vlastním gólem.

„Takový vlastní gól je noční můrou všech brankářů. Na mezinárodní úrovni obzvlášť. Hlavu vzhůru, Danny, a hodně štěstí v dalších zápasech,“ napsal Vaclík na Twitter.

Prokázal tak svůj zdravý charakter a silnou mentalitu. Na českých trávnících něco takového rozhodně není standardem. A „Vacloš“ si za svůj počin zaslouží úctu, potlesk a obdiv.

Zato respekt vůči trenéru Šilhavému už se u veřejnosti začíná povážlivě vytrácet. Ano, při tolika omluvenkách to nemá jednoduché. Ale co jeho tým předvedl tentokrát, bylo tedy sakra málo. V minulosti se tradičně opíral alespoň o pevné defenzivní vazby, jenže ani ty tentokrát nefungovaly, Čeští hráči si soupeře v defenzivě špatně přebírali, Velšané se do brejků dostávali až příliš snadno, například po českých rohových kopech. I zabezpečovací systém zn. Šilhavý tentokrát selhal.

Může se stát, že netrefíte základní sestavu. Ale že pak začnete střídat až v 76. minutě, to mi tedy, s prominutím, speciálně v tomto případě hlava opravdu nebrala. Totálně prováhaná střídání! Co se náhradníků týče, tak zejména Michal Sadílek v průběhu pouhých pár minut prokázal, že právě jeho dravost chyběla českému týmu po většinu utkání jako sůl. Zatímco Sadílek přinesl na hřiště rokenrol, Král do té doby drnkal leda dumky na balalajku.

Nevím, jak moc by jeho repertoár ocenili v ruské, přesněji tatarské Kazani, kde se odehraje pondělní utkání kvalifikace proti Bělorusku. Moc lidí tam asi v hledišti tak jako tak nebude. Ale pokud chce trenér Šilhavý udržet šance na druhé místo ve skupině, asi by měl sestavu trochu provětrat.

Připomeňme, jak se to vlastně má s postupovými počty. Do Kataru pojede vítěz skupiny, což je skoro jistě Belgie. Druhý tým ze skupiny čeká březnová baráž, kdo v ní zdolá dva soupeře, jede také na MS. V baráži se hraje vždy na jedno utkání, důležitá tedy bude výhoda domácího prostředí. A tu si v první rundě baráže zajistí 6 nejlepších týmů ze druhých míst jednotlivých skupin.

Češi se o druhou příčku ve skupině tahají s Walesem. Když tenhle souboj nezvládnou, mají ještě velkou šanci dostat se do baráže coby celek, který byl předtím úspěšný v Lize národů. Z téhle pozice by ale měli jistotu, že baráž začnou někde venku, jako nenasazení. Podrobněji jsme vše popsali zde.

A teď jak to vypadá se šancemi Česka a Walesu na druhou příčku ve skupině. Aktuálně posbírali stejný počet bodů, ale Wales má ještě před sebou o zápas víc.

Češi hrají v Kazani s Běloruskem a po přátelském utkání s dosud neodtajněným soupeřem končí 16. listopadu v Praze s Estonskem. To Wales jede v pondělí do Estonska, 13. listopadu hraje s Běloruskem a 16. listopadu hostí Belgii.

Je nad slunce jasnější, že pokud Wales získá ve zbytku kvalifikace víc bodů než Češi, skončil v tabulce skupiny výš, na kýženém druhém místě. Češi se tedy musí modlit, aby v první řadě sami zvládli oba duely s outsidery. A aby Belgičané, kteří už budou mít 16. listopadu postup do Kataru dávno v kapse, nenechali nějaké body v Cardiffu.

Jinými slovy: Češi už po včerejšku nemají druhou příčku ve skupině ve svých rukou. A to ještě mohou být rádi, že se při rovnosti bodů v konečné tabulce skupiny nezohledňují výsledky vzájemných utkání, tuhle bilanci by totiž měli ve srovnání s Walesem horší.

Jde ale o kvalifikaci MS, takže se v případě bodové rovnosti podle tradičních regulí FIFA jako první pomocné kritérium zohledňuje brankový rozdíl ze všech zápasů ve skupině. Tedy celkové skóre.

V aktuální tabulce vidíme u české vlaječky skóre 10:9, u velšské 7:7. Tahle maličká výhoda může mít samozřejmě jen jepičí život, když se čeští střelci nebudou ve zbytku kvalifikace dostatečně snažit.

Zbývající duely české a velšské jedenáctky se soupeři z Běloruska a Estonska se tedy hypoteticky mohou stát i střeleckými závody na dálku. Každý gól může rozhodovat.

Jisté je jedno: Česká mašina musí výrazně přitopit pod kotlem. To, co předvedla v pátek v Edenu, by nestačilo. V březnové baráži rozhodně ne, ať už se do ní Češi prosmýknou z jakékoli pozice.