Článek
Souboje českých a nizozemských fotbalistů v poslední době naplňují české fanoušky optimismem. Ve čtvrtek ale měli navrch zástupci Eredivisie. Až se chce napsat: zaplaťpánbůh za Rangers, ti to na pražské týmy zjevně neumějí.
Na Letné se hrálo de facto dětské představení. Vzhledem k trestu za rasistické chování části fanoušků v nedávném duelu s Monakem smělo tentokrát na sparťanský stadion dorazit toliko publikum pod patnáct let, samozřejmě s doprovodem dospělých. A jak to tak bývá v divadelních kusech pro školy a školky, nakonec vše dobře dopadlo.
Princeznu drak nesežral, ohněm ani nesežehl přilehlé budovy, navíc se našel statečný chlapík z neurozeného rodu obránců, který překonal čáry zlého kouzelníka a zajistil malému království tři důležité drahé kameny. Jestli byla svatba, to už nevím, ale tak či tak panovala na letenském stadionu po zápase s Rangers velmi dobrá nálada.
Z fotbalového hlediska to nebyla žádná velká krása. Účel světil prostředky. Upřímně řečeno, především v úvodu utkání jsem byl poněkud zaskočen nejistotou v defenzivní linii Sparty, dvě špatné rozehrávky ukázal Čelůstka, zdálo se mi, že obránci společně s Nitou málo komunikují, a výsledkem těchto nedorazů byly nebezpečné náznaky skotských nájezdníků.
Jestli bych někoho z defenzivních hráčů vyzdvihl, byl by to Filip Panák. Opravdu se mi líbil. Při pohledu na jeho výkon si člověk jen musí opakovat, jaká je to škoda, že mu osud nadělil nechtěnou dvouletou pauzu kvůli zranění a následným zdravotním patáliím. Panák je opravdu velmi dobrý v obranných činnostech, navíc disponuje kvalitní rozehrávkou, neztrácí přehled, věří si s míčem.
A jeho parťák v obraně Hancko? Skvělý náběh na rohový kop a zlatý gól. Při bránění měl své problémy, ale zmíněná hlavička vše přebila.
Sparťané měli hned několik šancí své vedení zvýraznit. Především Pešek, Haraslín a Minčev mohli přítomné diváctvo uklidnit. Leč nestalo se a až do konce se hrál hodně nervózní fotbal s velkým strachem z případné chyby. Dokonce po vyloučení Kamary (ten bude Prahu jistě milovat) byli borci Rangers aktivnější, presovali a sparťané se mocně potýkali s rozehrávkou, což byl problém celého druhého poločasu, kdy hosté na letenské fotbalisty „nalezli“ a nedali jim moc dýchat.
Nakonec se dá použít věta, že historie se neptá jak, ale jestli. Tři body za výhru 1:0 zůstaly doma, uvidíme, co přinese sparťanské měření sil s Lyonem.
Hledá se Hložek
U jednoho sparťanského borce se ještě na chvilku zastavím. Jestli jsem někoho na trávníku v prvním poločase vyloženě postrádal, jednalo se o Adama Hložka. Nelžu, ve dvacáté minutě jsem se podíval do sestavy, jestli opravdu nastoupil.
Už jsem trochu alergický na to, když slyším, jaká je Adam velká naděje, co všechno Spartě může přinést, a výčty klubů a prestižních lig, kam jistojistě zamíří. Abychom si rozuměli, i já si myslím, že má velký potenciál, rozhodně patří k těm, kteří by měli udávat tón českého fotbalu v dalších letech.
Zároveň jsem ale toho názoru, že doba hájení kvůli jeho mládí je fuč, nyní už musí pravidelně dokazovat, že opravdu má na lepší evropskou soutěž, než je ta česká. Mám pro toto tvrzení několik argumentů :
Eduardo Camavinga, 18 let, z Rennes se už dostal do Realu Madrid.
Erling Haaland, 21 let, od sedmnácti v Molde – 14 gólů, Salcburk 27 zápasů / 29 gólů, Dortmund 67 utkání / 68 gólů, reprezentace 15 startů / 12 gólů.
Pedri, 18 let, stabilní hráč Barcelony i španělského národního týmu.
Florian Wirtz, 18 let, základní stavební kámen Bayeru Leverkusen a také už německý reprezentant.
A takový Mbappé střílel góly za Monaco už v šestnácti a v PSG či reprezentačním výběru vesele pokračuje.
Tím chci říci, že není čas na to, kochat se stále nadějemi na skvělou budoucnost, Hložkovi vrstevníci v Německu, Anglii, Francii či Španělsku rozhodně nestojí na místě. Ano, ve druhém poločase proti Rangers vymyslel Hložek dvě dokonalé přihrávky kolegům do jasných šancí, ale zkrátka čekám o něco víc. Právě proto, že Adam Hložek má nesporně talent a schopnosti být velkým hráčem. Kdyby byl průměrný, tak mě tolik zajímat nebude.
Slávistický doktor Jekyll i Mr. Hyde
Zápas Slavie v Rotterdamu měl určitě vidět Robert Louis Stevenson. To by teprve naznal, jak vypadají dvě tváře jedné bytosti, tedy doktor Jekyll a pan Hyde. Při pohledu na obrazovku to vypadalo, že slávisté jsou zaskočeni přístupem, agresivitou a důrazem hráčů Feyenoordu.
Ano, rozhodčí hru hodně pustil, ale to není omluva. Asi není náhoda, že po většině soubojů zůstávali na trávníku ležet právě slávisté, a to v očekávání, že se bude pískat faul. Šlo o očekávání mylné. Zatímco v domácí soutěži jsou Trpišovského svěřenci dominantním týmem, svým presinkem nutí soupeře k chybám, získávají velké množství míčů na útočné polovině a fyzicky zbytek ligy převyšují, v Rotterdamu se ocitli na odvrácené straně měsíce.
V rozehrávce kupili chybu na chybu, k atakování na polovině Feyenoordu se prakticky nedostávali a vůbec nestíhali včas zastavovat útoky domácích. Dva obdržené góly byly logickým vyústěním. Upřímně, první půle, to byla taková malá fotbalová katastrofa. Jako když si sednete na řetízkový kolotoč, a přitom je vám nevolno jen při pohledu na kývající se strom ve větru.
Zápas na stadionu De Kuip ukázal jednu věc. Lukáš Masopust není levý obránce, respektive není obránce. Na tomto postu se mu nedařilo, důkazem budiž druhý gól, kdy velmi snadno prohrál hlavičkový souboj. A možná i kvůli tomu se nedokázal prosadit ani ve hře dopředu.
Nejsem trenér, ale asi bych spíše preferoval do útoku Kuchtu před Teclem, nechal bych od začátku hrát Schranze, ale nevidím do záměrů trenérů. Nechce se mi věřit, že by Trpišovský a spol. nechali některé hráče záměrně odpočívat kvůli derby, které se hraje v neděli. To určitě ne. Asi šlo o pokus, který se ukázal být omylem.
Druhý poločas, právě i s Kuchtou, Lingrem a Schranzem, byl najednou úplně jiný. Slávisté byli daleko aktivnější, nebáli se hrát, dokázali snížit a málem se po Schranzově šanci dočkali vyrovnání. Zničehonic to šlo. A to proto, že přitlačili v soubojích, začali daleko více běhat, zkrátka do utkání investovali neskonale víc než v první půli. Na dělbu bodů to ovšem nakonec nestačilo, prospaná první část přišla slávisty hodně draho.
Nešpor bohužel zázračně netrefil
Vystoupení Jablonce v Alkmaaru se mi líbilo. Hrál se oboustranně dobrý fotbal, hra se tlačila takříkajíc rychle nahoru, jen šancí se tolik nerodilo. Jablonec působil daleko lépe než v ligové soutěži. Jenže když už se nějaká příležitost Severočechů narodila, Jablonečtí ji nedokázali využít.
Čvančara, který nahradil indisponovaného Doležala, střílel po průniku těsně vedle hned v úvodu utkání, o něco později se po zákroku na něj v souboji s gólmanem Vindahlem klidně mohla kopat penalta. To na druhé straně se Gudmundsson prosadit dokázal, využil velkou chybu jablonecké obrany, která se nechala přečíslit, a islandský plejer už měl lehkou úlohu.
Zázrak večera se ovšem odehrál ve druhém poločase.
Martin Nešpor, který vystřídal otřeseného Čvančaru, se dostal k míči odraženému od břevna zcela sám, nějakých šest metrů před brankou. Jenže místo vyrovnání míč vůbec netrefil, ačkoli mu padal přímo k nohám. Při vší úctě, kdyby z toho pruďasa Petra Radu na lavičce klepla pepka, vůbec bych se nedivil, protože tohle byla šance z kategorie absolutních. Leč zůstala nevyužita, a přesto trenér Jablonce zdravotní újmu neutrpěl, což je na tom celém ta lepší část příběhu, samozřejmě.
Jak říkám, zázrak. Jen je škoda, že se nekonal i ten bodový, protože na plichtu Jablonec rozhodně měl.