Glosář tvrdí, že trendy teď fotbalu diktuje Klopp, jenže Ščasného Sparta si vybrala cestu opačným směrem

Uznávám, že když nyní nastolím otázku, zda byla pro Spartu správná myšlenka sázet spíš na míčové kouzelníky ve stylu „jako Real Madrid“ nežli na týmové pojetí „à la Liverpool“, jemuž dala přednost Slavia, popřu tím v důležitém aspektu přesně to, co se už v těchto glosářích mnohokrát opakovalo. A sice, že Spartě už nehorázně dlouho schází alespoň střednědobá sportovní strategie a následně trpělivost a víra v ni.

Nicméně výjimky jsou i od toho, aby občas leckterá pravidla potvrzovaly. A když už si tedy nyní Sparta bude analyzovat, kde jí to drhne, dávám k úvaze, zda by si i toto téma neměla interně znovu prodiskutovat.

Stejně jako loni touto dobou Slavia, která navzdory teprve půl roku „starému“ titulu změnila linii a učinila rozhodnutí, bezpochyby lidsky bolestné, a to o odchodu stylově poněkud tradičněji založeného kouče Jaroslava Šilhavého a nastolení éry „totálního fotbalu“ Jindřicha Trpišovského. Během půl roku a dvou přestupních období se pak Slavia herně transformovala a kádrově přezbrojila natolik, že dnes snad už při pohledu na hřiště a na tabulku všichni chápou, proč do toho Slavia v prosinci řízla. A při vší úctě k Jaroslavu Šilhavému, kterému nyní velmi sedí role reprezentačního trenéra, udělala dobře.

A pokud jsem správně pochopil cíl, jenž si vytkla Sparta, pak jsem nyní vážně na pochybách, jestli ji ona cesta může dovést ke štěstí. Abychom si lépe rozuměli, FC Liverpool a Real Madrid nabízím jako dvě symbolické věže, přičemž každá z nich z té svojí strany ohraničuje škálu odlišující kluby podle míry týmového nebo naopak individualistického pojetí fotbalu.

Z jedné strany Kloppův Liverpool, který na hřišti vytváří jednolitý organismus, v němž se i hvězdy typu Salaha rády podrobují leckdy až fascinujícím souhrám a součinnostem.

Podívejte se na rozhovor s Jindřichem Trpišovským, koučem Slavie, a jeho inspiraci v práci Jürgena Kloppa:

Real Madrid naproti tomu ze strany druhé ctí historickou tradici, vycházející z toho, že za královský klub hrají prostě a jednoduše nejlepší hráči světa. A to obvykle bohatě stačí k tomu, aby soupeře přehráli. I hvězdy Realu přitom ale umí hbitě přepnout do týmovějšího režimu, to když po zápasech všednějších přijdou duely klíčové, na to nezapomínejme.

Celé to symbolické zobrazení se dvěma pomyslnými věžemi je, přiznávám, hodně zjednodušující, ale snad dostatečně ilustrativní. Přičemž zbytek fotbalového světa se obrazně řečeno pohybuje na škále někde mezi nimi. Co hraje Slavia, to vidíme, co chce hrát Sparta, lze asi stále jen v hrubých obrysech tušit, ale pochopil jsem to tak, že si vybrala opačný pól inspirace nežli Jindřich Trpišovský alias Kloppův český klon. Tomu, že by se touto volbou trefila Sparta výjimečně do černého, ale zatím nic moc nenasvědčuje.

Bezpochyby nelze vyloučit, že jde o bohapusté mediální sýčkování a že po drobných úpravách a jemném doladění už sparťani na základě volné improvizace svých kreativních géniů, do jednoho oplývajících magickým prvním dotekem, začnou jednoho dne zbytek ligy na trávníku zesměšňovat.

Ale i kdyby se to někdy v domácí soutěži nakrásně opravdu stalo, třeba až budou slávisté v konkurzu, viktoriáni ve starobním důchodu a ostatním klubům odvelí půlku kádru někam do války, tak na mezinárodním poli, troufnu si říci, se český klub stylem hvězdné armády Realu Madrid nemůže prosadit nikdy. Leda, že by si koupil hráče úrovně Realu Madrid, což se asi nepřihodí. Pokud se tedy ovšem výhradně v Česku nenajdou ložiska dosud neznámé suroviny, jež by lidstvu uměla nahradit atom i ropu dohromady.

Jak už bylo řečeno, mnohé klíčové faktory, jako systematičnost v řízení klubu, kterou by naplňoval erudovaný management s čitelně rozdělenou zodpovědností, už tu byly zdůrazňovány opakovaně, zde naposledy před týdnem (více zde).

Sparta prohrála s Teplicemi a v tabulce na soupeře opět ztratila. Podepsala se pod to tato sestava:

A pořád platí, že dokud Sparta v tomto směru nebude sama k sobě zcela poctivá, bude ji to limitovat donekonečna. Vedle tradičních úvah o smrtící angažovanosti majitele klubu Daniela Křetínského do rozhodování o sportovních záležitostech je docela srandovní připomenout si i to, jak Zdeněk Ščasný v éře stramaccionovské zvedal varovně prst, to když zdůrazňoval, že Spartě fatálně schází pozice sportovního ředitele. Načež se jím sám stal a při první (pardon, druhé) příležitosti už coby sportovní ředitel mužstvo převzal i coby trenér.

Co je na tom špatně? Na jednoho člověka dvojí práce, což je limitující z hlediska času i patřičného odstupu. Těžko říct, jak ostře poslední dobou kárá sportovní ředitel Ščasný trenéra Ščasného, nebo jestli už za něj (za sebe) chystá náhradu.

„V Anglii je běžné, že trenér dostává rozšířené kompetence,” zmínil Zdeněk Ščasný v únorovém rozhovoru pro Seznam a dle kontextu mínil například kompetenci pro výběr a jednání o příchodech posil. „V našich podmínkách to ale nevidím jako úplně optimální,“ dodal tehdy.

To bylo v únoru. Na konci července už v tom zjevně ani on, ani další sparťanští bossové zase až tak velký problém neviděl, když právě Ščasný tým po Pavlu Hapalovi trenérsky převzal.

Ale zpět k interview z února. Ščasný se v něm tehdy vyhranil proti jeho někdejšímu nástupci na trenérském trůnu ve Spartě, tedy proti Davidu Holoubkovi. Mluvil o tom, že Sparta pod Holoubkem, „byť jí to přineslo i pozitivní výsledky v Evropě“, rapidně změnila styl a hrála ze zadních pozic na protiútoky.

„Co se týče herního způsobu, chtěli bychom Spartu vrátit tam, kam ji předurčuje kvalita herního kádru. Měli bychom chtít být dominantní v drtivé většině zápasů,” řekl tehdy Ščasný.

Ostatně tady si citovaný únorový rozhovor můžete pustit sami:

Pro doplnění kontextu: Když Holoubek právě Ščasného v září 2016 na pozici kouče Sparty střídal, musel se potýkat i s velkou marodkou, která mu zúžila kádr, což bylo nepříjemné vzhledem k tomu, že ligový program kombinovala s Evropskou ligou. A také stažení těžiště hry svého celku hlouběji do pole tehdy Holoubkovi pomáhalo v tom, aby se hráči při omezené možnosti rotace fyzicky neodrovnali. Provizorně tak Sparta solidně dohrála podzim, zato se pak totálně rozklížila na jaře.

Zatímco Holoubek částečně jistě ze sympatií, částečně vynuceně, protože jiné hráče prostě neměl, nasazoval zhusta odchovance z mládežnického úseku, ze kterého sám trenérsky vyšel, Ščasného teze o herní dominanci a zejména pak reálný pohled na to, koho Sparta začala nakupovat, snadno prozradí, že míří směrem zcela opačným.

S trochou sarkasmu lze dnes rodičům poradit, že pokud chtějí synkovi zajistit na české poměry špičkovou fotbalovou výchovu a zároveň mít prakticky absolutní jistotu, že „mladej“ nikdy, ale opravdu nikdy v kariéře za Spartu nenastoupí, pak bude nejúčinnější nechat ho zapsat právě do Sparty. Protože ze Hřebíkova Strahova na Ščasného Letnou (pravda, vyjma Hložka) opravdu nepronikne ani myš.

Sparta sází na individuální schopnosti cizinců. Což do značné míry jistě dává smysl, protože právě v individuální práci při ovládání míče česká mládežnická základna v posledních letech obecně za světem zaostala.

Ščasný nedávno ventiloval myšlenku, která mnohé zaskočila. A sice, že Sparta disponuje nejkvalitnějším kádrem v lize. Pravda, tehdy ještě na Slavii neztrácel 15 bodů, nicméně jak se ukazuje, i skvělé individuality by musely tvořit tým, aby byla Sparta úspěšná. Stanciu či Kanga už se sice blýskli mnoha skvělými momenty, či dokonce obdobími, ale jednak oba trápí nestabilita formy, jednak sami za sebe stejně ligu nevyhrají. A když člověk vidí, jak rumunskému reprezentantu Chipciovi v závěru utkání s Teplicemi uniká Moulis a nezadržitelně střílí vítězný gól svého týmu, pak nevíte, jestli se smát nebo brečet.

A to třeba v kontextu nedávných slov teplického šéfa Pavla Šedlbauera, že Teplice „vaří“ z ročního rozpočtu 80 milionů korun. A z toho jde 14 milionů na mládež, něco i na provoz stadionu.

Pokud si to číslo správně pamatuji, tak Sparta jen do mládeže, kterou pak neumí a nechce nijak využít, dává ročně 50 milionů korun. Ale proč nad nimi nemávnout rukou, když nedávná výroční zpráva prozradila, že Stramaccioniho éra z pohledu vyúčtování nákladů přišla v příslušném ročním zúčtovacím období na částku 1,378 miliardy korun, což je mimochodem 17krát víc, než za kolik dělají fotbal Teplice, které v neděli na Letné vyhrály.

Ano, i Real Madrid nebo Bayern Mnichov občas padnou s outsiderem, poslední dobou dokonce celkem často. I na ně přijde slabší období, které odhalí chyby. Ale obvykle to období u nejtradičnějších a v příslušných ligách ekonomicky nejlépe zajištěných klubech netrvá jako u Sparty třeba pět let bez trofeje, přičemž je samozřejmě nutné zohlednit šíři konkurence v jednotlivých soutěžích.

Jak Sparta, tak Slavia se nyní mnohem častěji než dřív obracejí pro posily do ciziny. Mají peníze na lepší hráče, než jsou doma k mání, takže je to víceméně logické. Jenže jsou v této disciplině nováčky, cizince za částky kolem 80–100 milionů korun tu předtím nikdo nikdy nekupoval.

Takto před časem viděl situaci ve Spartě Nico Stanciu:

Takže je tu nikdo neumí odskautovat tak, aby to částce odpovídalo. I sám Ščasný v již zmiňovaném únorovém rozhovoru bezelstně prohodil, že zkoumat, jak jsou na tom vyhlédnuté posily třeba charakterově, zatím Sparta dostatečně neumí. Za uplynulé měsíce měla možnost si tuhle znalost doplnit. A jistě pro ni bude poučením, že jestli se chce posunout dál, tak už by neměla nastřádat takovou sbírku leklých ryb, vylepšenou egoistou Kangou.

Slavii se v první fázi posilování z ciziny velmi povedl třeba Michael Ngadeu, další vlny, jež přinesly namátkou Rotaně či Balutu, už se tolik neblyštěly. Nicméně skutečnost, že Slavia více sází na zahraničně-domácí mix hráčů, kterému se navíc jako celku herně i výsledkově daří, ponechává třeba Olayinkovi s již zmíněným Balutou větší klid a čas na aklimatizaci v Česku nežli u jejich sparťanských soků.

I kluby samotné potřebují nabrat zkušenosti, jak výběr i zakomponování cizinců do týmu co nejlépe zefektivnit. Chybami se člověk učí, říká se. Vyjma fotbalové Sparty, chtělo by se dodat sarkasticky. Ale zrovna tohle Sparta dříve či později zvládne, i díky působení Tomáše Rosického, který zná prostředí multi-kulti kabiny jako málokdo v republice.

Ale jestli Sparta někdy vyčaruje cosi úspěšného a zároveň stylově podobného individuálnímu pojetí Realu či Bayernu, rád přiznám, že jsem se mýlil. Při pohledu na truchlivou současnost Sparty na naší „škále (ne)týmovosti“, kterou jsme si pracovně ohraničili Realem a Liverpoolem, by mi teď osobně přišlo smysluplné pošoupnout se alespoň o kousek směrem k Anfieldu.