Článek
Dost možná že leckomu z těch racionálnějších příznivců fotbalové Sparty rejdily už před víkendem hlavou myšlenky s nádechem ostražitosti. Něco ve stylu: „Pozor na to Slovácko! Jsou ve formě, experti je chválí, v tabulce už povylezli fakt vysoko, a doma zatím v téhle ligové sezoně válčí dokonce bez ztráty kytičky… Navíc platí, že v ligových zápasech, které následují hned po reprezentačním termínu, Sparta obvykle zrovna nezáří.“
Realita ovšem všechny obavy významně předčila. Sparta na Slovácku prohrála. Jistě, to se může stát. Navíc prohrála výrazně. To už je na pováženou, ale kdo zápas neviděl, může si třeba říct: Že by smůla?
Mýlil by se. Velmi teskným je pro sparťany zjištění, že jejich miláčky „nějaké Slovácko“ naprosto zválcovalo 4:0, prakticky jim takříkajíc nedalo čuchnout. A dělo se tak víceméně celých 90 minut. Aniž by sparťané nabídli cokoli, čím by se povedenému výkonu domácích a jejich efektivní herní strategii s podpisem Martina Svědíka alespoň pokusili nějak čelit. Nejen v tomto ohledu byli tentokrát na jihu Moravy naprosto trapní. Nepodstupovali souboje nebo je prohrávali, jejich deficit byl v rychlosti i pohybu. Ve všem.
Viděli jsme střet dvou možných pojetí fotbalu. Toho pohodlnějšího, co nabízí Sparta, spoléhající hodně na individuální schopnosti svých fotbalistů. Míní, že by měli být schopni ostatní ligové celky (snad vyjma Slavie a Plzně) přehrát a snadno zastínit. Alespoň tedy teoreticky. Často i prakticky. Outsidery, co zalezou před svoji branku a pasivně čekají na porážku, Sparta na Letné obvykle poráží. Tím spíš, že už od února vylepšuje útočné schopnosti týmu Pavel Vrba, nositel visačky Trenér, jehož kvalita se nezpochybňuje.
Jenže je tu i pojetí druhé, progresivnější, náročnější na ochotu pracovat a podílet se na vysoce sofistikované organizovanosti hry. To je trend, který úměrně svojí třídě razí Liverpool, Manchester City nebo třeba Bayern Mnichov.
Nechci tvrdit, že Sparta nemá organizaci hry žádnou. Ale ve srovnání s Trpišovského Slavií a Svědíkovým Slováckem skoro žádnou. Kdo nevěří, ať si pustí nedělní zápas.
Neznamená to, že proti jmenovaným soupeřům nemůže být Sparta úspěšná. Jednorázově bezesporu ano, vždyť nedávno po letech vyhrála derby „S“. Jak to dopadne v celkovém účtování tohoto ligového ročníku, to se teprve uvidí.
Spartě se sice u pasu pohupuje skalp Slavie. Ale viditelně horší než soupeř byla v dalších dvou duelech s týmy z domácí špičky. Jak Plzni, tak Slovácku podlehla Sparta naprosto zaslouženě. A Slovácko tímhle představením vysvětlilo všem, kteří to dosud odmítali vnímat naplno a zcela seriózně: Ano, do absolutní české špičky teď bez diskuse patří i Slovácko. A hraje o titul, přinejmenším o poháry rozhodně.
Vrbova doktrína narazila na lepší
Strůjcem tohoto malého zázraku je jednoznačně trenér Martin Svědík. A hráči, kteří mu uvěřili, že když budou dělat to, co po nich chce, přijde progres. Zní to jednoduše, že ano? Jenomže to zdaleka není tak snadné, jak by se leckomu mohlo zdát.
O fotbale a o tom, jak ho dělat, samozřejmě přemýšlejí všichni trenéři. Ale někteří se v propracovanosti a provázanosti svých strategických konstrukcí, jakož i způsobů přípravy, dostanou o krok, o deset kroků, o tisíc kroků dál než ostatní. Model uvažování takového Pepa Guardiloly už je situován tak trochu v jiném vesmíru.
Nicméně jak pro Guardiolu, tak pro každého dalšího trenéra ve fotbale platí moudrá věta Karla Brücknera: „Aby byly vaše myšlenky na trávníku úspěšné, k tomu jako trenér potřebujete učinit ne jeden, ale dva kroky: Mít ty myšlenky. A naučit své hráče, aby je dokázali realizovat.“
Mezi krokem 1 a 2 se bezpochyby spousta „myšlenkových chrámů“ ve skutečnosti rozplyne nebo polorozplyne, to když trenér přistoupí na kompromisy a polovičatá provedení. Těch je plná liga.
Ale když se hloubka trenérovy myšlenky do mysli těch správných hráčů obtiskne naplno, vznikne čas od času malý zázrak. Už v 90. letech v brücknerovské Sigmě, před pár lety v Plzni, když Viktoria začala pod Vrbou sbírat první tituly. Pak zazářila Trpišovského hvězda nad Edenem.
Ano, máte pravdu, Svědík se Slováckem nedokázal zatím ještě ani zlomek toho, co jmenovaní. Ale z hlediska základního principu, na kterém svou práci staví, má do téhle společnosti přinejmenším výrazně nakročeno.
Jak je možné, že teď deklasoval tým Pavla Vrby, trenéra, kterého jsme právě zařadili do Ligy výjimečných? Na to je snadná odpověď. Fotbal je živý organismus, podobně jako darwinovské druhy evoluce v čase, a to dokonce velmi rychle. Když vám něco funguje v roce 2011, třeba až tak, že vás za to po vzájemném utkání s úctou pochválí i Pep Guardiola, ještě to automaticky neznamená, že váš tým bude reprezentovat tu nejprogresivnější vývojovou větev také o deset let později.
Nedivím se Pavlu Vrbovi, že byl v neděli po utkání se Slováckem naprosto zdrcený. Výsledek ho jistě bolel. Ale ještě horší pro něj muselo být zjištění, že obrazně řečeno do města opravdu přijel „novej šerif“. A jak ukázala nedělní zkusmá přestřelka na Slovácku, umí toho fakt hodně. Lapidárně řečeno: Svědík si celého slavného Vrbu až neuvěřitelně namazal na chleba.
Zní to teď možná vůči Pavlu Vrbovi neuctivě. Já to vnímám naopak. Jako poklonu Martinu Svědíkovi, o kterém se už dlouho mluví ve stylu „jeho práce je nadobyčej zajímavá, může se před ním rýsovat pozoruhodná perspektiva“. Tak už je to tady, nedělní odpoledne všechny ty úvahy zdokumentovalo takříkajíc v přímém přenosu.
Žádná náhoda, ale precizní důsledná práce
Mnozí řeknou: Ježišmarjá, tak se mu povedl jeden zápas, vy s tím naděláte řečí, je to jen náhodná bublina.
Ne, je to reálný stav schopností týmu 1. FC Slovácko, se kterým Svědík za tři roky udělal opravdu nepřehlédnutelný pokrok, který přinesl i posun tabulkou směrem vzhůru. Předminule devátí, v minulém soutěžním ročníku celkově čtvrtí. A aktuálně v průběžné tabulce druzí. Ano, je to jen mezisoučet, ale už po půlce základní části. To v sobě nějakou vypovídací hodnotu nese.
Bude-li mít Svědík a jeho tým na jaře smůlu na zranění, asi je to srazí víc a citelněji, než když masivnější marodka povyprázdní kabiny Sparty či Slavie. Kádr Slovácka zdaleka není tak široký. A hlavně klub pracuje v úplně jiných ekonomických podmínkách než „S“.
Žádné milionové platy, žádné bombastické přestupy. Martin Svědík dokázal svou představu o fotbale vložit do hráčů, kteří v klubu prostě byli a jsou. Prakticky ve všech případech viditelně mnohem lepší než před rokem či dvěma. Fotbalisté rozličného věku (po léta vnímaní maximálně na úrovni lepšího ligového standardu) si dnes dělají z pražské Sparty trhací kalendář, a média se dokonce u některých začínají divit, jak je možné, že je Jaroslav Šilhavý ještě nepovolává do reprezentace.
V čem tkví Svědíkovo kouzlo? Řekl bych, že je hodně podobné tomu, jež „udělalo“ Trpišovského. Jejich týmy jsou nadobyčej mobilní, tedy pohyblivé. Projevuje se to takhle: Slovácko na útočné polovině ztratí míč, ale ve vysokém počtu hráčů tam zůstane s velmi vysoko posazeným napadáním protivníkovy rozehrávky. Při opětovném zisku míče hrozí soupeři velmi nebezpečným úderem. Když soupeř z presinkové pasti unikne, sprintují všichni vysunutí hráči Slovácka okamžitě tzv. „pod míč“.
Já vím, svým způsobem to tak dělají všichni. Ale Slovácko prostě líp. Ve větším počtu hráčů, rychleji, ne párkrát za zápas, ale prostě pořád, neúnavně tam a zpátky. A navíc tak, že hráči nabíhají pod správnými úhly a drží si mezi sebou optimální vzdálenosti. To, aby jejich počínání bylo co nejefektivnější.
Teď v neděli to bylo celé setsakramentsky efektivní. Zdravě agresivní napadání sparťanské rozehrávky vedlo k tomu, že si Letenští nebyli schopni vytvořit prakticky žádnou šanci nebo ohrožení Nguyenovy branky, nepočítáme-li Minčevův brejk z úvodu.
Svědík učí své hráče, kde se pohybovat a jak s největší pravděpodobností získat odražený balon. Vrba jistě také. Ale v neděli měli skoro všechny odražené míče u nohy hráči Slovácka,
Věci lze dělat ledabyle, polovičatě, solidně a precizně. Svědík se u svého týmu dostal jako málokdo jiný v lize k provedení „precizně“. Jistěže pokaždé mu to tak dobře nevyjde, hráči, které má k dispozici, přeci jen mají své limity. Ale až pohádkově je pod Svědíkem stále posouvají. Protože uvěřili, že to lze. Že můžou vystoupit z šedi průměru a týmovou součinností dramaticky přesahující české zvyklosti (vyjma Slavie) se v tabulce posunout mnohem výš než v předchozích letech kariéry.
Všichni lidé z fotbalového prostředí, se kterými jsem o Martinu Svědíkovi hovořil, se shodli na jednom jeho charakterovém rysu: Když po hráči něco chce, tak to po něm chce opravdu důsledně, ne jednou naplno, dvakrát napůl a pětkrát vypustit. Ale padesátkrát naplno a precizně.
Takhle „zabejčení“ lidé, co se nesmíří s polovičatostí, to leckdy mají v životě těžké, protože všechny kolem sebe „otravují“. Když jsou ovšem obklopeni jinými lidmi, ve kterých smysluplný obsah té umanutosti zarezonuje, můžou se dít zázraky. Jako teď na Slovácku.
