Glosář: Šilhavého přehnaná opatrnost velikosti týmu nesvědčí

Liga národů se řítí do finiše své skupinové fáze. A Češi stále mají naději na postup mezi elitu. To by znamenalo, že v případě úspěchu by si v příštím cyklu mohli v této soutěži zahrát s někým z absolutní špičky, dejme tomu s Belgií, Francií, Anglií, Španělskem, Německem, Itálií a tak podobně.

Nabízí se pokračovat větou: To by bylo jistě hezké.

Otázkou ale je, zda by hezké byly i ty zápasy. Pokud by v nich Češi předváděli něco podobného jako zatím letos v listopadu, pak se trochu obávám, že by utkání s pocitem vnitřní rozkoše sledovali pouze tuzemští masochisté.

Pokud měl středeční přípravný zápas v Lipsku demonstrovat Bořku Dočkalovi nebo Antonínu Barákovi, že je ve srovnání s elitou sráží jejich pohybový deficit, pak to byla v tomto ohledu ukázka dozajista úspěšná. Dodejme, že fotbalové velmoci jménem Německo k tomu stačila sestava na úrovni B, nebo spíš C.

Němci onen přípravný duel vyhráli „jen“ 1:0, ale počet jejich dalších šancí byl i vzhledem k leckdy tápající české obraně a jejímu celkovému přetížení vskutku vysoký. Zřejmou německou převahu pak v průběhu druhé půle jen otupila skutečnost, že český střed pole postupně začala zpevňovat střídající trojice Souček, Král, Darida.

Fajn. Každý zápas národního týmu má svůj smysl nejen ekonomický, ale i sportovní. A v konfrontaci s Němci obzvlášť.

V tom ohledu je ale asi dost důležité vyjasnit si, jaký smysl mají zápasy Ligy národů. Přiznám se, že je osobně vnímám jako možnost výborné přípravy na jarní zápasy kvalifikace mistrovství světa a na letní Euro. Pokud se tedy uskuteční, věřme, že ano.

Moje východiska by tedy směřovala k tomu, že si i v Lize národů bude český tým hledat a upevňovat svůj styl, rozvíjet své přednosti, sehrávat se do nějakého výsledného osobitého tvaru.

Zápas s týmem Izraele ukázal, že trenér Jaroslav Šilhavý a logicky pak i reprezentanti sami to uchopili trochu jinak. Že podstatou je pro ně soutěž sama, tedy Liga národů. Z toho po výhře nad Izraelem pramenila jejich nelíčená radost ze zisku 3 bodů. A dost možná i to opatrnické fotbalové představení, které ve druhém poločase utkání v Plzni nabídli.

Dodávám, že slovo „opatrnické“ je tím nejvstřícnějším eufemismem, jehož jsem při vzpomínce na předvedenou herní slabotu schopen.

Ať jsme spravedliví, první půle proti Izraeli byla před prázdným hledištěm v Plzni ještě celkem ucházející. A ozdobená dokonce výstavním gólem. Po Janktově rychlé kolmé akci po levém křídle přišla pěkná přihrávka na střed, kde ve složité situaci uhrál výtečně balon Vladimír Darida a po rychlé improvizované kombinaci přes Coufala a Ondráška se následně Darida dostal ke vstřelení své 8. reprezentační branky. Na 67 odehraných zápasů už by jich jistě mohl mít víc, nicméně tahle byla opravdu hezká, to zase všechna čest.

V první půli vynikal i Jakub Jankto, dostal se ještě ke dvěma celkem nadějným zakončením.

Ale druhá půle? Pro mnohé po herní stránce celkově velké, velké zklamání. Češi prakticky rezignovali na útočnou aktivitu. Bránili v bloku, zatlačovaném čiperně kombinujícími Izraelci, stále hlouběji.

Po zisku míče v českém podání prakticky neexistovala přechodová fáze, ba ani schopnost podržet balon aspoň chvíli uprostřed hřiště, nebo dokonce v hloubi soupeřovy poloviny. Tam střídající Michael Krmenčík nic podobného vůbec nepředvedl.

Ano, ostatní ve stažené formaci celkem kompaktně bránili. S výjimkou Aleše Matějů, který svým slabým výkonem na kraji obrany všechny ubezpečil, že bez Jana Bořila to při dalších reprezentačních akcích asi opravdu nepůjde.

Pokud se chceme utěšovat tím, že kmitající izraelské včeličky neproťaly tuto stále víc a víc zatlačovanou obranu žádným gólovým žihadlem, pak si můžeme být skoro jisti, že elitnější protivník by to pravděpodobně proti takhle přetížené defenzivě svedl. Při vší úctě k Izraelcům.

Ano, pravdu mají ti, kteří zdůrazňují, že i tohle bylo pořád lepší než zcela rozpadlá česká hra v poslední fázi trenérského působení Karla Jarolíma u národního týmu.

Kompaktní to bylo. Ale na můj vkus přehnaně opatrnické, až zbabělé. Bez nadstavby. Bez kvality. Nanicovaté. Jářku, jsou výhry, s jejichž oslavami mám, přiznám se, trochu problém.

Ano, žijeme ve složité době. Už před srazem oslabily český tým pozitivní covidové testy u slávistů Jana Bořila, Ondřeje Kúdely a Lukáše Provoda, ze stejného důvodu vypadl sparťan David Pavelka, nenastoupil ani Tomáš Pekhart.. Jiné zdravotní problémy teď postavily mimo hru Ondřeje Koláře, Patrika Schicka, Adama Hložka, Pavla Kadeřábka, Ondřeje Čelůstku, Petra Ševčíka či Tomáše Petráška. Nakonec i Davida Hovorku.

Ano, je to pěkně dlouhý seznam, který kvalitu kádru jistě rozmělnil.

Ano, v této konstelaci vzali trenéři možná do úvahy, že při třízápasovém programu, který po přípravě s Němci a duelu s Izraelem ukončí ve středu mač proti Slovensku, budou se silami svých hráčů hospodařit. A že se tedy druhá půle s Izraelem odehraje se zataženou ruční brzdou.

Ale dívat se na to tedy nedalo. A rozhodně to po mém soudu není progresivní cesta, na jejímž konci by se snad měly česat nějaké sladké plody ze stromu úspěchu.

Srovnat tým, který na adrenalinové vlně plné euforie „sejmul“ v Edenu před 13 měsíci slovutnou Anglii, se šedivými myškami, co se v neděli bály vlastního stínu, skoro ani nelze.

Fajn, myšky porazily tým Izraele, tak snad jim ještě nějaká energie zbyla na středeční duel se Slováky. Uvidíme, zda po nedělní pauze dostane opět prostor zajímavá přímočarost Václava Černého, měla by být ku prospěchu.

Češi vyhrají svou skupinu, pokud zvítězí a pokud zároveň Skotsko nevyhraje v Izraeli. No a tím skončí reprezentační rok 2020. Tak ať se loučí v dobrém.