Článek
Covidový marast nám všem ztrpčuje život už pěkně dlouho. A nebojím se říct, že už nám taktéž sice plíživě, zato až s nelítostnou důkladností přeprogramoval v našich myslích leckteré dosud zaběhané standardy, klíčové pro nastavení atmosféry v celé společnosti, notabene i ve fotbale.
Nevím, jak vy, ale přinejmenším já se poslední dobou cítím celkově mnohem rozmrzelejší a melancholičtější než kdy jindy, lze hovořit až o lehké depresi. A od lidí kolem sebe slýchávám hodnocení podobná.
Nezbývá než to celé ještě nějaký čas přečkat. Navíc platí, že start očkování dává celé té naší víře a naději v návrat starých dobrých časů opravdu reálný fundamentální základ.
Proč o tom rozprávím tak rozvlekle zrovna v textu, který se má týkat fotbalu? Z velmi dobrého důvodu. Říkám na rovinu, že muset se tak dlouho dívat na fotbalové zápasy hrané pořád dokola před prázdnými ochozy je pro mě osobně zcela konkrétním, velmi intenzivním zdrojem pocitu sklíčenosti, přiživujícím ve mně průběžně tu depresi celkovou.
Já vím, že šéfy klubů, potažmo vedení ligy touhle svojí upřímností nepotěším, logicky je pro ně veledůležité, aby se fanoušci na fotbal dívali alespoň v televizi, když už do hlediště nesmí. A ani já od obrazovek rozhodně nikoho neodháním, jen za sebe formuluji to, co asi cítí i mnozí další. Že tahle „covidová“ varianta fotbalu je sice každopádně lepší než žádná, ale plnokrevný fotbal to prostě není a být nemůže.
Vedle nulové míry emocí na prázdných stadionech navíc doba covidová znetvořila tradiční termínovou listinu, znemožnila uplatnění léty prověřených tréninkových cyklů a fází přípravy, navíc v kádrech jednotlivých týmů generuje nárazově vlny infekce, které leckdy zužují veškeré koučovy strategie do věty: „Kdo může, ten hraje.“
Jinak to nejde. Musíme se smířit s tím, že tohle je prostě v mnoha ohledech tak nestandardní, modifikovaná, improvizovaná sezona, že by to člověka vedlo až k úvaze nebrat ji vážně, nepočítat ji, napsat před ni hvězdičku. Nebo spíš křížek.
Jiná je, to je jisté. Doufejme, že ty další už pak zase všechno vrátí do zaběhaných standardů, jichž si začneme o to víc vážit a užívat si jich. Ale i tahle probíhající divná sezona se počítá. Do přehledů výsledků, tabulek, do koeficientů a nasazení týmů do evropských pohárů. Všude.
A člověka napadá myšlenka: Když už je ta sezona takhle zpotvořená, je snad i dobře, že si Slavia drží tak výrazný náskok. Protože být to s někým z dalších týmů vyrovnanější, mohla by ve finiši o celkovém prvenství rozhodnout nějaká koronavirem vyvolaná nahodilost, například kalamita pozitivních testů v jednom z táborů před vzájemným zápasem. A o hektolitry zlé krve, potažmo o zdroj ukřivděného, negativistického středobodu hodnocení celé soutěže tu dozajista nikdo nestojí.
Nehledě na to, že by byl skoro zázrak, aby se podobné pasti vyhnul zároveň také boj o záchranu nebo o evropské poháry. Tohle poznání nás teprve čeká.
Z tohoto úhlu pohledu bychom tedy asi mohli kvitovat, že i v prvním jarním kole, pokud tedy odhlédneme od detailu, že slůvko „jaro“ spojujeme letos s polovinou ledna, vedoucí Slavia náskok na své pronásledovatele ze Sparty a Plzně zase o dva bodíky navýšila.
Konkrétně v případě Plzně už jde o tak zásadní odstup, konkrétně 17 bodů ztráty na Slavii, že při umocnění situace poznámkou, že Plzeň sehrála již o zápas víc než červenobílí, docházíme do bodu zjištění, že označovat Viktorii Plzeň stále pronásledovatelem je spíše odrazem jisté setrvačnosti a starých zvyků než reálného stavu věcí.
Ono se sice řekne: zápas jako zápas, stejnou hodnotu mají body z prvního jako třeba ze sedmnáctého kola. Ale na vstupy do jednotlivých půlsezon kladou týmy přece jen o něco větší důraz. Výsledek úvodního střetnutí totiž jednoduše řečeno nadefinuje náladu a atmosféru, s nimiž se klub následně rozeběhne do maratonu dalších zápasů. Odpíchnout se vítězstvím tedy znamená konkrétně v případě Slavie potvrzení červenobílého oprávněného pocitu klidné síly, která je znatelně vyšší než u konkurentů, navíc výrazně stabilizovanější.
Slávisté se tedy v atmosféře, kterou nedeformují žádné stresy, mohou chystat na další utkání, těšit se na duely s Leicesterem v Evropské lize nebo dolaďovat týmové součinnosti se zimními posilami, případně hráči, co se do Edenu vrátili z hostování.
Indikátorem skutečnosti, že je teď Slavia vnitřně klidnější než před pár měsíci, tedy v úvodní fázi sezony, je bezpochyby skutečnost, že nyní už bez problémů proběhla transakce se 45 miliony korun, jež za krajního obránce Alexandera Baha odtekly do dánského Sønderjyske. V letním přestupovém období se Jaroslav Tvrdík po téhle stezce ještě raději nepustil, protože nebylo jasné, jaké další ekonomické škody napáchá covid-19, navíc místo startu ve vysněné Lize mistrů museli vzít slávisté zavděk Evropskou ligou. A ještě tehdy netušili, jak v ní budou sportovně, potažmo ekonomicky úspěšní.
Trenér Jindřich Trpišovský na podzim naznačil jistou roztrpčenost z toho, že se jeho představy ohledně Baha nemohly zhmotnit ihned, ale ani odklad celé akce na zimu viditelně ničemu neublížil.
Nad Viktorií Plzeň pomalu narůstá černý mrak stále pravděpodobnější verze klubové budoucnosti, v níž by se její současný ekonomický náskok na týmy, jež nepatří do nejsilnější trojky, mohl začít zmenšovat. Zatímco Slavia pracuje nyní podle tvrzení Jaroslava Tvrdíka s ročním rozpočtem, který se podařilo stlačit pod miliardu korun, a Spartě lze přiřknout budget přesahující 700 milionů, v Plzni byli až dosud zvyklí pracovat přibližně s částkou půl miliardy korun na sezonu a výš.
Jenže už dvakrát za sebou Západočeši nepostoupili do skupinové fáze evropských pohárů. Vysoké desítky milionů, které tudy pravidelně přitékaly, jim proto chybí. A navíc jim už v blízké budoucnosti může zkomplikovat život novinka UEFA, tedy třetí evropský pohár, do něhož už v ročníku 2021/22 nakráčí třetí a čtvrtý (respektive podle situace možná čtvrtý a pátý) celek Fortuna ligy. A předpokládá se, že v téhle nové konferenční lize asi její účastníci úplně nezbohatnou, její plánovaný finanční rámec každopádně dosud UEFA nevyčíslila, ale terno to nejspíš nebude.
Český mistr a vicemistr si na podzim zahrají kvalifikaci Ligy mistrů s možným přesunem do Evropské ligy. Ale od těchto pozic je už nyní Viktoria Plzeň sakra daleko, konkrétně 11 bodů od druhého Jablonce. To už začíná být pro Plzeň ošemetné. Z toho důvodu bezpochyby zaměří svou intenzivní péči směrem k dalšímu působení klubu v MOL Cupu. Jeho vítěz si totiž zahraje předkolo Evropské ligy. A přinejmenším tuhle cestu už rozpočet Viktorie Plzeň začíná intenzivně vyžadovat. Pokud se nemá začít snižovat někam ke 200 milionům korun na sezonu. To už jsou vody, kde se s touto hloubkou ponoru prohánějí pomyslné škunery s vlajkami FK Jablonec či Baníku Ostrava.
Aktuálně se všem těmto týmům dívá Viktoria Plzeň v ligové tabulce z trapné deváté příčky na záda. I proto, že porouchaná „kolečka“ z prosincových zápasů trenér Adrián Guľa k dokonalosti zdaleka neopravil ani v kratičké zimní pauze.
Ano, má pravdu, když mluví o tom, že Plzeň měla v Příbrami o víkendu smůlu. Zahodila penaltu, rozezvučela břevno, dvakrát jí gólovou radost zmařil mimořádným zákrokem brankář domácích.
Smůla je faktor, který popisuje neúspěch při určitém množství šancí. Ale tým jako Viktoria by měl při vší úctě k příbramským hráčům přehrávat jejich defenzivní systémy mnohem efektivněji a generovat ještě mnohem, mnohem více brankových příležitostí. Jejich případné využití by pak logicky bylo také pravděpodobnější.
Jenže když až do 30. minuty nepředvedete na hřišti prakticky nic jako tentokrát viktoriáni, můžete pak klást vinu jen sami sobě, že se vám potom časové možnosti zužují. Mizerným zjištěním pro Viktorii budiž to, že hráči úvodní půlhodinu utkání nejspíš ani neprospali a nepromarnili. Jen po tu dobu prostě nebyli schopni ligového outsidera z Příbrami jakkoli přehrát.
V dané situaci asi stres v hlavě Adriána Guľy zvyšuje i skutečnost, že se před dalším duelem proti Pardubicím „vykartoval“ Čermák a nejistý je osud Limberského s Hejdou, ti dva totiž duel v Příbrami ze zdravotních důvodů nedohráli.
Co je to děravá sestava, to si Václav Kotal, šéf sparťanské lavičky, vyzkoušel v Ostravě. Ano, nakumulovaná absence celkem jedenácti hráčů, to už je komplikace, která by otřásla leckterým evropským velkoklubem.
Je to kalamita, se kterou toho moc neuděláte… I když jedno jste v prosinci přece jen mohli udělat líp! Z oněch jedenácti lidí totiž celá trojice scházela Spartě z disciplinárních důvodů. Mladší Ladislav Krejčí si stále odpykává svůj trest za brutální ránu loktem do pardubického protihráče. Navíc si z posledního podzimního utkání přenesli karetní trest do jara Pavelka s Filipem Součkem. V duelu proti Liberci si na kartu prostě měli dát větší pozor. I když nutno dodat, že v bramboračce, kterou tehdy z tohoto zápasu vyvařil rozhodčí Emanuel Marek, to bylo obtížné dvojnásob.
Je tedy zjevnou skutečností, že Sparta nastoupila v Ostravě velmi oslabena. Ke cti jí slouží, že v této situaci dala výraznou herní příležitost mladíkům Vitíkovi s Minčevem.
Až potud je všechno OK. Ale ať se na mě nikdo nezlobí: Ať už Sparta nastoupí v jakékoli sestavě, ať teploměr ukazuje jakýkoli chlad a ať je hřiště jakkoli přimrzlé, nic z toho nemůže být omluvou faktu, že Sparta za hodinu hry nevyprodukuje ani jeden nebezpečnější útok. A že až do závěrečného hvizdu ani jedinkrát netrefí míčem do prostoru vymezeného velikostí fotbalové brány přidělené v tomto případě Baníku Ostrava.
Baník byl kombinačně lepší, ale pro změnu končilo veškeré jeho ofenzivní kouzlo někde na finální či předfinální přihrávce, jíž už prostě nebyl schopen. Výjimkou z tohoto pravidla budiž Azevedovo selhání v šanci s přívlastkem tutová.
Na závěr jeden můj shrnující subjektivní dojem: Člověka bolí u srdce, když se dívá na fotbal hraný vynuceně bez diváků. Chápe, že po letošní zimní superkrátké pauze nemohou být týmy ani zdaleka v optimálním stadiu rozehranosti. Můžete fotbalistům přiznat i nepříznivé lednové přírodní podmínky.
Ale pokud se díváte na přenosy nebo na Dohráno, kde hráči různých týmů defilují coby četní adepti titulu „Minela kola“, a to po naprosto nevídaných selháních a četných hrubkách rozesetých snad do většiny zápasů, nezbude vám nakonec stejně nic jiného než jenom sprásknout ruce a říct: Snad už bude ta příští sezona normální. Ne jako tahle.
