Článek
Je jako živel. Umí se ve vteřině rozžhavit, a to pak pokračuje nekontrolovatelným hromobitím ostrých, agresivních, leckdy až zbytečně adresných slov, pronášených neskrývaně nakvašenou dikcí a s očima, co metají blesky. Tímhle přívalem emocí a slov kolem sebe dokáže doslova vybombardovat perimetr. Pokud zaznamená jakýkoli odpor, nesouhlas či vzdor, tak to je teprve zle. Bouřka ještě zesiluje, prodlužuje se – ale to už pobavení fanoušci na věčnou památku hbitě loví z éteru další a další Radovy perly, které vzápětí putují do pomyslného zlatého fondu Fortuna ligy.
„Buď rád, že žiješ, ty ubrečenej. Tebe mám rád jak osinu v p..deli,“ počastoval Petr Rada před lety, před zapnutými ruchovými mikrofony, trenérského kolegu Zdeňka Ščasného.
V průběhu angažmá ve Spartě pak přišel Radův známý výlev vůči redaktorovi Sportu Pavlu Janegovi. „Vy třikrát neuděláte žongl a vy mě budete urážet v novinách, že jsem trenér z pravěku?“ Pro zájemce: Tady je to celé.
A relativně před nedávnem, v červenci, dovršil Rada pomyslný triptych svých nejslavnějších tiskovek pro změnu slovy vzpoury, která v něm zrovna vzkypěla. To když vybuchnul na téma online tiskových konferencí, nařízených kvůli pandemii. „Já nebudu mluvit do skříní!“ S okamžitou platností požadoval návrat k těm normálním tiskovkám, kdy novináři sedí a pracují ve stejné místnosti, co on. A může se jim podívat do očí, všimnout si třeba, jestli mají stejnou bundu, co posledně. Anebo jim zase od plic vynadat. Prostě normálně komunikovat, tedy v měřítkách běžných u Petra Rady.
V daný moment se v jabloneckém trenérovi sečetla všechna traumata a nejistoty, kterými jsme si kvůli nevyzpytatelnému covidu-19 prošli všichni, s různou mírou intenzity. Bylo to od Rady volání žíznícího na poušti: Vraťte mi už, sakra, normální svět!
A přesně v téhle linii pokračoval Petr Rada i minulý týden v Dánsku po pohárovém utkání s Randers. „Jestli máme VAR (videorozhodčího) v ligových soutěžích, ale ne na evropské scéně, tak mi to hlava nebere. Ať se na mě někdo zlobí, nebo ne. Nevím, kam to spěje, kam se svět řítí. Covid, všechno… Zdražení plynu, není AdBlue, plus tohle. Trochu mě to zaráží.“
Od fotbalu trenér volně přešel k nejistotě, kterou kolem sebe cítí, jasně vnímá, že její čas zdaleka nekončí, ba nabývá nových forem a tvarů. A jakkoli si to dopředu určitě nijak nepřipravoval, najednou to z něj vypadlo, protože to v něm a nejen v něm prostě je. Naštosované, tak jako v každém z nás, co teď s obavami sledujeme třeba ceny energií, pochopitelně ve vztahu k rozpočtu našich domácnosti.
A Radův výrok budiž důkazem, že situace je fakt vážná, když si jí všimli dokonce i fotbaloví maniaci/ zabedněnci (nehodící se škrtněte).
Petr Rada je vyučený číšník, hrával fotbal za Duklu a reprezentaci, pak se stal trenérem. Jeden čas i reprezentačním. I tou svojí vznětlivostí a prostořekostí v lize velkou měrou spoluvytváří její specifickou chuť, nebo vůni, nebo prostě něco, čím tu soutěž cítíme, vnímáme, emocionálně hodnotíme. Prostě máme rádi. I když víme, kolik má chyb, až moc dobře.
Přiznám se, že do podobné roviny si poslední dobou podvědomě upravuju i svůj vztah k Petru Radovi. Nebo spíš náhled na něj.
Trapas přišel ve Slovinsku
Nějaká ta ostřejší výměna názorů mezi námi za ta léta také proběhla, Vím, že si Petr Rada dodnes uchoval v hlavě moje kritická, a taky ne zrovna nejuctivější slova, publikovaná snad někdy v roce 2002. Někdo by za ty roky možná nechal tu věc být nebo zapomněl, Petr Rada prý ta slova občas dodnes cituje.
Tahle jeho bezmezná vztahovačnost, jakož i totální raplovství asi nejsou vlastnosti zrovna na výstavu. Když u reprezentace končil Karel Brückner, pronikalo ze zákulisí, že jeho asistent Petr Rada dělá všechno možné i nemožné, aby se stal jeho nástupcem. Na rovinu: tenkrát mi to přišlo nesympatické a nepatřičné. Dnes si s odstupem času člověk řekne: Tak proč ne, pokud člověk má nějakou ambici, měl by si za tím jít. Pak samozřejmě vyvstává otázka nějaké rozumné míry, ale už to raději víc nepitvejme.
Po letech, kdy byla česká fotbalová veřejnost zvyklá na stabilní brücknerovské úspěchy reprezentace, přišel s Radou špatný rozjezd v kvalifikaci o MS 2010, kterou kouč ani nedokončil. A to po podivné pseudoaféře, kdy si šli reprezentanti se známými sednout do restaurace a po fotkách v tisku přišly sankce. Strahov přitom nějak neslyšel na zásadní argument, že už bylo po srazu.
Z mého pohledu byla horší slavná Radova věta pronesená bezprostředně po kvalifikačním neúspěchu ve Slovinsku: „Celý národ chtěl hrát na dva útočníky, no tak jsme hráli na dva.“ To byla alespoň za mě největší ostuda, kdy se ukázalo, že přinejmenším ve chvíli toho slovního zkratu neměl Rada na práci reprezentačního kouče úplně dokonalé osobnostní předpoklady.
Nicméně jako jeden z mála v zemi vedl coby kouč reprezentaci, Spartu i Slavii. Jak vidno, když je člověk ambiciózní, leckdy své cíle naplní. I když by si to plnění jistě uměl představit i delší. Konkrétně na Letnou přišel Rada v půli března roku 2017 místo dvojice Požár-Holoubek na záskok do konce sezony. A nezměnilo se na tom nic, jakkoli si to Petr Rada přál sebevíc. Nahradil ho Andrea Stramaccioni. Víc asi není třeba v tomto ohledu dodávat.
Když už jsem se pustil do letmého průřezu Radovou kariérou a jejího hodnocení, dlužno dodat jednu podstatnou věc: Jako hráč vyhrál kdysi Petr Rada s Duklou titul mistra ligy. Jako trenérovi mu zatím nebylo souzeno vyhrát žádnou významnější trofej. Třeba to na něj ještě čeká.
Zato je nejlepší v něčem jiném. V rámci české ligy nikdo neodkoučoval víc utkání nežli on. Aktuálně je jich 426, o 3 zápasy už Rada předstihl dokonce i legendu federálních časů Tomáše Pospíchala. V historickém žebříčku zůstávají výš už jen pánové Jiří Rubáš (536 zápasů), Jaroslav Vejvoda (456), Antonín Rýgr (442) a Anton Malatinský (429).
I z toho plyne, že Petr Rada se stal za ty roky jak inventářem, tak nedílnou ingrediencí ligy, ono je to vlastně totéž, ale ingredienci cítíte.
Působil na spoustě adres, poslední dobou se usídlil v Jablonci. Dvakrát s ním skončil třetí, podruhé s ním hraje skupinovou fázi evropského poháru. A to je vzhledem k historii a možnostem tohoto klubu jeho vrchol, který je tak s Petrem Radou navždy spjat.
Je fakt, že poslední dobou od šéfa klubu Miroslava Pelty, který už se pomalu chystá na den rozsudku ve známé kauze sportovních dotací, trenér Rada zrovna moc gratulací k ligovým úspěchům nedostává. Tahle liga totiž Jablonci nejde.
Nula nula ve Zlíně, sedmý ligový zápas Jablonce bez výhry. A až dvanáctá příčka v průběžné tabulce. To je na jablonecké poměry sakra málo.
Paralelní start v lize a Evropské konferenční lize při relativně úzkém jabloneckém kádru jistě nějakou tu kapku únavy nebo rozmělnění koncentrace přinese. Podstatnějším nedostatkem je prostě a jednoduše ne zrovna ideální sportovní forma týmu. A schopnost zapsat dobrý výsledek, když je ta možnost. Ve Zlíně třeba po jablonecké střele zvonila třikrát branková konstrukce, brankáři excelovali a gól nepadl žádný.
Petr Rada věří, že příště padne. Za ta léta prostě ví, že to nemůže být jinak. Upřímně, nedokážu si moc představit v praxi, že by měl šéf Pelta ztrácet s Radou trpělivost a měnit kouče třeba hned teď, kdy je stále rozehraná i evropská soutěž. Důležité jistě bude hodnocení a stav situace před vánočními svátky. Ale jak už jsme si nastínili, bez Petra Rady by to tak nějak nebylo v lize ono. Ten rtuťovitý mužíček s naběhlou žílou, anebo se čtveráckým úsměvem na tváři, by nám prostě scházel. Dokonce i mně.
