Glosář: Když nebude Schick, můžou Češi na MS nejspíš zapomenout

Je to trochu bizarní zjištění, ale ve čtvrtek to bude rok, co si čeští fotbalisté dokázali vybojovat účast v baráži o MS v Kataru. Plzeňská výhra 2:0 nad Slovenskem, dosažená trefami Součka a Ondráška, znamenala 18. listopadu 2020 vítězství ve skupině Ligy národů. Poplácali jsme se tehdy po ramenou s tím, že je to fajn. A leckteří fanoušci tehdy možná ještě přehlédli poznámky médií, že právě tenhle úspěch může mít docela příznivý vliv i na kvalifikaci MS.

A měl. Nebýt výhry v oné skupině Ligy národů, tedy poměrně nové soutěže UEFA, trhali bychom si teď vlasy, že kvalifikace o Katar skončila fatálním neúspěchem, až třetím místem ve skupině za Belgií a Walesem. Jenže dvě nenasazená místečka v baráži kvalifikace MS naštěstí UEFA schovala právě ještě pro dva týmy z Ligy národů. A tenhle dárek z nebes se teď snesl do rakouských a českých rukou. Takže hurá, nadějemi na cestu do Kataru se můžeme i my ještě pár měsíců opájet.

Konkrétně do poslední březnové dekády, kdy se uskuteční zmíněná baráž. A český tým vyrazí na hřiště některého z nasazených soupeřů. Čekat je může Cristiano Ronaldo v Portugalsku, Gianluigi Donnarumma v Itálii, Zlatan Ibrahimovic ve Švédsku… Anebo se může jet do Ruska, Walesu či do Skotska. Vybírejte očima, finální verdikt provede los už 26. listopadu.

Připomeňme, že třeba po debaklu v Rusku 1:5 končil před třemi lety u českého týmu trenér Karel Jarolím. A s Velšany teď Šilhavého hoši uhráli v kvalifikační skupině ve dvou zápasech jen bod. Mimochodem, se Skoty dvakrát prohráli v už zmiňované loňské skupině Ligy národů.

Ať už v březnu vyrazí český tým k baráži kamkoli, bude se s vylosovaným soupeřem hrát na jediný zápas, na jeho půdě. A vítěz pak bude muset v podobném jednozápasovém módu zdolat vzápětí ještě jednoho protivníka. Právě takhle se z barážové dvanáctky urodí na konci března poslední tři evropští účastníci MS 2022 v Kataru.

Když jsem teď připomínal dvě prohry se Skoty z roku 2020, mnozí jistě vykřikli: Jo, ale v Olomouci jsme proti nim hráli s náhradním týmem. A hlavně se Čechům letos podařilo porazit Skoty na jejich půdě v zápase nejdůležitějším. V tom, který se započítával do turnaje Euro!

Měli by samozřejmě pravdu. Podobné uspořádání naopak hrálo českým barvám do karet na startu světové kvalifikace letos v březnu, kdy covid-19 řádil v estonském táboře. A na neutrální půdě v polském Lublinu zvítězili Češi nad estonským náhradním týmem 6:2, když jejich první gól dal Patrik Schick a na dva další nahrál.

A pokud tu padla zmínka o důležitém letním Euro-vítězství v Glasgow, pak u něj opět nemůže chybět stejné jméno. Výhru 2:0 tam zařídil… ano, vybavujete si to správně: Patrik Schick. A to dvěma góly, z nichž jeden vstřelil spektakulárně z poloviny hřiště.

A tím se pomalu dostávám k hlavní myšlence, kterou bych tu chtěl dneska ventilovat. Až mě samotného trochu mrazí z toho, že to píšu, ale barážové šance českého týmu v březnu po mém soudu z obrovského procenta ovlivní právě fakt, jestli Patrik Schick bude zrovna k dispozici a pokud možno zcela zdráv a ve slušné sportovní formě.

I včerejší kvalifikační loučení s Estonskem, které Češi nakonec vyhráli na Letné 2:0, bylo totiž dalším důkazem toho, jak citelné jsou různé absence v české sestavě. Ale ta Schickova je prostě a jednoduše pokaždé nejcitelnější.

Archiv článků Seznam Zpráv je mi svědkem, že jsem to psal už v průběhu Eura: Mít střelce Schickova ražení je pro reprezentační tým požehnáním. Patrik dává v tomto ohledu vzpomenout na Tomáše Skuhravého nebo Jana Kollera. Týmu se ani nemusí nijak extra dařit, ale když má vpředu chlapíka, co i ze dvou nebo tří solidních balonů, jež dostane do šestnáctky, dokáže vyčarovat gól, pak může i průměrný tým povytáhnout k výšinám.

Což se tak trochu stalo i letos v létě, kdy se Češi ocitli ve čtvrtfinále Eura, ačkoli ve velkém množství herních srovnání a statistik figurovali mezi 24 účastníky turnaje až někde na chvostu. Schick ale v pěti zápasech nastřílel pět gólů. A ať se nám to líbí, nebo ne, bez nich by se žádné čtvrtfinále, oslavované jako úspěch, nekonalo.

Netvrdím, že se Schickem v sestavě se Češi březnovou baráží stoprocentně do Kataru prokoušou. Tvrdím jen, že se Schickem budou jejich případné šance na úspěch dramaticky vyšší než bez něj.

A naopak: pokud by měl Patrik Schick v březnu v baráži zase chybět, nejspíš kvůli dalšímu z jeho častých svalových zranění, nelze samozřejmě možný český úspěch ani tak vyloučit. Ale že by se přes dva těžké soupeře prorvali Češi bez Schicka, to bych si skoro dovolil označit za menší zázrak. A pokud by snad na to došlo, pak nejspíš po dvou penaltových rozstřelech. Což je ostatně to nejlepší, co nám kdy ve fotbale šlo.

Já vím, i mně jde trochu proti srsti vytahovat na piedestal jednoho hráče a vzhlížet k němu jako ke spasiteli a svatému obrázku. A ještě před rokem bych se nejspíš hádal, že nic takového nikdy nenapíšu, protože jeden člověk v kolektivním sportu sám prostě nic nezmůže. Pokud se tedy nejmenuje Diego Maradona nebo Kobe Bryant.

A úplně sám na hřišti nic neurve ani Schick. Jenže rozdíl mezi českou reprezentací, která hraje s ním a bez něj, je prostě diametrální a do očí bijící. Dokonce vede až k tomu, že televizní spolukomentátor Luděk Zelenka v průběhu utkání s Estonci sklouzával k poznámkám typu: „Být tam teď Schick, tak by si to zpracoval na prsou a…“

Jenže Schick tam nebyl. A proto byl zápas útočným trápením. Jako obvykle. Tentokrát to od začátku zkoušel na hrotu Matěj Vydra, což je chlapík protřelý Premier League, co dal třeba nedávno gól Chelsea. Všechna čest, ale v jeho rejstříku samozřejmě dominuje role tahového hráče. Zatímco zády k bráně moc hrát neumí.

Proti Estonsku se posléze objevili na place pánové Kuchta s Krmenčíkem. To jsou klasičtí centrforvardi. Ale při vší úctě, jejich technický rejstřík se ve srovnání s tím Schickovým jeví asi jako koloběžka ve srovnání s moderním typem BMW.

Patrik Schick ještě nepatří mezi nejlepší útočníky světa, ale má potenciál k nim dorůst. A také se k nim svou výkonností postupně blíží.

Takový Pavel Nedvěd byl svého času nejlepším hráčem na kontinentu. A když reprezentaci chyběl, například v celé skupině bojů o MS 2006, bylo to citelné. Ale ne tak, jako když současnému reprezentačnímu týmu chybí Schick.

Nedvěd se tehdy vrátil do Brücknerova týmu na baráž a postoupilo se – zatím poprvé a naposled po rozpadu federace – na světový šampionát. Můžeme si jen přát, aby se v březnu s Patrikem Schickem něco takového zopakovalo.

Připomeňme, že pandemie udělala z původní termínovky trhací kalendář. A tahle světová kvalifikace se proto hrála opravdu speciálně. Začala na jaře, pak v létě přišlo Euro a následně se na podzim skupina kvalifikace MS dohrávala.

Covidové restrikce v ní hrály natolik bizarní roli, že po zmiňovaném vstupu s Estonskem následoval domácí mač proti Belgii. A stojí za to připomenout, že v něm nemohli nastoupit čeští borci z Bundesligy. Nesměli překročit české hranice, protože by v Německu museli do karantény. A to jejich kluby odmítly.

Proti Belgii tedy v pražském utkání i Patrik Schick chyběl. A pravdu mají ti, kdo řeknou, že to byl (i bez něj) jasně nejlepší zápas, který Češi v kvalifikaci předvedli. Vyhrát ho mohly oba týmy, servíroval se tehdy opravdu špičkový fotbal. A skončilo to 1:1.

Pohled do análů prozradí, že v obraně tenkrát nastoupil Ondřej Kúdela a v záloze podal možná životní výkon Lukáš Provod. Dlouhodobá zranění těch dvou, v Kúdelově případě v kombinaci s absolvovaným disciplinárním trestem, lze každopádně započítat mezi nejvýraznější oslabení ve zbytku dlouhého reprezentačního roku.

Na podzim už se pak s dalšími absencemi doslova roztrhl pytel, vrchol byl, když v Bruselu scházelo snad šest prověřenějších stoperů. A premiérové vystoupení Filipa Kaši se na půdě nejlepšího týmu světa, alespoň tedy dle žebříčku FIFA, úplně nepovedlo. Ani skoro nemohlo povést. Prohra 0:3 tam českým barvám potvrdila, že první ve skupině rozhodně nebudou. A že přímý postup do Kataru získá Belgie.

Ta si teď užívá toho, že někdy před dvaceti lety zázračně zafungovalo tehdejší nastavení jejího mládežnického systému. A i malá Belgie proto disponuje možná pětadvaceti, možná třiceti hráči opravdu světové úrovně. Podobně jako kdysi brücknerovské Česko. Nezbývá než doufat, že z české mládežnické základny i díky vzniku regionálních akademií také začnou proudit hráči, o které bude opět větší zájem v top ligách. Není radno cokoli zakřiknout, ale poslední dobou se i v mládežnických reprezentacích urodily výsledky, které v tom směru dávají naději, výhry nad Itálií či Německem tu pár let vskutku nebývaly zvykem. A teď se znovu objevily, jiskřička naděje pro budoucnost tedy žije.

Když se vrátíme k A-týmu reprezentace, musíme konstatovat, že se mu v kvalifikaci nevydařily zejména zápasy s Walesem. V Cardiffu se hrálo dlouho bez vyloučeného Schicka, v Praze to vypadalo, jako že na stádo hodných českých oveček stále zhurta dorážejí nenažraní velšští vlci. Remíza tehdy byla skoro zázrak, a stejně Čechům nestačila. Především přípravu na tohle utkání s Walesem by si čeští trenéři měli zpětně probrat, tam se zjevně udělala nějaká chyba, údajně snad příliš lehké tréninky. Každopádně chyba, která se před baráží rozhodně nesmí zopakovat.

Pokud se tedy chceme opájet nadějí, že by se česká vlajka po šestnácti letech znovu mohla zatřepetat na světovém šampionátu. V březnu se uvidí.