Glosář: Malá útěcha pro český fotbal. Koukněte na Italy a Portugalce

Český fotbalový fanoušek ruku v ruce s názorem odborné veřejnosti nemá po ukončené skupinové fázi kvalifikace pro mistrovství světa v Kataru příliš důvodů k hlasitému jásotu. Spíše by se dalo mluvit o tichých rozpacích.

Malou útěchou může být všem zúčastněným ten fakt, že v tom český fotbal není sám. Tedy myslím situaci, kdy je přímý postup na světový šampionát fuč a realitou je buď přímé vyřazení, nebo velmi ošidná baráž. Svěřenci Jaroslava Šilhavého do ní navíc půjdou nenasazeni, jelikož ve své skupině dokázali přehrát jen Bělorusko a Estonsko. V tento moment bych asi nevolil slova o splněném úkolu.

Být v tabulce výše než dva zmínění soupeři je absolutní povinnost, Bělorusové ani Estonci zdaleka nedosahují kvalit evropského průměru. Ano, Estonci dokázali vzít bod Walesu, ale spíše to vypovídá o tom, že ani Velšané nejsou žádným nadprůměrným mužstvem, byť v jeho dresech nastupují někteří velmi zajímaví fotbalisté. Právě s Walesem se prali Souček a spol. o druhou příčku a možnost nasazení do barážových duelů, ale výsledek této šavlovačky není zrovna k popukání. Upřímně po dosažení čtvrtfinále na nedávném mistrovství Evropy byla očekávání výrazně vyšší, jenže díky mnoha okolnostem se nepodařilo navázat na výborný zápas s Nizozemskem.

Moc neslyším na stížnosti ohledně nabité termínovky, ta byla stejná pro všechny, jen se s ní mnozí dokázali vypořádat výrazně lépe. Jistě – sedmnáct reprezentačních zápasů je opravdu hodně, ale doba je už taková a totožný či velmi podobný program musela absolvovat i ostatní mužstva. Ano, marodka, ta českou reprezentaci trápila mocně, o tom není sporu. Protočit 37 hráčů, to je vážně přespříliš. Tým si neměl čas sednout, do reprezentačního výběru museli být povoláváni i ti, kteří v danou dobu neměli odpovídající výkonnost nebo nebyli rozehraní, těžko se ve stále se měnícím kádru vytvářejí nějaké herní návyky. Navíc pokud vypadne Patrik Schick, chybí góly útočníka. Schickovi kolegové se naposledy nedokázali prosadit ani proti slaboučkému Kuvajtu, ani proti Estonsku. To je pak těžká práce, když se nemá tým o koho opřít v ofenzívě. Takže ano, lze nalézt objektivní příčiny toho, kde se v současné době český nároďák nachází, ale to nic nemění na tom, že většina vystoupení v kvalifikaci zdejší fanoušky vcelku pochopitelně nepotěšila.

Ale jak už bylo uvedeno. Čeští fotbalisté v tom nejsou sami. Vždyť do baráže míří i evropský šampión z Itálie. Na kontinentálním mistrovství byli reprezentanti Apeninského poloostrova velmi chváleni. I podle mého názoru se stali mistry Evropy zcela zaslouženě. Hráli velmi dynamický fotbal, byli takticky skvěle připraveni, obrana fungovala až na výjimky výborně a útok dokázal skórovat. To se to potom hraje. Asi každý čekal, že se trenér Mancini bude v těchto dnech se svými hráči radovat z postupu na pouštní mistrovství světa. Ovšem realita nastavila jinou tvář. Jistě – i ten největší favorit má nárok na nějaké to selhání, dílčí neúspěch, jenže zkuste to vysvětlovat italským tifosi.

Squadra azzura přitom nezačala špatně, tři vítězství v řadě nabudila optimismus, jenže přišly remízové časy. Především domácí plichta se slabým Bulharskem zamíchala kartami, navíc Italové nedokázali ani jednou porazit největšího konkurenta ze Švýcarska. I proto, že v listopadovém utkání neproměnil Jorginho v závěru penaltu, když vysoko přestřelil Sommerovu branku. Mohlo být hotovo. Ovšem pořád stačilo porazit v posledním kole Severní Irsko. Jenže diváci v Belfastu neviděli ani jeden gól. Trochu lidověji řečeno byli italští reprezentanti marní, před brankou soupeře bezradní. Jistým ukazatelem může být to, že v osmi utkáních dokázali vstřelit pouhopouhých třináct branek a to měli k dispozici zápasy s Bulharskem, Litvou či právě Severním Irskem. V jediném opravdu gólovém utkání přibalili Litevcům sice pět branek, ale jinak to byla útočná bída s průměrem takřka jedna vstřelená branka na utkání. Mancini se snažil obrousit hrany zklamání hned po posledním utkání výrokem, že jeho tým tak jako tak postoupí, že o tom nemůže být sporu, ale dobře mu přitom nebylo.

Černou chvilku prožívají i v Portugalsku. Mužstvo složené kolem Ronalda vybouchlo v domácím utkání se Srbskem, ačkoli hned od úvodu utkání vedlo. Při sledování zápasu jsem se nestačil divit. Srbové byli de facto po celých 90 minut jasně lepší, střelecky aktivnější, domácí Portugalce po obdržené brance prakticky k ničemu nepustili. Především se jim podařilo dokonale zneviditelnit Ronalda. Nepustili ho prakticky k ničemu a Portugalci najednou nevěděli, co hrát. A to mají k dispozici opravdu skvělé fotbalisty. Také to „pan Božský“ od novinářů i fanoušků pěkně slíznul. Zatímco příznivci Manchesteru United na něj po dosavadních výkonech v tomto ročníku Premier League pějí ódy, tentokráte si musel poslechnout i přečíst mnohé nelichotivé komentáře. Jako by jemu i spoluhráčům došel v závěru kvalifikace dech. V Irsku z toho byla remíza 0:0, v Lisabonu již zmíněná porážka se Srbskem 1:2. Přitom by domácím byl stačil nerozhodný výsledek. Ukazuje se, že portugalský výběr je stále hodně závislý na Ronaldových výkonech a gólech. Pokud nepřicházejí, vzniká problém. Sám CR7 působil během utkání poněkud otráveně, nervózně, příkladná defenzivní práce soupeře zaměřená na jeho osobu, mu nechutnala ani trochu.

Skupina A, v níž Portugalci a Srbové hráli, byla zajímavá ještě z jednoho úhlu pohledu. Mimo soutěž v ní startoval tým Kataru, aby si užil dostatečnou konfrontaci s kvalitními evropskými mužstvy, a mohl se tak lépe připravit na mistrovství světa, než jen setkáváním se se soupeři z regionu. Nevedl si zas tak špatně. Alespoň pokud jde o výsledky s mužstvy druhého sledu. Lucembursko jednou porazil, jednou remízoval, stejnou bilanci si odnesl v duelech s Azerbajdžánem, s Irskem také uhrál jednu plichtu. Ovšem Srbové i Portugalci byli nad síly pořadatele příštího šampionátu. V těchto čtyřech střetnutích nevydoloval ani bod, vstřelil jediný gól při skóre 1:14. Ne, mezi favority katarský výběr skutečně patřit nebude.

Pokud jde o zklamání z kvalifikace, určitě vládne i v Polsku. Ani ne tak protože by Lewandowski a spol. nepostupovali přímo, přece jen Anglie je hodně těžký soupeř. Ale místo mezi nasazenými v baráži se očekávalo skoro automaticky. Jenže to by nesměla přijít v posledním kole domácí porážka s Maďarskem. Absence Lewandowského se ukázala být daleko bolestivějším momentem, než se mohlo zdát před výkopem utkání.

Tak jako Poláci, i čeští fotbalisté budou s napětím čekat na los barážových utkání. Tím spíše, že ti i ti mají jasno v tom, že nebudou hrát doma a klidně se jim může přihodit, že jim záludný los postaví do cesty třeba Italy nebo Ronaldovu družinu. Budou to velké nervy…