Článek
Strahovský Stadion Evžena Rošického už má časy své slávy dávno za sebou. Viděl spoustu zápasů fotbalového národního týmu, padaly tu atletické světové rekordy, stadion si půjčovala i řada klubů, obvykle v období, kdy přestavovaly svůj vlastní stadion.
Ještě letos v létě posloužil „Rošičák“ i Šilhavého reprezentaci, která na něm absolvovala uzavřené tréninky v období Eura, v zázemí stadionu ještě pracují například manažeři společnosti STES. Ale zejména hlediště „Rošičáku“ už je notně rozbořené, pouštět tam lidi ve větším počtu už by bylo o zdraví.
Stadion i pozemek pod ním je majetkem Fotbalové asociace ČR. A ta už dlouhodobě projevuje záměr nějak s ním smysluplně naložit. Tržní hodnota tohoto majetku se odhaduje přinejmenším na 750 milionů korun.
Smysluplně naložit znamená buď prodat, anebo společně s nějakým investorem tento majetek zúročit, a to nejspíš ve formě výstavby nového stadionu.
Po léta se spekulovalo o tom, že o strahovský pozemek jeví zájem prakticky všechny silné finanční skupiny v zemi, i s vizí možné developerské výstavby v atraktivní lokalitě Prahy 6 s výhledem na Hradčany.
To by byl ale běh na hodně dlouhou trať, v územním plánu hlavního města Prahy je totiž pozemek označen jako sportoviště. A trvalo by dlouho, než by se nějakému finančnímu magnátovi podařilo přes pražské politiky prolobbovat změnu.
Na Národní stadion chtěl přispět jen Paroubek
Relativně rychlejší cestou je tedy postavit tu nový stadion. Na to fotbalová asociace sama o sobě samozřejmě nemá prostředky.
A tady se nám příběh protíná s dlouhodobou dějovou linkou vize Národního stadionu. Mluvilo se v té souvislosti o Stodůlkách, o Letňanech… A v době, kdy se UEFA rozhlížela po Evropě a vyzývala k přihláškám na spolupořadatelství geograficky roztříštěného Eura 2020, vynořila se znovu vize spojená se Strahovem.
Vláda Bohuslava Sobotky ale fotbalovému předsedovi Miroslavu Peltovi potřebné miliardy nepřihrála. Alternativní projekt navýšení kapacity Edenu zase kvůli tehdy neprůhledným vlastnickým vztahům spojeným s tímto stadionem zablokoval magistrát. A tak se Euro 2020, respektive zhruba dva jeho zápasy, o které se mohlo jednat, v Praze nakonec nehrály.
Ve výčtu variant Národního stadionu nesmíme zapomenout na tu košťálovskou. Prezident Sparty Vlastimil Košťál chtěl za státní peníze přestavovat stadion Sparty na Letné. A slávista Jiří Paroubek, lídr ČSSD, tehdy nebyl proti. Dokonce spolu uspořádali předvolební tiskovou konferenci, na které se osobně potil i Tomáš Rosický. Jenže pak se objevila takzvaná Kubiceho zpráva, Paroubek ve volbách získal mnohem méně hlasů, než s kolika počítal. A opětovným premiérem se nestal. Projekt padl a Vlastimil Košťál se začal věnovat hoteliérské kariéře v rakouském Kaprunu.
Nicméně tady se nám s celým naším příběhem prvně protíná i sparťanská linka, která už z něj asi nikdy nezmizí.
Letenský stadion mezitím poddoloval tunelový systém Blanka, takže navyšování jeho současné kapacity už vlastně není žádným modelem přestavby možné. Směrem dolů je tunel, směrem nahoru Sparta ochozy stadionu také vytáhnout nesmí, aby nepozměnily panorama Prahy.
Může tedy přestavět to, co má. Nebo stadion přesunout o pár metrů dál na Letenskou pláň, jak o tom básnil její ředitel František Čupr (více zde). Anebo se přestěhovat někam jinam. Například na Strahov.
Sedmadvacet let od zatím poslední přestavby, provedené Petrem Machem, už se současnému stadionu Sparty blíží konec doby jeho trvanlivosti. Nejzazším horizontem je v tomto ohledu podle všeho rok 2030.
Není tajemstvím, že na místě někdejšího tréninkového hřiště na Letné už jedna ze společností Daniela Křetínského, bosse Sparty, rozestavěla hotel. Byť tedy stavbu v době covidu zakonzervovala. Nezastírejme si, že pro vlastníky Sparty, stadionu a letenského pozemku pod ním se naskýtá řada možností, jak tohoto majetku využít výnosněji než současnou formou stadionu, na kterém se jednou za čtrnáct dní hraje liga. Plus poháry, samozřejmě. Ale to není podstatné.
Prakticky jakékoli jiné komerční využití tohoto prostoru umožní Křetínskému a spol. vydělat zpětně miliardy, které do ztrátového provozu fotbalového klubu po léta ukládali.
Vize stěhování přes ulici, tedy naproti na Letenské pláni, je takovou vějičkou pro fanoušky ve stylu: „Vidíte, udělali jsme pro to maximum, aby Sparta zůstala tradičně na Letné. Ale nevstřícná radnice Prahy 7 nám to neumožnila. No a tak se chtě nechtě musíme stěhovat.“
No a v tuhle chvíli se nám všechny příběhy protínají. Příběh fotbalové asociace, která disponuje pozemkem zapsaným v územním plánu jako sportoviště. Příběh vize Národního stadionu s větší kapacitou, než je dosud v Praze dostupná. A příběh Sparty, která bude nejpozději do devíti let potřebovat nový stadion. Všechny tyto příběhy se logicky protínají na Strahově.
Příběh domu na Kozím plácku varuje
Když do úvahy zahrnete skutečnost, že aby se Národní stadion určený potřebám reprezentace vyplatil, je prakticky nutné, aby na něm hrál pražský ligový klub se silnou fanouškovskou základnou, dojde vám, že celá rovnice těžko může mít jiné řešení. Jakkoli se zainteresovaní mohou v rámci vyjednávání naoko tvářit, že i nějaké další alternativy existují. V zásadě můžeme říct, že nikoli.
Jenže v celé té rovnici zbývá ještě obrovské množství neznámých, které logicky budou předmětem právě onoho vyjednávání.
Prodá asociace pozemek Spartě, nebo nějakému investorovi? Nebo ho vloží do společného projektu? Bude se na celé věci nějak podílet stát, město, nebo další privátní subjekt? Postaví se stadion pro 20, 30, 40, nebo 50 tisíc lidí? A komu bude patřit? Kdo na něm bude v nájmu?
To jsou záležitosti, které s výjimkou kapacity fanoušky v podstatě nezajímají, ve skutečnosti jsou samozřejmě na celé věci nejpodstatnější. Dva nebo více subjektů vstoupí, ať už tou, či jinou formou, do nějakého společného byznysu. A budou na něm chtít logicky vydělat, ne obráceně. V celém příběhu se protočí miliardy korun, ať už jakéhokoli původu, takže logicky všechny zajímá, čí kapsy opustí a do kterých se přestěhují.
Pro Fotbalovou asociaci ČR, největší sportovní spolek v zemi, je samozřejmě Rošického stadion a pozemek pod ním velmi hodnotným majetkem. A pokud se o něj starají řádní hospodáři, měli by s ním naložit lépe než třeba svého času inženýr Vlastimil Košťál, který nechvalně známým způsobem prodal jiný majetek fotbalové asociace. Šlo o dům na Kozím náměstí v Praze 1, který tehdejší místopředseda asociace Košťál z důvodů, jež neuměl logicky vysvětlit, neprodal nejvyšší, ale asi až páté nejvyšší nabídce.
Jestli se pak tehdy o ekonomickou výhodu plynoucí z rozdílu mezi tržní a prodejní cenou někdo s někým finančně nebo jinak rozdělil, je samozřejmě navýsost spekulativní úvaha.
Aktuální strahovský příběh je sice trochu složitější, ale když ho zúžíme na vztah Fotbalové asociace ČR a Sparty, pak jde prostě a jednoduše o to, aby třeba jednoho krásného dne někdo také nezjistil, že ho někdo vzal na hůl.
Jakkoli se Daniel Křetínský vzhledem ke svému sparťanskému angažmá může mnohým jevit jako marnotratný mladý muž, kterému na nějakém tom stamilionu nesejde, pak v širším kontextu je to samozřejmě jenom šalebné zdání. A pokud by se Sparta na stadion měla stěhovat (a předtím se tu podílet na stavbě stadionu), logicky si chce vydupat co nejpříznivější podmínky.
Jak potopit Malíka
Na druhé straně pomyslného jednacího stolu se Křetínskému ale mění partneři jako svatí na orloji podle toho, jak zrovna dopadnou fotbalové volby. Lépe řečeno, podle toho, kdo je zrovna trestně stíhán.
Ačkoli se pořád všichni tváří, že se nic neděje a na všechno je spousta času, kontakty s Miroslavem Peltou, Romanem Berbrem a Martinem Malíkem jakožto i nyní s Petrem Fouskem a jejich „fotbalovými vládami“ v tomto duchu prostě musejí probíhat už léta, ať už tou, či jinou formou. A v různé míře intenzity.
Jako velmi šikovný nástroj, přinejmenším pro přípravu další vyjednávací pozice, se jeví tato skutečnost: Aby mohla Fotbalová asociace ČR s „Rošičákem“ a pozemkem pod ním nějak reálně disponovat, musí vyřešit předkupní práva, která jí v té záležitosti vážou k České unii sportu (ČUS), potažmo Českému atletickému svazu.
Ten spletenec je poměrně složitý a vychází z roku 2013, kdy na Strahově provedli fotbalový předseda Miroslav Pelta, šéf ČUS Miroslav Jansta a také magistrát velké vlastnické přesuny nemovitostí. Na stranu FAČR se přesunuly ony nemovitosti a logicky tím vznikly finanční závazky, které už si vůči hlavnímu městu Praze fotbalová asociace vyřešila, vůči České unii sportu zatím nikoli.
Podrobněji jsme tuto část příběhu popsali například zde. Včetně mechanismu, který už celou věc dostal pod časový tlak. Tento mechanismus nastavil ještě výkonný výbor Martina Malíka. A nutil současný výkonný výbor Petra Fouska uhradit do konce měsíce září 169 milionů korun. V opačném případě by to FAČR přišlo měsíčně na 2,5 milionu korun, které by začaly odkapávat z depozitu pro atlety. Jak už jsme nastínili, bližší vysvětlení a podrobnosti najdete zde.
Už před červnovými fotbalovými volbami bylo tedy Malíkem „zajištěno“, že ať už vyhraje fotbalové volby kdokoli, bude muset problematiku úvěru vyřešit pod časovým tlakem.
Téma předkupních práv ČUS, potažmo atletů, nastavilo celou záležitost tak, že aby jednou mohla FAČR na svém pozemku vydělat, musí si na něj nejdřív spoustu peněz půjčit. No a tady se právě dostává do hry onen nástroj, který může Spartě pomoci připravit si pro další jednání podmínky tak, aby pro ni byly co nejvýhodnější.
Už v éře předsedy Pelty se na výkonném výboru FAČR opakovaně projednávala možnost sjednat si za tímto účelem megaúvěr od J&T Banky. Od J&T nebylo k Danielu Křetínskému a ke Spartě nikdy daleko. A některé členy výkonného výboru proto svírala obava ze scénáře: FAČR nebude schopna úvěr splácet a „Rošičák“ s pozemkem propadne jako zástava. Ať jsme přesnější: V takovém případě by musela proběhnout dražba a rozdíl mezi půjčkou a prodejní cenou by FAČR dostala zpět. Jisté je, že výsledky takového vývoje by pro ni byly s vysokou pravděpodobností extrémně nevýhodné.
A proto tento koncept hlasováním peltovského výkonného výboru nikdy neprošel, podle informací Seznam Zpráv ho verbálně blokoval především Tomáš Paclík, v té době majitel Viktorie Plzeň.
Malíkův výkonný výbor pak uvažoval o úvěru od Monety s tím, že na poslední chvíli, vlastně jen pár týdnů před volební valnou hromadou, „zjistil“, že by asociace potřebovala delší splátkové období. Odhlasoval si, že si vezme úvěr rovnou 250 milionů, přičemž 50 milionů za tímto účelem rozhodně nepotřeboval. Leda na vlastní provoz. Ke sjednání ani čerpání takového megaúvěru ale nedošlo.
Zákulisní spekulace hovoří o tom, že se na některém z posledních zasedání výkonného výboru hodlal Martin Malík vytasit s návrhem úvěru od J&T Banky nebo rovnou od Sparty. Ale tuhle předjednanou nabídku v danou chvíli od žádného z těchto subjektů nedostal. Sparta ho tak vlastně na poslední chvíli hodila přes palubu a spolehla se na to, že fotbalové volby vyhraje její preferovaný kandidát na předsedu Karel Poborský. Malík chtěl původně kandidovat do výkonného výboru, ale zdrcen z vývoje situace svou kandidaturu stáhl.
Předsednické volby vyhrál ke sparťanskému úžasu a úděsu Petr Fousek, se kterým se před volbami Daniel Křetínský odmítl setkat a letenský ředitel František Čupr se k němu veřejně vyjádřil s velkým despektem.
Personální obsazení na Strahově bylo tedy najednou jiné, než si ve Spartě malovali, ale nástroj v podobě nutnosti vyjednat úvěr pod časovým tlakem ve hře zůstal.
Do hry vstupuje i Slavia
Uběhlo pár týdnů a na jednacím stole Fouskovy fotbalové vlády se objevily nabídky úvěru od J&T Banky a fotbalové Sparty, které dodal člen výkonného výboru Dušan Svoboda, viceprezident Sparty. A také nabídka Spider Investu propojená s Fio bankou. Přičemž za neprůhledným Spider Investem prý má stát podnikatel Tomáš Pitr, v minulosti trestaný za rozsáhlou hospodářskou trestnou činnost.
Podle informací Seznam Zpráv se Fousek ocitl pod kritikou zástupců F-evoluce, že nezajistil širší nabídku možností.
Pro další kolo jednání ji rozšířila nabídka fotbalové Slavie, která tak trochu deklaratorně asociaci oznámila, že kdyby si snad chtěla půjčovat od Sparty, pak by s půlkou takového úvěru ráda vypomohla i Slavia.
Můžeme samozřejmě spekulovat o tom, že tahle operace vychází z podobné obavy, jakou v minulosti projevoval zmiňovaný Tomáš Paclík. Aby Spartě nespadl areál Strahova extrémně výhodně do klína.
Fousek a spol. vyřešili celou záležitost šalamounsky, když neakceptovali žádnou z nabídek. A asociace uhradila vše potřebné k příslušnému datu z vlastních prostředků.
Nedostatkem tohoto opatření je skutečnost, že jde jen o oddálení finálního rozhodnutí. Finance, které teď FAČR do věci vložila, se jí totiž na účtu nepovalovaly zbůhdarma, potřebuje je ke svému dalšímu provozu. Takže za dva, nejvýše tři měsíce musí o úvěru rozhodnout stejně.
Získala ale možnost sehnat v ideálním případě nějakého neutrálního věřitele, který u nikoho nebude vzbuzovat obavy, že chce Strahov uloupit.
Podstatnými faktory nabídek jsou samozřejmě výše úroku a délka splatnosti. Stejně jako další detailní podmínky dohody.
A až se tohle celé tak či onak vyřeší, skončí toliko první etapa celého strahovského příběhu. FAČR odblokuje pozemek s tím, že s ním bude možné nějak nakládat. Prodat ho, pronajmout nebo na něm začít stavět.
Shodou okolností proběhlo právě dnes dopoledne setkání sparťanského ředitele Františka Čupra s novináři. Autor tohoto textu na tuto schůzku bohužel pozvánku nedostal, podle všeho byly na vině technické důvody.
Na zmíněném setkání mimo jiné František Čupr sdělil, že Sparta je připravena postavit na Strahově stadion s kapacitou větší než 30 000 míst. Náklady by činily 3–4 miliardy korun a FAČR by podle Čuprovy vize inkasovala příjmy z pronájmu pozemku. Bankovní financování úvěru by prý Spartě nijak nevadilo.
Nicméně nic z toho samozřejmě není žádnou definitivní verzí, ale předmětem k dalšímu jednání. Žádný projekt stadionu dosud podle všeho nikdo nenačrtl, a pokud snad ano, pak navýsost utajeně.
Podmínky potřebného úvěru a subjekt věřitele každopádně mohou rozdat karty, které pak jakoukoli další hru výrazně ovlivní. A hrát se bude ještě dlouho, o tom nepochybujme.
