Glosář: Když soupeři dojde dech aneb K čemu byl čajový dýchánek s Kuvajtem

Pamětníci, vzpomínáte? Mistrovství světa 1982, Valladolid, zápas ČSSR–Kuvajt. Utrápená remíza 1:1, gól favorita vstřelil Panenka z penalty, dalekonosnou střelou vyrovnal Al-Dakhil poté, co překvapil gólmana Hrušku.

Tehdy to byla katastrofa odpovídající výkonům československých fotbalistů na turnaji.

Čtvrteční přátelský zápas těchto dvou soupeřů v Olomouci vskutku žádné podobné drama nenabídl. Historie se neopakovala ani v náznacích. Byť ani v současné době se česká reprezentace nemůže chlubit nějakou nadpozemskou výkonností, ale mladý výběr dalekého emirátu nebyl ani zdaleka vyrovnaným protivníkem.

Když se člověk podívá na Kuvajt z pohledu nesportovního, vidí prosperující zemičku bohatou na ropu, která se může chlubit vůbec nejhodnotnější světovou měnou – vydělávat v kuvajtských dinárech se rozhodně vyplatí. Kuvajťané se mohou pochlubit i tím, že jejich domov drží pátou příčku ve světovém pořadí rozdělování národního důchodu na hlavu. Ovšem v žebříčku fotbalovém musíte kouknout až za sto dvacáté místo a teprve potom naleznete kuvajtskou reprezentaci. Nejde tedy ani v případě nejsilnějšího možného složení o tým, který by měl čtvrtfinalistovi evropského šampionátu dělat potíže. Časy osmdesátých let minulého století jsou dávno fuč.

Od prvních minut bylo na olomouckém trávníku jasno, jaký bude průběh utkání. V tomto případě se scenáristé snad ani nemohli splést. Kuvajťané bloudili po vlastní polovině jako Mojžíš a jeho lid po poušti, přičemž se marně snažili o to, alespoň občas si kopnout do míče. Do země zaslíbené, tedy pokutového území ovládaného Alešem Mandousem, nahlédli jen velmi zřídka, vždy se zdrželi jen na vteřinku a už zase museli pádit před vlastní branku. Čeští fotbalisté si tedy mohli zahrát velice příjemný zápas s takřka absolutní kontrolou míče, kdy soupeř má přílišný respekt, souboje o merunu nemá na špičce repertoáru a zároveň nestíhá fyzicky. Na získání herní jistoty určitě ideální fotbalové dostaveníčko.

Zastupujícího trenéra Chytrého rozhodně nepotěšilo, že kvůli drobnějším zdravotním problémům nemohl naskočit do stoperské dvojice Kalas, s nímž se napevno počítalo pro zápas s Estonskem. Ne snad, že by včera měla mít obranná řada příliš práce. S trochou nadsázky se dá říci, že v ochozech musely panovat obavy z toho, aby se čeští zadáci v chladném večeru nenastydli. I tak by asi Kalase trenéři rádi viděli na hřišti, ale místo něj se do dresu oblékl Zima, jehož vytížení v Turíně není rozhodně optimální, a tak šlo v případě mladého stopera o vítanou příležitost zase si zahrát od úvodního hvizdu.

Radost určitě udělal mužům odpovědným za reprezentaci Vladimír Coufal. Uzdravil se a najednou je zase místo pravého obránce adekvátně zaplněno. Obránce West Hamu si prostor kolem pravé autové čáry užíval, kuvajtští plejeři si s ním nevěděli rady. Není náhoda, že první gól, který vstřelil Barák, padl po klasickém Coufalově průniku a centru do pokutového území. Pravdou ovšem je, že v téhle chvíli už mohli, nebo spíše měli, vést muži v červených dresech o tři čtyři góly. Šancí měli opravdu hodně, Souček navíc trefil tyč. Vzhledem k tomu, že právě střelecká produktivita, najmě při neúčasti Schicka, je velkou současnou slabinou, nějaká ta vráska na čele Jiřího Chytrého v průběhu prvního poločasu nejspíše naskočila.

Snad ji vyžehlila akce z poslední minuty, vcelku nepřekvapivě se znovu narodila na výrazně aktivnější pravé straně. Pešek dorazil Zimovu střelu a dokázal, že v Olomouci se mu střelecky daří. Potvrzení této teze přišlo hned po přestávce, kdy sparťanský křídelník využil neskutečně naivního bránění stopera Kuvajtu a s přehledem poslal míč k tyči. Přihrával Krmenčík, který dostal v základní sestavě přednost před Kuchtou, stejně jako v posledním ligovém utkání proti Pardubicím. Janu Kuchtovi bylo, stejně jako Matěji Vydrovi, umožněno zahrát si půl hodiny. Oba hroťáci skončili zápas bez vstřeleného gólu, do statistik si připsali po jedné asistenci, stejně jako další forvard Vydra. Přitom Krmenčík i Kuchta několik příležitostí ke gólové střele měli.

Takové střetnutí jako včera v sobě nese mnohá pozitiva. Bezproblémový průběh, hodně doteků s míčem, nepřerušované akce, spousta času na kombinaci, vytváření střeleckých pozic, směrem na bránu vyšlete více než třicet ran…

Ale dá se najít jiný úhel pohledu. Najednou je právě velký počet doteků minusovou položkou, nejste vystaveni nějaké důslednější obraně soupeře, na všechno máte až moc času, maximální rychlostí můžete šetřit. Navíc takových týmů, které po šedesáti pětašedesáti minutách odejdou fyzicky, v Evropě moc nenajdete, rozhodně to nebudou barážoví sokové českého výběru v následující etapě bojů o mistrovství světa. Z pohledu kondice mně bylo kuvajtských mládenců až líto. Troufnu si tvrdit, že po té zhruba hodině hry by na lavičku pod deku s radostí zamířila naprostá většina reprezentantů bohatého emirátu. Jde o to, nebrat olomoucké měření sil jako normativ, to by se mohlo krutě vymstít. Evropská realita má přece jen jiné kontury.

O rychle uvadajících silách hostí svědčí i to, že ve druhém poločase inkasovali hned pětkrát. Prosadil se i Tomáš Souček, kterého ubránit ve vzduchu považovali Kuvajťané vcelku realisticky za nemožné. Na poslední půlhodinu přišel na trávník také Jan Sýkora a už tak uondanému protivníkovi ještě pořádně zapletl nohy. Náležitě tak oslavil svůj návrat do reprezentace a potvrdil, že jeho výkony v plzeňském dresu snesou solidní měřítko.

Hodnotit zápas s Kuvajtem a rozebírat post po postu vlastně nemá valný smysl. Šlo zkrátka o přípravu s nekonkurenceschopným soupeřem. Účel splnila v tom, že šlo o poněkud ostřejší trénink, někteří z hráčů, kteří nejsou plně vytíženi v klubech, si připsali celé utkání nebo jeho podstatnou část, další mohli naleznout v minulých dnech zašantročené střelecké sebevědomí. Byť tedy ne zrovna ti, od nichž se góly čekají primárně.

Pohledy trenérského štábu i fotbalistů samotných se musí upínat výrazně dál. Pochopitelně už k utkání s Estonskem, ale při vší úctě k tomuto mužstvu se nic jiného než poklidné vítězství nedá očekávat. Nejdůležitější zápasy sezony přijdou v baráži a to opravdu žádný čajový dýchánek jako před několika hodinami v Olomouci nebude.