Glosář Jaromíra Bosáka: Zvětralá Plzeň, svižný Jablonec, neproduktivní Slavia

Jablonec odvetu v Žilině zvládl s grácií. Strach z umělé trávy a hladovosti domácích mladíků se ukázal být zbytečným. Radovi muži soupeře v obou zápasech převyšovali a hlavně byli schopni skórovat.

Byl jsem velmi zvědav, jestli vůbec nastoupí Václav Pilař, který vcelku logicky není milovníkem umělého povrchu. Troufl si a hrál, jako by běhal po trávníku přírodním. Ale dobrou práci odvedl i zbytek týmu. Od gólmana Hanuše, který lapil za stavu 0:0 sólový nájezd, až po střídající hráče, kteří se i zapsali mezi střelce. Vůbec produktivita jabloneckého souboru byla v posledních dvou pohárových utkáních něčím, po čem by okamžitě sáhli v Plzni nebo na Slavii. Osm gólů není na dvě devadesátiminutovky zrovna málo.

Severočeši svého soupeře přehráli zkušeností i individuální kvalitou. Žilinské mužstvo je nesporně velmi perspektivní, jsou v něm fotbalisté, o nichž můžeme v nedalekém budoucnu slyšet ledacos pozitivního. Ale ukazuje se, že mužstvo sice můžete složit jenom z mladých a talentovaných hráčů, ale v podobných duelech budete mít velký problém, protože v bojích o Evropu a v Evropě samotné zkušenosti potřebujete. V této kategorii byli jablonečtí fotbalisté o třídu výš. Především porovnání výkonu obranných řad hovořilo zcela jasně pro hochy z Peltova vršku. Zlá zkušenost ze souboje s Dunajskou Stredou je zapomenuta. Konferenční liga čeká.

Dál už to bylo jen horší. Já mám plzeňské pivo rád, to nemohu popřít. Jenže při komentování trápení Viktorie v Sofii jsem měl pocit, že usrkávám cosi ze dna sudu, který byl naražen před třemi týdny. První poločas ještě docela ušel, i když Bílkův tým brzy inkasoval. Sám si ale vytvořil gólové šance, jenže ani Chorý, ani Mosquera je nedokázali využít.

Celkový obraz napovídal, že by si Viktoriáni měli na zmoklém trávníku po přestávce poradit. Jenže to, co předvedli ve druhém poločase a také v prodloužení, byla čiročirá hrůza. Hra dopředu prakticky neexistovala. Systém nakopávat dlouhé míče na osamělého Chorého na hrotu se ukázal být slepou uličkou. A to Chorý, alespoň podle mého, dělal, co mohl. Rval se, nechal se pokopat i sám rozdal, z něj jsem měl pocit, že opravdu chce udělat pro úspěch maximum. V tom byl ovšem vzácnou výjimkou. Spoluhráči ho nedokázali pořádně dostat do hry, využít jeho potenciálu a formy z posledních dnů.

Když to zkusili Plzeňští po zemi, byla k vidění upachtěnost, neschopnost obejít protihráče, neskonale moc doteků při kontrole míče, absentovala myšlenka a moment překvapení. A co bylo nejhorší, chyběla mi touha rvát se na maximum možného. V posledních osmdesáti minutách Západočeši vůbec neohrozili branku CSKA. A to měli k dispozici patnáct rohových kopů. Dělal jsem si poznámky, kolikrát si z nich vytvořili nebezpečnou situaci. Přátelé, ani jednou.

Velkou část standardek zahrával Janošek, většinou na jedno brdo, které velmi vyhovovalo brankáři CSKA Busattovi. V klidu si pro tyto míče doskočil, aniž by musel absolvovat souboj tělo na tělo s hráči Viktorie. Nic nepřišlo ani ze středu pole. Bucha a Šulc, na nichž by měla být postavena kreativní složka hry, se stali stíny sebe sama a postupem času se ze hřiště vypařovali. Pamatujete si nějakou nebezpečnou akci, kterou by vymysleli a realizovali? Já něco takového v záhybech paměti nemohu nalézt. Střela z dálky, což bývá na vodou nasáklém trávníku účinná zbraň? Takřka prázdná množina. Vyhrané souboje před pokutovým územím soupeře? Jakbysmet. A co už vůbec nemohu pochopit, pomalá rozehrávka a zdržování za stavu 0:2. Nerozumím.

CSKA je na 138.místě evropského klubového žebříčku, o místo před minulým soupeřem Plzně, velšským The New Saints. V jeho kádru je celá řada fotbalistů, kteří přišli z klubů nižších soutěží v různých zemích. S takovým soupeřem si tým ze špičky tabulky české nejvyšší soutěže prostě musí poradit. Děs, zmar, prů…švih, ostuda. Jistě, můžete prohrát i s horším mužstvem, stává se to. Ale ne způsobem, který předvedli fotbalisté Plzně. Třetí inkasovaný gól minutu a půl před koncem nastavení jen charakterizuje výkon českého mužstva na armádním stadionu. Nejlepším popisem situace by asi bylo – jak se brání vzduch. Pár vteřin před koncem zápasu!

V případě Viktorie nehrálo roli žádné štěstí nebo smůla. Kdepak. Mizerný výkon, zřejmě ne stoprocentní mentální nastavení, nedorazy v obraně a neschopnost dát gól. Když to poskládáte dohromady, nemůžete se divit, že Plzeň bude opět chybět v pohárových podzimních bojích. Co to udělá s klubem jako takovým, toť otázka. Do kasy přiteče něco za Ba Louu, ale tenhle balík vydrží možná do zimy, pokud nebude použit na záplatu dluhů. Co potom? Prodat není koho, jestliže nepůjde o transfer za pár drobných. Což situaci nevylepší. Neříkám, že Viktorii čeká podobný osud jako nedávno Žilinu, ale určitě nepůjde o budoucnost malovanou v zářivých barvách.

Poněkud rozporuplně se hodnotí vystoupení Slavie ve Varšavě. Hrát prakticky celý zápas o deseti je těžký úkol. Ovšem proti vyloučení Holeše se nedá říci ani to nejmenší, to se nedá nic dělat. Sešívaní dřeli, dokonce šli do vedení po Ekpaiově exportní ráně. Bohužel, střelecká nemohoucnost je vyšoupla už z Ligy mistrů a totéž se opakovalo proti Legii. Upřímně, mohla mít Slavia lepší los? Těžko. Přesto bude hrát „jen“ Konferenční ligu.

Nejspíše stačilo, aby Tecl proměnil jednu ze svých tutovek, a v Edenu se mohlo tančit na stolech z radosti nad účastí v Evropské lize. Nedat takové šance je totéž jako chyba Koláře v utkání s Ferencvárosem. V takovýchto zápasech musíte podobné příležitosti proměňovat, jinak se velmi rychle dostaví trest. V poslední minutě se do tábora nešťastníků přidal také Olayinka, když po rohovém kopu přestřelil ze šesti metrů. Ještě bolavější je neschopnost skórovat ve srovnání s tím, že Legia měla dvě šance a dala dva góly. Pravda, s přispěním obránců Slavie. Branky padly z takřka totožných prostorů poté, co Bah či Hromada nezvládli své předepsané úkoly. A když si vzpomenete na první zápas s Legií v Edenu…

Spekulovat o tom, jak by hrála Slavia v jedenácti, je veskrze zbytečné. Porážka je smutnou skutečností, kterou nelze odestát. Stejně jako to, že českého mistra zdolali premianti maďarské a polské ligy, tedy soutěží, které rozhodně nepatří v evropském měřítku k těm lepším. To ani náhodou. Na pohárovém poli se opakoval vzorec složený z chyb v defenzivě a střelecké nemohoucnosti. Červenobílým nelze upřít snahu a odvedenou práci, jenže na to se historie asi ptát nebude. V ní bude zapsáno: český mistr – účast v Konferenční lize. A není to málo, Antone Pavloviči?