Glosář Jaromíra Bosáka: Zakrvácený Olayinkův nos za tři pohárové body

Říká se, že opakovaný vtip není vtipem. Asi to platí i pro ty nepodařené. Jedním takovým je i jediná výhra ze tří utkání českých zástupců v Evropské lize. Tím spíše, že ji doprovází vskutku nelichotivé souhrnné skóre 2:8.

Body tentokrát obstarala Slavia. Peter Olayinka obětoval svůj nos, který křupl po nerovném souboji s kolenem stopera Leverkusenu Dragoviče. Jenže o setinku sekundy dříve dokázal Olayinka hlavou poslat míč do branky gólmana Hrádeckého a zařídil tak výhru sešívaných. Velmi důležitou výhru, neboť po výhře Nice nad Beer Shevou mají všechny týmy ve skupině po třech bodech. Leč cesta k nim byla tentokrát pro sešívané více než trnitá.

Musím přiznat, že první poločas, to byl komentátorský očistec. Nedělo se takřka nic. Doprovázet slovem posouvání míče kolem půlicí čáry, snadné ztráty červenobílých způsobené nepřesnostmi na vzdálenost dvou metrů, ustrašenost na polovině soupeře, kde měla vždy přednost přihrávka dozadu namísto snahy překonat rychlým útokem obranu protivníka…

Většinou ale slávisté čekali na vlastní polovině, co ukážou zaměstnanci koncernu Bayer, kteří sice měli převahu, ale nic velkého taky nepředvedli. Je ale třeba dodat, že technická vyspělost, schopnost obejít protihráče i práce s míčem stály na straně Leverkusenských. Z hráčů Slavie byla na hony cítit nepohoda, absence herního sebevědomí, obava provést něco s míčem, zkusit hrát jeden na jednoho.

Těžko říci, jestli je to způsobeno jen tím, že se nehraje česká liga. Ale spíš ne. Nějak to zkrátka v současnosti neklape. Ledacos napovídá i sestava bez klasického hrotového útočníka. Kreativita zamířila kamsi do neznáma a jen samotnou fyzickou prací se na evropské úrovni vyhrávat nedá. Až na výjimky. Jedna z nich se v Edenu naštěstí narodila.

Hodně tomu pomohla červená karta pro Bellarabiho už ve 22. minutě. Dle mého přísnější rozhodnutí, než by situace zasloužila, ale budiž. Jenže početní převaha svěřencům Jindřicha Trpišovského dlouho žádný užitek nepřinášela. Sice měli míč častěji u nohou, ale šance ani střely se prostě nekonaly.

To až ve druhém poločase, který byl přece jen o něco živější. Dvě dobré příležitosti měl stoper Zima, nahrazující v sestavě Davida Hovorku, ale tu největší měl k dispozici střídající Nicolae Stanciu. Herně se trápící rumunský reprezentant však penaltu po faulu na Olayinku neproměnil, neprosadil se ani z dorážky, a potvrdil tak, že v průběhu tohoto podzimu je zatím jen svým vlastním stínem.

A tak musel rozhodnout z nákazy covidem vyléčený Peter Olayinka. Zarazilo mě, že po vstřelené brance už slávisté viditelně chtěli jen bránit jednogólové vedení a vykopali zákopy před vlastním pokutovým územím. Naprosto rezignovali na hru dopředu. Takže to byly ještě nervy.

Tentokrát mělo snažení červenobílých šťastný konec. Ale trenérskému štábu herní projev týmu rozhodně nemůže dělat radost. Jistě, Bayer Leverkusen patří dlouhodobě k nejlepším německým mužstvům. Ale chybělo mu pět zraněných hráčů a oproti sestavě z pondělního ligového zápasu udělal trenér Bosz osm změn. Rozhodně nešlo o soupeře kategorie Bayernu Mnichov nebo Borussie Dortmund. Přesto se slávisté proti deseti hodně trápili. Leč nakonec mohou hlásit zisk tolik potřebných bodů.

V utkání Sparty na San Siru od začátku nebylo pochyb, kdo vyhraje. Kvalita AC Milán je se současnou Spartou těžko srovnatelná, i když ani AC nenastoupil v nejsilnějším složení. Pokud k této základní tezi přidáte špatný výkon stopera Davida Lischky, nejlepšího hráče obrany proti Lille, a stejně jako u Slavie velmi malou schopnost přehrát soupeře v soubojích jeden na jednoho, těžko očekávat nějaký sukces.

Ale upřímně – Lischka v tom nebyl sám. Jediný, kdo snesl přísnější měřítko, byl gólman Heča. Co mohl, pochytal, při penaltě Zlatana Ibrahimoviće mu pomohlo břevno. Druhý a třetí gól ukázaly jednoduchost a krásu fotbalu ze strany domácích a těžkopádnost defenzívy Letenských. Na branky Leaa i Dalota potřebovali Milánští dvě přihrávky, které překonaly padesát metrů, a úspěšné zakončení.

Obrana „rudých“ prostě nestíhala. Ano, do nejsilnějšího složení má vzhledem k mnoha zraněním a delším tréninkovým výpadkům hodně daleko, to se nedá popřít. Jenže na to se historie ptát nebude. Bilance je prozatím truchlivá – bohužel. Dva zápasy, nula bodů. Skóre 1:7. To je bilance, která moc myšlenek na to, že by Sparta ještě mohla postoupit, nepřipouští. Ještě bych se vrátil na moment k Davidu Lischkovi. Před týdnem výborný výkon, včera strašidelný. Je možné, že by „faktor San Siro“ mohl hrát až tak velkou roli?

Školení mužstva, tak by se v krátkosti dal popsat zápas Liberce v Bělehradě. Dostat bůra je fakt moc. Před týdnem proti Gentu hráli Liberečtí na hranici sebeobětování, dřeli jako koně, plnili taktické pokyny a vyválčili body. Tentokrát v defenzívě totálně selhali. Spousta prostoru mezi stopery a krajními obránci, špatná práce středních záložníků, prostě eldorádo pro ofenzivní hráče CZ. Jedna průniková přihrávka stíhala druhou za zkormouceného přihlížení obránců Slovanu.

Útočníci nabídnutých šancí dokázali využívat. Chvilku, po krásném gólu Jana Matouška, se mohlo zdát, že Slovan ještě může zápas otočit. Ale byla to jen fata morgana. Defenzivní hra Liberce byla o tři třídy horší než proti Gentu. Najednou byli hráči Slovanu ve většině případů až druzí. Pomalejší, hůře postavení, chybující.

Důkazem budiž čtvrtý gól Kataie. Takřka od poloviny hřiště byl tento borec pronásledován čtveřicí hráčů Slovanu, přesto v pohodě doklusal do pokutového území a následně prostřelil Nguyena. Troufám si tvrdit, že trenér Hoftych musel být na lavičce na mrtvici. Crvena Zvezda určitě nemá špatný tým, ale zase ne tak skvostný, aby musela dát přednímu mužstvu české ligy pět banánů na cestu.

Bilance druhého kola Evropské ligy není k popukání stejně jako postavení českých klubů. To už aby se jeden bál pomyslet na to, co se bude dít za týden.