Článek
Jestli se něco opravdu povedlo, byla to volba místa utkání. Ostravští diváci byli fantastičtí, vydrželi povzbuzovat českou reprezentaci celých devadesát minut, připravili i pozápasovou děkovačku. Myslím si, že poněkud zhýčkané pražské publikum by v průběhu utkání začalo dávat najevo jistou nespokojenost, což rozhodně nebyl případ vítkovického stadionu. Žádný pískot, nespokojenost, více než sedm tisíc fanoušků vytvořilo českému týmu opravdu domácí prostředí se vším všudy.
Před utkáním rozhodně nebylo co závidět reprezentačnímu trenérovi Šilhavému. Pro zranění a různé další důvody chyběl prakticky celý jeden tým, a proto se hledaly další a další varianty, kdo by mohl naskočit do kádru pro tento sraz národního týmu. Upřímně, nejsem si jist, že by třeba v Německu nebo Itálii dostali hráči povolení od vedení reprezentace vyjednávat místo kvalifikačních utkání o svém dalším klubovém angažmá. Chápu, že jde o budoucí kariéru, ale opravdu tohle nešlo vyřešit tak, aby byl hráč k dispozici i pro utkání „nároďáku“? Třeba přestup Alexe Krále se také dojednával na poslední chvíli a neovlivnilo to jeho účast v reprezentačním výběru. Ano, chápu, každý případ je jiný, navíc si myslím, že by Brabec či Zima do hry tentokráte stejně nezasáhli, ale mělo by jít o princip. Nejde mi teď ani tak o konkrétní případy, ale o to, aby se z takového způsobu řešení přestupů nestala norma. Pro image reprezentačního týmu by to rozhodně nebyl dobrý signál.
Českému týmu vyšel vstříc los. Ve chvíli, kdy je složení mužstva decimováno mnohými faktory, přišel první zápas s Běloruskem. Tedy soupeřem z podpalubí evropského fotbalu. Soupeř, z něhož jde strach, vskutku vypadá úplně jinak. Interní soutěž o místo na hrotu útoku vyhrál, možná poněkud překvapivě, Martin Doležal. A vlastně mi ho bylo trochu líto. Čekalo se, že ho bude hledat celá řada centrů, jenže nikdo ze spoluhráčů nedokázal najít snažícího se jabloneckého forvarda v solidní pozici před brankou. Ano, je třeba vidět, že Bělorusové bránili častokráte v devíti lidech, ale i tak bych předpokládal, že spoluhráči Doležalovi nějakým dobrým centrem pomohou. Vzhledem k tomu, že běloruští fotbalisté nechávali relativně volné obě strany hřiště, možností najít dobrou přihrávkou středního útočníka nebylo málo. Ale opravdu gólový centr se nedostavil ani ze hry, ani z rohového nebo volného přímého kopu. Stopeři běloruského výběru si s touto herní činností poradili nečekaně snadno. Hodně aktivní byl, tak jak je jeho zvykem, Vladimír Coufal. Poletoval po celé délce hřiště, zápas klasicky odpracoval na vysoké úrovni, k centrům se dostával opravdu často, ale s přesností se zrovna nepotkal.
Útočná hra byla vůbec docela problém. Český tým si vynutil očekávanou převahu, soupeře bezpečně přestřílel, výmluvná byla i statistika držení míče. Ovšem co z toho, když hodně nejistý brankář Černik musel zasahovat spíše výjimečně? Jistě, jeho spoluhráči mu byli nápomocni, zblokovali celou řadu střeleckých pokusů, hustota těl v pokutovém území před Černikem byla velmi vysoká. I tak bych ovšem očekával, že vyložených střeleckých příležitostí, respektive vstřelených branek bude k vidění daleko více. Neříkám, že jsem byl připraven na to, že Bělorusové dostanou v Ostravě osmičku jako od Belgičanů, ale jediný vstřelený gól mi přece jen přijde jako poněkud podměrečný výlov. Vinu na střelecké nemohoucnosti měla hra na příliš doteků před pokutovým územím, což byla příjemná varianta pro běloruskou obrannou řadu. Většinu času chyběl moment překvapení, rychlé řešení útočné kombinace.
Svou roli mohlo hrát i to, že Tomáši Součkovi bylo určeno naplňovat poněkud jiný part než v barvách West Hamu. Pohyboval se většinu času před stopery, stál na začátku útočných akcí, ale ofenzivní snažení jako takové nechával spíše svým kolegům. V tomto případě volil dle všeho Jaroslav Šilhavý systém safety first, tedy neinkasovat. Stoperská dvojice Kalas–Holeš byla sice očekávaným řešením kalamity v defenzivních složkách mužstva, ale zatím jaksi neměla možnost nastupovat pospolu od začátku v důležitém utkání. Proto tedy byla síla a kvalita Součka nasměrována spíše do obranné a jakési řídicí činnosti.
Pravda je, že se defenzivní hra českého týmu nedá moc hodnotit, protože Bělorusové si nevytvořili za celý zápas solidní střeleckou pozici, jejich síla v útočné fázi není nikterak výrazná. Nedělní zápas v Belgii bude naprosto odlišný příběh. Lisakovič a Lukaku jsou přece jen jiné váhové kategorie. Kalas mi přišel naprosto suverénní, navázal na kvalitní výkony z vystoupení na evropském šampionátu, Holeš také neměl zásadním problém. Ale společně s Matějů a Coufalem je čeká v neděli večer daleko dramatičtější představení.
Na ostravském trávníku na sebe upozornil Jakub Jankto. Přestup do Getafe mu zjevně udělal dobře po těle. Byl nejpilnějším českým střelcem, tlačil se do zakončení hodně často, ale Černika doopravdy vyděsil jen jedinkrát. Janktovi zjevně vyhovovala i spolupráce s Coufalem, určitě mu nedělá problém hrát „přes nohu“, chyběla opravdu jen gólová střela. Ta se podařila Barákovi, rovněž hodně aktivnímu, především v prvním poločase.
Myslím, že fotbalová veřejnost byla hodně zvědavá, jak si v základní sestavě povede Adam Hložek. Své čekání na první reprezentační gól neukončil. Měl sice jednu velkou šanci, ale branku Bělorusů vysoko překopl. Připsal si ovšem asistenci na jedinou branku utkání, když po vyhraném souboji Alexe Krále naservíroval bezvadnou přihrávku, kterou Barák uklidil přesně k tyči a zajistil tři body. Je otázka, jak trenér Šilhavý pojme základní sestavu proti Belgii. Očekávám hru na jednoho útočníka, mohl by jím být právě Hložek, ostatní forvardi se posadí na lavičku. Pokud nebude nasazen spíše brejkový Vydra. Útočná síla belgického mužstva je veliká, proto bude zahuštěn střed pole s tím, co nejvíce znepříjemnit život Lukakovi nebo Vanakenovi. Oba se v Estonsku prosadili, Lukaku svým typickým způsobem, kdy ho sice hlídají dva protihráči, ale to je pro kanonýra Chelsea naprosto nepodstatná informace. Prostě se rozhodl skórovat a udělal to. Dokonce dvakrát. Pomoc ze středu pole bude pro stopery českého mužstva naprosto klíčová, jinak se Lukaku bránit nedá.
Bělorusko si může Jaroslav Šilhavý odškrtnout. Nebylo to utkání, na něž se bude vzpomínat se slzou v oku, v paměti budou uloženy tři povinné body. Cesta k něčemu podobnému v Belgii bude o hodně těžší. Česká reprezentace rozhodně nebude favoritem. Občas se ale mohou přihodit i věci nečekané. Jen je jim třeba pomoci. V tomto případě výkonem na absolutním maximu možného. A pak se uvidí.
