Glosář Jaromíra Bosáka: Pomáhají změny v pravidlech fotbalu?

Fotbal měl dlouhá léta pověst velmi konzervativního sportu, který si získal celosvětovou popularitu i díky tomu, že se pravidla měnila jen zřídka a byla oproti některým dalším sportovním odvětvím vcelku jednoduchá a srozumitelná. Byť třeba poněkud zkostnatělá.

Ale pokrok nezastavíš ani v kopačkách, tudíž jsme v současnosti svědky poměrně prudkého legislativního vývoje, který, zdá se, nevede vždy k lepšímu. Obecně by příznivec míče kopaného, jak praví klasik, očekával, že pravidla budou spíše odbourávat složitosti a učiní nejpopulárnější sport ještě přístupnějším.

Jestli bych měl uvést pozitivní příklad změny, šlo by určitě o inovované pravidlo o ofsajdu, pokud hráč nezasahuje aktivně do hry. V tomto případě jde o velkou pomoc útočné hře, kterou nebrzdí, když se hráč sbírá ze země u rohového praporku, zatímco jeho kolega napálí míč z dvaceti metrů do šibenice. Potud v pořádku.

Ovšem nástup systému VAR udělal z ofsajdového postavení hru milimetrů a mnoha ne zcela pochopitelných rozhodnutí. Vinu nenese technika, ale ti, kteří ji obsluhují. V principu proti videu nic nemám. Vzhledem k tomu, jak se fotbal na špičkové úrovni za poslední roky zrychlil, nemají sudí na hřišti mnohokrát šanci posoudit tu či onu situaci z ideálního pohledu, Jde o to, aby se z VARu místo užitečného služebníka nestával zlý pán.

Právě pravidlo o ofsajdu už je znovu probíráno ve vysokých fotbalových kruzích. Uvažuje se o tom, že by se jeho hranice posunula k poslední části těla útočníka. Tedy na rozdíl od dneška, kdy nesmí ani jedna část těla útočícího hráče, kterou lze skórovat, přesahovat přes nejzazší část těla obránce.

Nově by stačilo, kdyby útočící fotbalista stál v momentě zakončení tak, že by například jeho pata byla na úrovni poslední části těla obránce. Tedy polopaticky, hlava skórujícího borce by mohla v době přihrávky být klidně metr za obráncem, jen když třeba zadní část jeho obuvi je na úrovni špičky či hlavy bránícího hráče. Opět bude asi padat více gólů, ale problémy s tím, jestli byl či nebyl střelec v nedovoleném postavení, se jen o metr posunou.

Daleko větší blázinec panuje kolem hry rukou a následné penalty. Nejednotnost výkladu –v Premier League by mohli povídat – stojí za nespokojeností fanoušků i samotných fotbalistů, nikdo vlastně dopředu neví, co se bude jako nepovolené hraní posuzovat a co ne. A pokud něčemu nerozumíte, nemáte ve věci jasno, ztrácíte důvěru a zároveň nejste dalek konspiračních teorií. Což fotbalu nesmírně škodí.

Neustálá změna, doplňování dalších podbodů základního pravidla, to je pro mnohé nestravitelná kaše. V tomto punktu by si to možná chtělo vzít případ z házené. Hraješ nohou? Míč má soupeř. Jednoduché. Jistě, drobná odchylka v případě, že je nastřelená ruka položena na těle nebo přímo u něj, ta by asi neškodila, stejně jako ruka jako opora při skluzu. Ale tyto dvě situace jsou poměrně snadno rozpoznatelné. Vše ostatní je navíc a vede k mnoha zbytečným výbuchům emocí. Jen pro pořádek, penalta proti Slavii byla ve středu odpískána správně…

To, co nastalo po ní, je další důvod k zamyšlení. Hodně se napsalo o tom, jestli se měla, či neměla penalta opakovat, zdali neměl sudí Skomina, respektive italští kolegové u videa postavit na roveň Kolářova drobného výšlapu z brankové čáry předčasné překročení vymezené hranice i u jednoho z hráčů Midtjyllandu. Sto názorů proti opakování, sto pro.

Také jsem se neudržel a směrem k panu Skominovi se vyjádřil, řekněme, nediplomaticky, uznávám. Holt promluvilo vědomí člověka, který čutá do meruny padesát let, sám léta penalty kopal a dokázal se na okamžik vžít do pocitů aktérů výše popsané situace, byť hrával o deset pater níže. A ano – slovinský rozhodčí nakonec rozhodl po informaci od videa striktně, velmi striktně podle pravidel. To je prostě fakt.

Teď mi ale nejde o tuto konkrétní situaci, ale o obecný jev. Prakticky žádný gólman nezůstává na čáře až do momentu, kdy jeho protivník kopne do míče. Byl by totiž v totálně nerovném postavení. Zkuste se kvalitně odrazit proti střele z jedenácti metrů, když musíte stát na lajně, respektive pohybovat se jen do strany, a to až do první známky pohybu míče. To prostě nejde.

Zase si beru na pomoc další velké sporty – v hokeji při trestném střílení může brankář vyjet až na modrou čáru, v házené při sedmičce vyběhnout až ke střelci, fotbalový nešťastník je přikován mezi tyče, k nimž to má více jak tři a půl metru. Proč by tedy neměl mít vyhrazené území, řekněme, o velikosti 1–1,5 metru před brankou, v němž se bude moci pohybovat podle své úvahy? A tuto hranici nechť zkoumá video velice přísně. Námitku, že penalta je trest, a proto by měl být gólman znevýhodněn, neberu, protože to, že střelec, který je neatakován, střílí z dvanácti yardů na branku o rozměrech 732 × 244 centimetrů, je samo o sobě velká šance. Ovšem mám dojem, že v tomto duchu se žádné změny nedočkáme.

Na jednu stranu se někdy až hystericky přísně dodržuje to či ono pravidlo, ale na další se kašle. Viděl někdo z vás, že by, řekněme, ve dvou posledních sezonách odpískal sudí brankáři držení míče delší než šest vteřin? Nebo velmi časté hraní rukou, když si při výkopu z ruky gólman poponese míč v rukavicích až za hranici velkého vápna? Já ne. Ani na profesionální, ani na okresní úrovni.

Zároveň se ale směšně trvá na tom, aby na hřiště vstupoval hráč s dresem v trenýrkách, ačkoli si ho hned po prvním kroku přes ně přetáhne. Nebo žlutá karta za přetažení dresu přes hlavu, což je postaveno na roveň surovému skluzu či šlapáku s rizikem zranění.

Kolem pravidel je toho hodně, o čem by se vyplatilo přemýšlet. Spory o určitých rozhodnutích nevymizí, budou tu vždy. Ale má-li si fotbal udržet svou pozici sportu číslo jedna, musí se je snažit minimalizovat i logickými změnami svých zákonů, ale hlavně pochopitelnými výroky rozhodčích. Vždyť i někteří sudí už se veřejně vyjadřují o tom, že fotbal míří do slepé uličky. A z té bývá návrat zhusta poměrně komplikovaný.