Článek
Byl to fofr. Tady máte Superligu a za pár hodin už ji zase nemáte. Zmizela, stejně jako pár funkcionářů ze špičkových pozic. Svět fotbalových pohárů na starém kontinentu připomíná v posledních dnech hodně Divoký západ.
Nevím, jestli se v nejbližší době bude ještě na současném stavu věcí něco měnit, spíše bych se přiklonil k teorii, že ne, patrně nastane doba napjatého klidu. Není divu, nedávné hodiny byly věru hodně turbulentní. Řeč fotbalových fanoušků, samotných hráčů, trenérů, novinářů a mnohých funkcionářů byla v uplynulých hodinách plná slov jako zrada, podvod, hrdost, věrnost, loajalita, peníze, lakota či hamižnost. Zkrátka Superliga byla logicky tématem číslo jedna.
Podle posledního vývoje je Champions League zachována i pro příští generace. Halellujah! Vedle řídících orgánů UEFA, které vypadaly jako vzor archanděla Michaela s plamenným mečem trestů a sankcí, hráli v tomto případě velkou roli také fanoušci v Anglii. Dost jasně dali najevo majitelům klubů, již uvažovali o tom, že se přifaří k novému projektu, že v tomhle s nimi tedy nepojedou. Že je nějaká liga pro vybrané ani trochu nezajímá. Torpédovali tím snahu několika bafuňářů, kteří získali dojem, že oni a jimi řízené kluby jsou vyvolení a nepotřebují k životu klasické soupeření o místo na slunci.
Vzorec amerických soutěží jako NFL nebo NBA nelze jen tak beze všeho přenést do Evropy. Uzavřená soutěž by musela rychle přejít na systém draftů a platových stropů, jinak by neměla valného smyslu a projevil by se zanedlouho i velký ekonomický problém. Evropské fotbalové a vůbec sportovní prostředí vyrostlo na úplně jiných základech. Postupy, sestupy, výchova mládeže v klubech, mnohastupňový systém soutěží, souboje o účast v evropských pohárech… Výrazně odlišný svět.
Proto Superliga odkráčela do zapomnění. Prozatím. Stejně jako sny o tom, že by do pokladen vybrané společnosti přitékaly další a další garantované stamiliony eur. Florentino Pérez, chvilkový šéf Superligy, se nechal slyšet, že fotbal a velké kluby jsou v krizi, že nutně potřebují další mohutnou finanční injekci. Já bych čekal, že přijde s tím, že ve složité době budou i giganti muset šetřit a nevyhazovat miliardy za leckdy nesmyslné přestupy. A navíc se budou muset zamyslet nad tím, že většina výdajů z klubové kasy pokrývá mzdové náklady finančně poněkud rozmazlených hvězd. Ale dost už o Superlize, opravdu se o ní od neděle napsalo víc než dost. Dneska spíše přemýšlím o tom, jak je to na opačném konci potravinového řetězce evropského klubového soupeření. Mluvím o novince jménem Evropská konferenční liga.
Upřímně, že by z ní byl někdo nějak extrémně nadšen, to bych si netroufl tvrdit. Třetí sourozenec v rodině UEFA vypadá hned od narození poněkud podvyživeně. Ne náhodou mu v třeba v Německu nebo Anglii říkají No Name Cup a kluby, na které v těchto zemích padne povinnost se ho účastnit, budou pozvánku brát spíše jako danajský dar. Konferenční liga má ulevit Evropské lize, která zeštíhlí ve skupinové fázi ze 48 účastníků na 32. A stejný počet účastníků bude po předkolech zápolit o trofej právě také v Konferenční lize.
Pochopitelně že dveře výrazně přivřené do Evropské ligy se budou týkat převážně méně silných zemí, které na tom nejsou v žebříčku koeficientů nijak skvěle. Národní asociace zaujímající v této tabulce 1.–5. místo vyšlou do Konferenční ligy po jednom celku.
Pro první čtyřku (Španělsko, Anglie, Německo, Itálie) přitom platí, že po 4 týmech posílá do Ligy mistrů, dva další do Evropské ligy. Pro pátou Francii platí počty 2+2.
Z toho plyne, že Konferenční ligu oblaží španělský, anglický, německý či italský pohárový celek číslo 7, u Francie číslo 5.
Když se vrátíme ke koeficientovému žebříčku, zjistíme, že 6.–15. asociace na něm posílá do Konferenční ligy po dvou zástupcích, země umístěné ještě níže, tedy od 16. do 50. příčky, mají nárok na tři zástupce, ti úplně na spodku pak zase hezky na jednoho. Však si to přehledně prohlédněte zde.
Co se týče českých barev, jeví se možná někomu na první pohled jako hezké, že v Konferenční lize bude mít Fortuna liga dva zástupce. Ale bude to prostě ta nejslabší evropská soutěž.
Do předkol Ligy mistrů 2021/22 posíláme naposledy dva zástupce, od dalšího ročníku už jen jednoho. A alespoň na předkolo Evropské ligy se může v příští sezoně těšit jen vítěz českého Mol Cupu.
Sečteno a podtrženo, znamená to, že šance českých klubů na to, aby se utkávaly s těmi úplně nejlepšími, anebo alespoň s velmi dobrými soupeři z těch nejkvalitnějších lig, se snižuje. Náběh na poněkud dvourychlostní fotbalovou Evropu je poměrně znatelný. Jestli Konferenční liga byla v minulosti plánována s tím, že to má být jeden z argumentů proti vzniku Superligy, protože těm nejsilnějším v Lize mistrů ubydou zápasy s mužstvy pro ně neatraktivními, která by navíc mohla, nedej Bože, favorita vyřadit, nebyl to ten úplně nejlepší nápad.
Jistě, na druhou stranu se může argumentovat, že takto budou mít možnost strávit nějaký čas v pohárové Evropě i kluby, které vypadávají v prvních či druhých předkolech dvou nejprestižnějších soutěží. Jenže jaký to bude mít vliv na kvalitu nové soutěže, její diváckou atraktivitu, jaký bude zájem televizních stanic po celém evropském kontinentu, zejména třeba v Anglii, Německu či Španělsku, toť otázka. V neposlední řadě je třeba myslet i na to, že v Konferenční lize se budou rozdělovat výrazně menší peníze než v té Evropské. O Champions League nemluvě.
Když o tom tak dumám, říkám si, proč bylo nutné vytvářet něco nového, když by se dalo sáhnout do historie? Jestliže měl vzniknout nový pohár, proč se nevrátit k PVP? Pro mladší ročníky, šlo o Pohár vítězů pohárů, kterého se účastnili vítězové národních pohárů, eventuelně poražení finalisté těchto soutěží, jestliže vítěz postoupil do předchůdce Ligy mistrů, tedy Poháru mistrů evropských zemí. Z mého pohledu někdejší PVP splňoval to, co od evropského poháru chcete. Tedy hrají ho ti, kteří v domácí soutěži získali nějakou trofej, nebo hráli minimálně finále.
Evropský koeficient by vstupoval do hry jen v otázce nasazení, ale nikoho by ze soutěže nediskvalifikoval. A hlavně, především ve střední a východní Evropě by mohla opět stoupnout prestiž domácích pohárových soutěží. Ostatně i v České republice se ve chvíli, kdy měl držitel národního poháru jistou účast v Evropské lize, stala pohárová soutěž daleko atraktivnější. Zároveň by se účastí vítězů pohárů ve vlastní soutěži otevřela další místa v hierarchicky druhé kontinentální soutěži.
Přijde mi zvláštní, že byla vytvořena soutěž pro mužstva, která nic nevyhrála, třeba pátá či šestá v ligové soutěži, přitom tohle umístění je leckdy nadřazeno těm, kteří dokázali získat druhou nejvýznamnější domácí trofej. Pohled do historických archivů PVP říká, že premianty soutěže, hrané v letech 1960–1999, bývali i ti největší z největších: Barcelona, Arsenal, Bayern, AC Milán, Juventus, Manchester United, PSG, Chelsea a ano, v roce 1969 i Slovan Bratislava, který dokázal ve finále v Basileji porazit Barcelonu 3:2. Ne, nešlo o nějakou podřadnou soutěž a dokážu si představit, že by se vrátila na fotbalovou mapu.
Ano, slyším, tento článek nemůže nic změnit a opravdu dost pochybuji, že by někoho z vedení UEFA moje představy zajímaly. Ale ve světle velmi vyhrocených diskusí o Superlize a snah stále reformovat evropské fotbalové soutěže do podoby, která by co nejvíce vyhovovala největším a nejbohatším klubům, by to byl docela příjemný návrat k podstatě fotbalu.
