Glosář Jaromíra Bosáka: Malá Anglie v Istanbulu

Ani tak nejde o to, že se zmiňovaní soupeři protlačili do posledního zápasu tohoto ročníku Champions League, ale hoden sledování byl především způsob, kterým anglické kluby přehrály konkurenci. Neměly proti sobě nějaké nazdárky. Na jedné straně PSG, tedy čtvrtfinálového přemožitele Bayernu, proti Tuchelovi a spol. se postavil madridský Real. Za sebe říkám, v těchto dvojicích jsem favorita hledal těžko a čekal jsem hodně líté a vyrovnané souboje. Nakonec byla realita trošičku jiná.

Musím přiznat, že jsem byl fascinován způsobem, jak si Citizens poradili s útočnou vozbou Neymar, Mbappé, Di María. Názor fanoušků, ale i leckterých odborníků zní, že toto trio se nikdy nedá úplně ubránit. Tohle si poslechl Rubén Dias, pronesl ono populární „hold my beer“ a společně se Stonesem a dalšími kumpány v defenzivní řadě ve většině dvojzápasu (pochopitelně Mbappé v odvetě chyběl) učinili útočníky protivníka prakticky neviditelnými.

Zmínka o Diasovi není náhodná. Rozhodně je jedním z určujících faktorů letošního příběhu Manchesteru City včetně cesty do vysněného královského utkání v Istanbulu. Když za týden čtyřiadvacetiletý stoper přišel v loňském roce z Benfiky za 78 milionů eur, leckdo tento transfer, respektive jeho finanční náročnost, zpochybňoval. Titul mistra Portugalska, pozice člena All Star teamu portugalské ligy, reprezentační starty, to všechno nebylo pro celou řadu fanoušků úplně přesvědčivé. Ani 91 ligových startů v dresu lisabonských Orlů nikoho úplně nešokovalo. Jenže po krátkém uvykání zvyklostem Premier League se Rúben dos Santos Gato Alves Dias stal skutečně zářivou hvězdou a horkým kandidátem na transfer sezony.

Zároveň je jasným důkazem toho, že Guardiola nemyslí jen na krásné kombinace z prvního doteku a střílení branek, ale že má dokonale promyšlenou i defenzivní taktiku. Dias vytáhl směrem k vynikajícím výkonům také parťáka Stonese, pročež dát gól Citizens se letos jeví jako hodně těžký domácí úkol. Zuby si vylámal Neymar i jeho spoluhráči, navíc Dias ukázal, co to je bojovnost a schopnost obětování se, když skákal do střel jako hokejový bek. Chuť vyhrát a udělat pro úspěch maximum možného z portugalského stopera jen prýští.

Frustrace Pařížanů z toho, že i když zkoušeli, co se dalo, k ničemu se v odvetě nedostali, byla s postupujícím časem stále patrnější. Červená karta přišla v obou zápasech, a kdyby chtěl být sudí Kuipers konsekventní, u jedné by nezůstalo. Byl vůči fotbalistům PSG dost benevolentní, ale vděku se nedočkal. Naopak, pánové Verratti a Herrera ho po zápase obvinili z toho, že na jejich neustálé stížnosti a komentáře měl dvakrát odpovědět mezinárodně poměrně srozumitelným „f**k you“. Ano, jistě, měl se udržet a tato slůvka spolknout. Ovšem mám-li být upřímný, nedivím se mu. Také bych toho měl za celý zápas dost. Každý verdikt byl doprovázen množstvím hlasitých vyjádření, gestikulací, podobnost s perským trhem občas nebyla náhodná.

Zároveň si říkám, kam jsme se to dostali. Velké hvězdy, které se na hřišti chovaly bez špetky respektu k protihráčům, po utkání pláčou, že se jich dotkla slova rozhodčího a nejspíš z toho budou mít špatné spaní. To je úlet první kategorie. Na hřišti jsme jednoznačně nestačili, nevystřelili jsme pořádně na branku, ale viníka najdeme někde jinde. Být na pozici trenéra, hráče bych v šatně vyfénoval nejen za výkon, ale i za prohlášení směrem k rozhodčímu. Jenže Pochettino se ke svým ovečkám přidal. Bohužel. Nevím jak vám, ale tohle mi věru nepřijde jako správná cesta. Guardiolovi svěřenci hráli fotbal a hráli ho zatraceně dobře. I proto, že se vedení klubu nenechalo médii a příznivci zviklat po nepříliš povedeném úvodu ligové soutěže ve svém přesvědčení, že španělský kouč je tím pravým. Dalo mu čas na práci s mužstvem a poslední měsíce ukazují, že šlo o nejlepší možné rozhodnutí.

Historická, úplně první finálová účast ve finále je velkým úspěchem Manchesteru City. Však se na něj také klub i Pep Guardiola něco načekali. Podobně suverénně si v semifinále počínala i Chelsea. Trenérská výměna klubu ze Stamford Bridge pro změnu vyloženě prospěla. Pod Tuchelem se množí body, a co je hodně důležité, na Chelsea se také dobře kouká. Pravda, třeba Timo Werner dostává často za uši, jeho produktivita je prý tristní. No, nevím, školy nemám, ale dvanáct gólů mi nepřijde jako úplně mizerná bilance, jakkoliv toho německý rychlík v uplynulých ligových i pohárových kolech dokázal skutečně hodně „zazdít“. Nebude to bilance z poslední sezony v Lipsku – 45 zápasů a 34 branek, ale premiérový rok v nejvyšší anglické soutěži si dovedu představit i horší.

Ke skvělým výkonům se rozehrál vlastně už odepsaný stoper Rüdiger, napravo řádí navrátilec do sestavy Azpilicueta, rozehrává se Havertz, bezvadně funguje Mount i Kanté, v bráně je zase díky Mendymu nějaká jistota. Zkrátka současná Chelsea příliš nepřipomíná rozkolísanou partu pod Lampardem. Tím nechci říci, že velký Frank nebude někdy v budoucnu kvalitním trenérem, ale v Chelsea se s týmem úplně nepotkal.

Rozdíl oproti „staré“ a současné tváři týmu ze Stamford Bridge byl ve středu více než patrný. Pomalejší a méně na síle, důrazu a koneckonců i rychlosti běžecké i při práci s míčem postavená hra Realu neměla nárok na úspěch. A kdyby byli muži v modrých barvách schopni proměňovat vyložené šance, museli v londýnském deštivém večeru vyhrát ne o dva, ale o čtyři góly.

Pro anglický fotbal je dějiště finálového utkání místem zaslíbeným. V roce 2005 předvedl v Istanbulu fantastický obrat Liverpool, když ve finále tehdejšího ročníku po poločase prohrával s AC Milán 0:3 a nakonec slavil výhru po penaltách. Zároveň půjde o třetí ryze anglické finále. V roce 2008 právě Chelsea podlehla v moskevských Lužnikách po penaltovém rozstřelu Manchesteru United, před dvěma lety v Madridu Liverpool přehrál Tottenham. Zdá se, všechny problémy a potíže covidové doby přežily anglické kluby nejlépe ze všech. Ale jestli půjde o trvalý stav, kdy konkurence bude hledět na odskočené reprezentanty ostrovního fotbalu s uctivým odstupem, to si nemyslím. Ovšem důkazy přinese až příští sezona. Nyní je na řadě finále.