Glosář Jaromíra Bosáka: Horváthova vzpoura

O příbramském klubu se mluvilo od začátku sezony jako o jednom z hlavních kandidátů sešupu o patro níže. A jak úvod sezony, tak i její pokračování až do útoku koronaviru, dávalo tomuto předpokladu za pravdu. Koučové přicházeli a odcházeli, body se přesto ve většině případů odmítaly začlenit do příbramské sbírky.

Poslední tah trenérem ale Jaroslavu Starkovi vyšel. Pořád ještě nováček, pokud jde o trenérské řemeslo, Pavel Horváth, se po působení v Domažlicích, Sokolově či Plzni dočkal velmi rychle angažmá v nejvyšší soutěži. Paradoxně mu asi pomohla nucená přestávka, poznal se s týmem a začal ho učit fotbal podle svého gusta.

Našel vcelku vnímavé žáky. Během pěti zápasů vytěžili příbramští sedm bodů, což je ve srovnání se čtrnácti bodíky za 24 kol, velmi slušný počin. Z jasného sestupujícího je zcela vážný uchazeč o baráž. S tou mají v Příbrami pozitivní zkušenost z loňska. Ovšem v Brně by o těchto dvou zápasech mohli vyprávět dlouhé hodiny a miloučká slova by nejspíše nepadala.

Děly se věci. Pamatuji se, že i já jsem byl poněkud zaskočen, když jsem před utkáním v Brně našel v zápise o utkání jméno Jaroslav Starka na pozici maséra. Říkal jsem si, kdy tento vytížený muž zvládl příslušný masérský kurz, který mu umožnil posadit se na lavičku v těsné blízkosti hřiště a všech zúčastněných… Nový masér zabral a Příbram se udržela.

Tentokrát by mohl být v hlavní roli Pavel Horváth. Nechci se plést, ale myslím, že má před sebou hodně zajímavou trenérskou kariéru. Naplňuje mnohé předpoklady. Sám byl skvělým fotbalistou s vynikajícím citem pro hru. Zároveň nepatřil mezi chlapce z nedělní školy, tím pádem by podobné typy jako on měl hravě zvládat a udržovat si pořádek v kádru. Moc dobře ví, kdy svým svěřencům trochu povolit a kdy naopak přitáhnout otěže. Nezanedbatelným psychologickým prvkem je i to, že pokud bude na programu tréninku cvičení s dlouhou přihrávkou, postaví se k míči v polobotkách a pošle na druhou stranu hřiště tak přesný míč, že si jeho adresát může na místo určení dopředu postavit židli a v klidu počkat, až mu meruna přistane na noze.

V neposlední řadě – Horváth se nebojí riskovat. Před boji o přežití vytáhne z klobouku gólmana Melichara, dosud širší veřejnosti neznámého devatenáctiletého borce, příbramského odchovance a ejhle – mladík chytá velmi dobře, nohy se mu nerozklepaly, čtyři obdržené góly v pěti utkáních (včetně mače se Slavií či Libercem), to je zatím hodně slušná bilance.

Příbramský kádr neoplývá, až na Jana Rezka, velkými jmény a nadprůměrnými hráči. Ovšem z posledních zápasů jsem nabyl dojmu, že Horváthovi se podařilo přesvědčit své podřízené o tom, že pracovat se vyplácí a plnit jeho taktické pokyny není špatný nápad. Bez jakéhokoli despektu – tohle na českou nejvyšší soutěž může stačit. Zároveň se hráči i trenérský štáb 1. FK musí vypořádat s tím, že hlas lidu bude stále hovořit o tom, že se v jeho prospěch usilovně pracuje nejen na hřišti. Rezidua minulosti těžko odpárat a fotbalový lid má sloní paměť. To ale nemá se schopnostmi nového kouče nic společného.

Samozřejmě, netvrdím, že Příbram pod Horváthovým vedením, i když je oficiálně jako trenér veden stále Petr Čuhel, v nejvyšší soutěži na každý pád vydrží, klidně se může posunout o patro níž. Středočeský klub zatím stále hraje „nahoru“, je v roli toho, od koho se moc nečeká a může jen překvapit. To je vlastně ideální pozice.

Pořádnou prověrku trenérských schopností přináší doba, kdy musíte vyhrávat, obhajovat dříve nabyté pozice, řešit koho vybrat k zápasu z nabitého kádru, komunikovat s náročným vedením… Nepřekvapí mě, když přesně tohle bude Pavel Horváth za nějakou dobu zažívat. Ale to už nebude v Příbrami…