Glosář Jaromíra Bosáka: Fotbalové vztahy – kolegiální, odtažité, nenávistné

Myslím, že dost podobně vypadal vývoj vztahu mezi fotbalovým božstvem Lionelem Messim a bývalým prezidentem katalánského klubu Josepem Mariou Bartomeuem. Když otočíme několik stránek historie, až někam k roku 2014, kdy byl Bartomeu zvolen do člena barcelonského klubu, nebude těžké nalézt celou řadu společných fotografií s argentinským míčovým kouzelníkem, vyjádření, kdy jeden o druhém mluví jako o záruce budoucnosti klubu, a také laskavých komentářů na adresu druhého z dvojice šéf klubu – šéf týmu. Idylická doba, kdy „Blaugranas“ sbírali tituly v domácí soutěži a přidali i výhru v Lize mistrů v roce 2015. Jenže časy se mění.

Současný vztah Bartomeua a Messiho lze odvodit z fyziky. Konkrétně z kapitoly o teplotě tekutého dusíku. Aby ne, když již odstoupivší prezident byl zadržen policejními orgány, jelikož měl organizovat především na sociálních sítích pomlouvačnou a veskrze negativní kampaň právě proti Messimu. Je to ale majstrštyk – něco takového podniknout za desítky milionů z klubových peněz.

Před několika dny byl bývalý prezident již propuštěn z vazby a další vyšetřování bude probíhat na svobodě, to samé platí i pro jeho blízké spolupracovníky, s nimiž se na žalované činnosti podílel. Pro Bartomeua nejde o první podobný zážitek. Orgány činné v trestním řízení ho měly v práci už v souvislosti s přestupem Neymara ze Santosu na Camp Nou, jakkoli ještě nebyl ve funkci prezidenta. Tehdy šlo o desítky milionů eur, daňový únik a další finanční kratochvíle. Nakonec ze šlamastyky vyvázl a mohl se posadit na prezidentskou židli, z níž během loňského turbulentního roku spadl na tvrdou zem.

Postupem času se deklarované přátelství prezidenta klubu a největší hvězdy týmu měnilo na vztah kolegiální, posléze odtažitý a nakonec v čirou nenávist. Nejsem insiderem kabiny, ale řekl bych, že zásadním problémem celého příběhu je spor o to, kdo je v klubu mužem číslo jedna. Bartomeu získal pocit, že trůn patří jemu, jenže velké osobnosti z druhé strany mu celkem jasně naznačovaly, že se kardinálně mýlí. Určitě není náhoda, že zmíněná dehonestační kampaň byla vedena nejen proti Messimu, ale i proti Piquému nebo bývalému trenéru Guardiolovi.

Piqué stál v čele těch, kteří nechtěli v covidové době slevit z platů, Guardiola se pro změnu netajil myšlenkou, že v kabině Manchesteru City bude Messimu lépe než v Barceloně. Tak Bartomeu začal nabíjet kanony, protože všechny tyhle potíže ještě zhoršovaly všeobecně neutěšenou situaci katalánské chlouby, včetně ohromných položek na straně dluhů.

Jestliže se ještě přidaly informace o tom, že Messi v žádném případě nepočítá s prodloužením smlouvy, protože si nedovede představit spolupráci se současným vedením klubu, máte zaděláno na povedenou taškařici. Opět šlo o obrovské peníze a také o prestiž. Jestliže oboje ztrácíte, nechcete nechat vinu na sobě a hodláte ukázat prstem na někoho jiného. Ryze mužská touha stát v hierarchii výše než můj oponent se snoubí se snahou nebýt pod největší barcelonskou krizí za hodně dlouhou dobu podepsán jako hlavní viník.

Nechci a ani nemohu být soudcem, docela dobře si dovedu představit, že to s Messim rozhodně není jednoduché, ať už se to týká funkcionářů, nebo spoluhráčů. To, že je nejcennějším atributem celého klubového soukolí, dával mnohokrát všem zúčastněným poměrně jasně najevo a vše se v klubu točilo a točí převážně kolem něj. Rychle si zvykl na to, že on bude víceméně rozhodovat o tom, kdo bude hrát, koho koupit, a o podobných drobnostech.

Pro fanoušky Barcelony je ale tristním zjištěním, jak mohou neshody a nepřátelský vztah dvou mužů takřka rozvrátit chod tak velkého a slavného klubu. Symbolem budiž prázdná pokladna, dlouhá fronta věřitelů přede dveřmi a porážka 2:8 v loňské Lize mistrů od Bayernu. Z tohoto údolí bolesti se bude Barca škrábat dlouho. Dokazuje to průběh letošní ligové soutěže a ani v Lize mistrů to po porážce 1:4 od PSG moc na úspěch nevypadá. Z duelu s prezidentem sice Messi odchází jako vítěz, jen aby to ale nebylo Pyrrhovo vítězství.

Jiný příklad trhliny ve vztazích je už několik let k vidění v Německu. Jenže vypadá to, že v tomto případě je na obzoru docela slušná záplata. Joachim Löw a Thomas Müller. Záložník Bayernu Mnichov dostal se svými spoluhráči Boatengem a Hummelsem padáka z reprezentačního týmu po německém výbuchu na MS 2018 jako neperspektivní. Ve 29 letech byl interně označen za jednoho z těch, kteří mužstvo nepodrželi a nesplnili roli zkušených plejerů. Navíc se z kuloárů neslo, že to celé Löw bere poněkud osobně, protože ho trio z Bayernu dle jeho vlastního mínění předhodilo davu, a tím otevřelo velmi vyhrocenou a plamennou diskusi o jeho setrvání či neslavném odchodu z lavičky.

Hodně se o tom v Německu mluvilo a psalo. Müller byl svým koncem u reprezentačního áčka velmi nepříjemně překvapen, dokonce zdrcen, necítil se ničím vinen – pokud pomineme slabší formu, což ovšem platilo pro celý tým. Löw poukazoval na to, že chce budovat mladý tým a opora Bayernu mu do připravované mozaiky nezapadá. Nutno podotknout, že německý nároďák v kvalifikaci pro ME 2020 ani v Lize národů nepodával takové výkony, jaké si veřejnost představovala. Jednou ano, jednou ne, to je asi nejlepší charakteristika.

Mezitím Müller chytil možná životní formu. Minulou bundesligovou sezonu zakončil s bilancí 8 vstřelených gólů a 21 asistencí. Právě z jeho práce nesmírně těžil a těží Lewandowski. S Müllerem spolu mohou hrát potmě, což dokazuje i účet probíhajícího ligového ročníku – za jednadvacet utkání už stihl deset gólů a jedenáct přihrávek. Není divu, že už dlouhé měsíce v německých fotbalových kruzích sílí volání po tom, aby se zkušený harcovník vrátil do reprezentace.

Nejde jen o góly, Müller je lídrem Bayernu v kabině i na hřišti, dokáže tým probudit, nakopnout, probrat k životu spoluhráče i řádně seřvat ty, kterým se zrovna nechce pracovat na plný výkon. A někdo takový v Löwově mužstvu chybí. I proto, že reprezentační trenér hodně zkouší, protočil za poslední dva roky desítky adeptů na bíločerný dres. Tahle filozofie s sebou ovšem nese velké minus. Není vytvořena žádná týmová hierarchie, stejně jako pevná kostra. V tomto punktu by Müller mohl být tím pravým mužem.

„Jogi“ Löw ale nechtěl o návratu opory Bayernu ani slyšet. Neustále opakoval, že jde sice o výborného hráče, ale nezapadá do jeho představ a rozhodnutí o vyškrtnutí Müllera z reprezentace je definitivní, rovná stovka zápasů na jeho kontě se dále rozšiřovat nebude. Basta! Jenomže odchovanec Bayernu poslední dvě sezony na trávnících doslova září. I Müllerovi muselo být nepříjemné, jak často se ho novináři ptali, zda ho manažer reprezentace Bierhoff kontaktoval a jestli mu to samotnému nepřijde divné, že podle čísel a všech možných údajů nejlepší německý ofenzivní hráč zůstává mimo zájem Löwa, který stále tvrdošíjně vrtěl hlavou ze strany na stranu.

V antické tragédii by se v bezvýchodné situaci zjevil deus ex machina, aby poněkud poposunul děj vpřed. Jelikož jsme v Německu, vzal za svou tuto roli Hansi Flick. Trenér, který vyhrál v loňské sezoně s Bayernem úplně všechno, co vyhrát šlo. Zároveň muž pracující dlouhá léta jako asistent Joachima Löwa u reprezentace. Až do roku 2014 válčili tito dva bok po boku a slavili bronz a zlato z mistrovství světa. Logicky k sobě mají blízko a dle interních informací právě odtud fouká vítr možné změny v uvažování kouče národního týmu.

Kdo jiný by měl servírovat detailní informace o formě Thomase Müllera než ten, kdo ho vidí každý den při tréninkové práci i v zápasovém zatížení? Zároveň Flick dobře ví, že na Löwa nesmí jít s tím: „Hele, věc se má tak a tak, musíš to udělat, jak ti říkám.“ Spíše to chce pozvolnou erozi názorů, kdy dotyčný nakonec zjistí, že to byl vlastně jeho nápad a že byl jako obvykle vynikající. Celou situaci hodně komplikují i některá ne zrovna diplomatická vyjádření náčelníků Bayernu na Löwovu adresu, co se kauzy Müller týče. Ale pravidelně dopadající kapky vody mnohokrát udělají více práce než jedna přílivová vlna. Nebyl bych překvapen, kdyby se Müller nakonec objevil v nominaci na mistrovství Evropy.

Dva rozdílné příklady toho, jak to ve světě velkého fotbalu může mezi důležitými muži fungovat. Na straně Barcelony byl vykopán nezasypatelný Mariánský příkop, ješitnost, žárlivost, ambicióznost vysoko na body přehrály pragmatismus. Hlavním poraženým bude klub samotný, otrávené ovzduší hned tak nevyvětrá. Pokud jde o interakci mezi Löwem a Müllerem, škarpa by mohla být za chvíli zarovnána, vypadá to, že oba pracanti se už poohlížejí po lopatách. Nenechali se dotlačit do tvrdé výměny vyloženě osobních útoků, tím pádem je pořád někde po ruce klíč od zabouchnuté brány. Německá reprezentace by na tom mohla vydělat.