Článek
Myslím, že šéfové UEFA, ale i manažeři jednotlivých reprezentačních mužstev mají už dnes pořádně zamotanou hlavu. Stačí se podívat, co všechno se děje po celém světě, tedy i na evropském kontinentu. Čínský virus, i za pomoci své britské mutace, stále souží všechny části zeměkoule a kromě jiných, daleko důležitějších součástí života, škrtí i sport, což se týká pravidelných národních soutěží i těch největších mezinárodních akcí.
Pro příklady opravdu nemusíme chodit nijak daleko, myšleno v čase. Třeba situace některých tenistů a tenistek v Austrálii. Někteří z účastníků Australian Open musí trávit dny i noci v uzamčených pokojích, protože se dostali do karantény, tudíž nemohou trénovat a kdo ví, jak to bude se samotnou hrou. K tomu je třeba přičíst i nespokojenost těch Australanů, kterým se hrubě nelíbí, že zatímco oni nesmí opustit svou zemi, tenisté na první Grand Slam sezóny přiletět mohou. Nejsem si jist, že obliba tohoto turnaje bude letos mezi místními dosahovat hodnot z let minulých.
Reptat se poněkud nezvykle začíná i v Japonsku proti pořádání tokijských olympijských her, jakkoli se většina Japonců na hry původně těšila. Ale ani v zemi vycházejícího slunce není zdravotní a ekonomická situace nikterak optimistická a košile je v tomto případě pochopitelně daleko bližší než kabát.
Se zlou se potázali čeští házenkáři. Ti přes veškerou snahu nakonec nemohli odletět na mistrovství světa do Egypta. Covidová nákaza postihla výraznou většinu nominovaných hráčů, náhradníků i trenérů. Stejně dopadli i Američané, v průběhu turnaje museli po dvou utkáních odstoupit reprezentanti Kapverdských ostrovů, jelikož v jejich šatně nezbylo dostatek zdravých mužů, kteří by mohli vyběhnout na palubovku. Pochopitelně se nedá vyloučit, že nešlo o poslední takový případ. Ani si nechci představovat, co by se tak dělo, kdyby ze stejných důvodů musel odstoupit třeba některý ze semifinalistů. A jakou váhu by potom měl samotný titul šampióna?
Fotbal má ještě chvíli čas. Ale jen chvíli. Myslím, že myšlenka dvanácti turnajových míst je už více méně odsunuta ad acta. I když, až pátého března má dát UEFA vědět, jaký režim bude panovat na tom kterém stadionu, v tom kterém městě. Ovšem otázka zní – kolik jich vlastně bude. V zásadě se prý pracuje se čtyřmi variantami. Prázdné stadiony, částečně zaplněné tribuny, plná kapacita a také se řeší, kde všude se bude hrát. Nechci tady malovat čerty na zeď, ale mám takový dojem, že diváci zůstanou jen u obrazovek, že debata o jejich účasti bude toliko akademická. Ale rád se budu mýlit.
První, co člověka v současné době napadne, je možnost odehrát celý turnaj v bublině, jako třeba finálovou část Stanley Cupu, nebo závěrečná kola Ligy mistrů či Evropské Ligy v loňském roce. Což znamená soustředit všechny týmy v jedné zemi, a ještě pokud možno co nejblíže u sebe, aby se omezila nutnost cestování. Kdepak přesuny do Bilbaa a na druhé straně do Baku. V principu by do úvahy dle mého názoru připadaly pouze státy s odpovídajícím počtem kvalitních a dostatečně moderních stadionů a s připravenou infrastrukturou.
To znamená třeba Anglie – potažmo Velká Británie, Německo, Francie a snad ještě několik málo dalších možných kandidátů. Problém je ovšem v tom, že ve všech těchto zemích, v Anglii především, mají v současnosti lékaři a zdravotníci vůbec plné ruce práce, protože epidemie nikterak neslábne, spíše naopak. Poddaní Jejího Veličenstva Alžběty II. jsou na tom podle čísel nakažených a nemocných dokonce ještě hůře než Česká republika. A to je co říct.
Opatření se sice zpřísňují, ale velké zlepšení je stále v nedohlednu. To, že se na britských ostrovech stále ještě může hrát profesionální fotbal, je tak trochu zázrak. Jistou naději skýtá očkování, ale než se dostane vakcína k většině obyvatel, bude dávno po termínu šampionátu. Zároveň zdaleka není jisté, že mezi proočkovanými napříč Evropou budou v létě i fotbalisté, protože všude by měly samozřejmě mít přednost ohrožené skupiny obyvatelstva. Vše kolem Anglie či Skotska eminentně zajímá českou reprezentaci, protože dojednaný dočasný domov má mít v Edinburghu a zápasy odehrát v Londýně a Glasgow. Budou to napínavé týdny.
Jistě, bude záležet na tom, jaká bude situace za dva měsíce. Jenže i to už bude pozdě pro přípravné týmy účastníků, pokud se dozvědí, že se bude hrát jen na několika místech, neřkuli jen v jednom z nich, a že musí stornovat objednávky v dříve určených destinacích a narychlo hledat jiné hotely a areály vhodné pro přípravu. A těch už moc k mání nebude. To by nebyla úplně laciná záležitost. K tomu by se storno poplatky mohly vyšplhat hodně vysoko.
Zároveň bude muset v takovém případě UEFA určitě hradit velkou část vynaložených peněz pořadatelským zemím, respektive městům, na které se nedostane. Výstavba či rekonstrukce stadionů, práce na infrastruktuře, která měla sloužit fotbalistům, divákům i funkcionářům, to není levná záležitost, a pokud by, byť po zásahu vyšší moci, bylo pořadatelství některým ze zúčastněných odňato, nikdo nebude chtít nechat zaseknutou sekeru ve svých pokladnách. Docela by mě zajímalo, jak je to s pojistkami, jestli UEFA i určení pořadatelé na něco takového mysleli. Ale do těchto papírů se asi hned tak nepodívám.
Do třetice peníze. Na stole je i možnost, že účastníci evropského mistrovství zdaleka neobdrží od evropské federace tolik peněz, kolik jim bylo původně garantováno. Tedy v případě, že se celý turnaj bude muset odehrát bez diváků. Vstupenky, prodej suvenýrů a další související platby, to bude všechno fuč. Částky za televizní práva sice na adresu UEFA došly, ale nebudou stačit na všechno.
Ještě jedna varianta pořadatelství se objevila na podzim loňského roku. Podle francouzských novin Le Parisien se měli činovníci evropské federace vážně zabývat tím, že by pořadatelství turnaje svěřili Rusku, které vcelku kvalitně zorganizovalo mistrovství světa v roce 2018. No, nevím. Já si to nedovedu představit. A to mám poměrně bujnou fantazii.
Když si odmyslím, že by se dle MOV neměly v Rusku, vzhledem k řadě dopingových skandálů ruských sportovců, konat žádné mezinárodní sportovní akce – a na to musí slyšet i jinak hodně mocná UEFA –, nastaly by i praktické problémy. Některé ze stadionů, na nichž se hrálo mistrovství světa, začaly velmi rychle chátrat, zároveň epidemická situace ve velké zemi na Východě rozhodně není veselá. A dá se důvodně předpokládat, že počty nakažených či zemřelých, uváděné oficiálními místy, nemají s realitou mnoho společného. Ve vzduchu by visel, vzhledem k napjatým vztahům mnoha evropských zemí a Putinova vedení, i možný bojkot turnaje. Tudíž i tento plán byl dle všeho škrtnut z plánovacích kalendářů.
Všichni fanoušci fotbalu, mě nevyjímaje, si přejí, aby nedošlo ke krajnímu řešení. Tedy že by po odložení z loňského roku mohlo být mistrovství Evropy definitivně zrušeno. Další překládání termínu nepadá do úvahy. Prostě není čas. Pro fotbalisty i trenéry by to byla velká rána, na takový turnaj se můžete dostat také jen jednou v životě. Ale přání jsou jedna věc, realita věc druhá. Jaká v létě bude, zatím příliš jasné není.
