Článek
Ve své podstatě jsem v této diskusi poněkud diskvalifikován. Nemám děti, zřejmě naštěstí pro potenciální potomky. Sebe v roli otce bych jim fakt nepřál. Tudíž asi nedokážu plně docenit, co všechno se v současnosti děje v rodinách se dvěma, neřkuli více dětmi.
Pravda, nějaké povědomí o duševních pochodech zúčastněných mám. Několik mých kamarádů už se mi šeptem svěřilo s tím, že po několika dalších týdnech koexistence s potomky v bytě bez možnosti poslat je nasávat vzdělání do k tomu určené instituce začínají uvažovat o tom, jak složité je přehodit myšlení do módu masového vraha. Ne, legrace stranou, neboť situace je vážná.
Mou kvalifikací je opravdu spíše sport. Přesto si myslím, že vzdělání je přece jen o něco důležitější než sportovní zápolení jako takové. Což ale neznamená, že souhlasím s názorem, že pokud jsou školy uzavřeny, není možné (slušné, výchovné, rozumné, logické…) povolit profesionálním sportovcům vykonávat jejich práci.
Proboha, co mají tyto dva segmenty společného? A znovu opakuji – jsem všemi deseti pro znovuotevření škol, jakmile to podmínky dovolí, o tom vůbec nehodlám vést spory. Vždyť výuka v podstatě nefunguje od března a nejsem si jist, že se tyhle mezery dají jen tak zacelit. Při vší úctě k distanční výuce.
Ta mi přece jen poněkud připomíná trénink hokejistů v parku. Něco se dělá, trochu se zpotíte, ale rozhodně to není dostatečná příprava na výkon. I proto by se děti i dorostenci měli bleskově vrátit do lavic. Nakolik je to reálné, to ponechávám na úvaze odborníků.
Pokud jde o sport, tak po celé Evropě běží profesionální soutěže, většinově bez účastí diváků, plným tempem. A to i na mezinárodní úrovni. Celkem logicky tedy vyvstává otázka, proč je tomu v Česku jinak. Z vládních kruhů jsme se dozvěděli, že jde o symbol. Totiž kdyby byl uvolněn sport, chtěli by i ostatní. A co my pak s tím. To mi je argumentace. Nevím, jestli je ještě jiná skupina obyvatelstva tak detailně zkoumána, testována a vůbec podrobována tak přísným opatřením jako sportovci, především fotbalisté a hokejisté. O tom už bylo napsáno i na stránkách Seznam Zpráv mnohé.
Hráči i činovníci souhlasí dokonce i s dalším možným zpřísněním nařízení, byť už pro něj moc prostoru není. Není divu, chtějí zase hrát. A zároveň rozběhnout mnohamilionové odvětví, které živí kromě nich další tisíce lidí. Na to bychom neměli zapomínat. Sport je zkrátka kromě zábavy pro diváky a fanoušky také normální byznys, součást hospodářství, schopná vygenerovat miliardy korun. Ano, i školy by potřebovaly roztočit kola, ale nejsem si jist, že se dají zavést a hlavně dodržovat podobná opatření jako v případě profesionálního sportu.
Těm, co píší statusy o rozmařilých kopačkách či hokejkách, které jsou naštvány, jelikož jim měsíčně najednou nechodí na účty miliony a ony si nemohou koupit další Ferrari, bych vřele doporučil, aby se šli zeptat třeba do druholigové Vlašimi či Varnsdorfu, za kolik se také v našich končinách hraje profesionální fotbal. Z toho na horší časy moc nenašetříte, zvláště pokud nejste svobodný, bezdětný mládenec. To by bylo divení.
Ale ono je o dost jednodušší se blýsknout na Twitteru se svým vyjádřením, jako to třeba udělal místopředseda KDU-ČSL Zdechovský. Ve svém textíku informoval pan Zdechovský lid, že on vlastně fotbalistům vůbec nevěří, že by při testech nepodváděli, protože, cituji: „Všichni nepodvádí, někteří ano. Podle toho, co vím, tak místo hráče šel na test někdo jiný.“ Důkaz pochopitelně nepodán, potlesk davu zaručen.
Možná byste měli vědět pan @AndrejBabis se jít podívat do pohřebních služeb. Dnes mi říkal majitel jedné z nich, že měl dnes 27 objednavek, což mají běžně za půl měsíce. A Vy v tomto nepořádku, kdy omezujete pohyb lidí, pustíte s @MilanHnilicka hraní profesionálních soutěží?
— Tomáš Zdechovský (@TomasZdechovsky) November 2, 2020
Kdybych chtěl sklouznout na tuto úroveň, prohlásím, že všichni poslanci nekradou, někteří ano. Na rozdíl od tvrzení pana poslance by se pro to mé našla celá řada důkazů v trestních spisech a záznamech věznic. Ano, nelze nevidět, že český fotbal má kvůli celé řadě výtečníků, korupčníků a vůbec individuí velmi pochybných výrazně pošramocenou pověst. O tom, bohužel, nelze vést polemiku, to je zkrátka fakt. Rány si bude lízat dlouho, časový horizont uzdravení si netroufnu určit. Ale těžko to může být důvodem pro podobná tvrzení, neřkuli pro to, aby se profesionální fotbal znovu nezačal hrát.
Zároveň je dobré si připomenout, že domácí sledování fotbalu na televizní obrazovce, respektive jakéhokoli sportovního klání může mnohým z těch, kteří jsou v karanténě nebo nemohou chodit do práce, výrazně zpříjemnit a ukrátit čas trávený mezi čtyřmi stěnami. Jistě, můžete pozornost upřít na Premier League, Bundesligu a další skvělé soutěže, ale jak ukazují čísla, zdejší divák stejně ze všeho nejvíc upíná svou pozornost k české první lize, jakkoli se to někomu může zdát hodně podivné. Kolikrát jsem kroutil hlavou nad čísly sledovanosti, z nichž bylo patrné, že semifinále Ligy mistrů nepřeskočí v žebříčku zápas Sparta – Baník Ostrava. K nevíře? Ne, jsou to fakta.
O víkendu by se fotbalisté měli dočkat. Měli, ale nemusejí. A s pořádnou porcí ironie černé jako tér se dá říci, že by některé fotbalové kluby nyní možná i přivítaly, kdyby se restart posunul až za reprezentační pauzu, během níž národní tým odehraje tři utkání. Především myslím na pohárové zástupce. Sparta, Slavia, Liberec, všechny tyto týmy mají ve svém středu celou řadu zraněných nebo i koronavirem infikovaných hráčů.
Pro čtvrteční zápasy Evropské Ligy museli trenéři sáhnout hluboko do rezervních týmů a nominovat hráče s minimálními či vůbec žádným zkušenostmi. O tři dny později bude situace těžko jiná, spíše může být horší. S podobnými problémy se potýkají i další ligové kluby. Jsem zvědav, jestli se v případě pokračování Fortuna ligy odehrají tento víkend všechny naplánované zápasy. Dost napínavé je to i pro televizní pracovníky při plánování, které přenosy vybrat do vysílání. Detektivka s otevřeným koncem.
Kdy skončí divná covidová doba, těžko říci. Abychom ji přežili v co nejlepší kondici, chce to používat kromě jiného zdravý rozum. Ten nad výkřiky typu „když ne škola, tak žádný sport“ potichu pláče. Ano, může se stát, že se některé zápasy profesionálních týmů budou muset odložit nebo nastoupí dorostenci, nemusí to být úplně férová sezona. Tak jako v Lize mistrů nebo Evropské lize. Ale když už tady byla řeč o symbolech, tak vezměme sport jako symbol toho, že se dá fungovat i v těžké době, s velkými potížemi, s omezenými možnostmi, s užšími mantinely, mnohými restrikcemi i příkladným dodržováním všech nařízení a opatření. Bolí to. Ale jde to. Není to špatný příklad, myslím si.
