Článek
Jako kluk jsem hltal fantastické knížky Vítězslava Houšky Věčná Slavia a Železná Sparta. V té první je skvostně popsáno soupeření Slavie s Ferencvárosem ve finále Středoevropského poháru – někdejší Ligy mistrů v roce 1938. Tehdy slavili červenobílí po výhře v Budapešti.
Kdo by nechtěl, aby se historie opakovala a slávisté se nasměrovali na cestu k výšinám nejlepší a nejlépe honorované světové fotbalové soutěže? Upřímně, sledoval jsem oba zápasy maďarského mistra s Žalgirisem Vilnius, a že by na mě šel strach z toho, co „Fradi“ předváděli, to nemohu říci. Naopak, při debatě s kamarády v hospodě jsem tvrdil – a tvrdím stále – že Slavie je lepším mužstvem, které by mělo postoupit. Jistě, dvě klidné výhry 2:0 a 3:1 proti Vilniusu se počítají, stejně jako herní obraz, který jasně ukazoval, že byl maďarský tým po všech stránkách lepší. Ale aby nebyl.
Při vší úctě, Žalgiris připomínal spíše víkendový zájmový kroužek než uchazeče o postup do další fáze kvalifikace o Ligu mistrů. Ať už šlo o rychlost, taktickou vyspělost, kondici a především fotbalové dovednosti. Ve všech těchto ohledech se s Ferencvárosem nemohl měřit. Což ale nic nemění na tom, že mistr české ligy je pro mě výkonnostně daleko výše než budapešťská chlouba. Jenomže šedivá je teorie, zelený je strom života.
První poločas odpovídal předpokladům. Slávisté byli jednoznačně aktivnější, jistější ve hře a domácí k ničemu velkému nepustili. S výjimkou jedné, ovšem velké šance Nguena, která vznikla podceněním situace, když šest mužů v modrých dresech mělo bránit tři útočící hráče domácích. Tohle by se asi stávat nemělo. Ale jinak šéfovali Trpišovského svěřenci. Jenomže se zlou se potázali v koncovce, respektive v předfinální fázi. Stanciova gólovka po střeleckém úspěchu volala, další podobné příležitosti mohly přijít, kdyby v závěrečné fázi akce Pražané lépe krotili míč, rychleji se rozhodovali nebo si dokázali vyhovět včasnou a přesnou přihrávkou. Škoda, protože obrana rozhodně není silnou stránkou bílozelených.
Mezi jednotlivými členy defenzivní řady se dala najít spousta místa, skákající hrací předmět je sem tam dokázal pěkně vystrašit. Ani návrat do základního postavení po ztrátě míče se mi nejevil jako optimální. Na druhou stranu domácímu týmu pomohlo i nucené střídání Ševčíka. Přece jen, Traoré je typologicky jiný fotbalista, nepomůže útočné hře tolik jako hbitý Ševčík a to hrálo mužstvu Petera Stögera do noty.
No jo, ale i defenziva stojící na poměrně kudrnatých nohou vcelku klidně odolává, když Srdjan Plavšič odevzdá míč několika centry naslepo do pokutového území, kde má proti sobě vysunutý útočník, ponejvíce Kuchta, tři připravené soupeře. Jsem trochu skeptik v tom, že právě Plavšič bude správnou posilou pro zápasy na mezinárodní scéně, spíše bude mít na této úrovni dost a dost problémů – co stačí na českou ligu, není vstupenkou do Ligy mistrů. I tak ale první poločas spěl ke klidné remíze a odchodu do šaten. Jenže přišla černá chvíle Ondřeje Koláře.
Stará pravda říká, že malá domů se nemá hrát do prostoru branky. Ovšem Kačaraba ve skluzu těžko mohl svou přihrávku nějak extra umisťovat. Navíc kdyby poslal míč mimo branku, kopali by domácí roh, protože Kolář by se k míči nemohl vzhledem ke svému postavení dostat. Jistě, bude se hodně mluvit o smůle, když mičuda skočila před Kolářem na drn, ale dle mého šlo o hrubé podcenění situace.
V souvislosti s chybou při utkání v Teplicích, která šla jednoznačně na Kolářovo triko, se asi už nedá mluvit o vyložené náhodě. Ostatně i kamery zachytily, že v době, kdy k němu míč skákal, sledoval očima spoluhráče a vybíral si, komu rozehraje, tudíž nemohl reagovat na nečekaný odskok. Jo, vypadá to dobře, moderně, to přece chceme, aby byl gólman jedenáctým hráčem v poli. Jenže tohle si můžete dovolit uprostřed hřiště, ne na brankové čáře, tam musí být první a jedinou starostí mít míč pod kontrolou a postavením nohou si pojistit úspěšné zpracování. I kdyby měl gólman balon nakonec odmazat na tribunu. Prostě a jednoduše musí být připraven i na přesně takový moment, který se odehrál na budapešťském stadionu. Někde v hlavě musí být zásuvka obsahující návod na řešení podobných lapálií, slávistická gólmanská jednička ji tentokráte neotevřela.
Ostatně oba góly padly po hrubkách. Kačaraba zkrátka nemůže po soupeři sáhnout v pokutovém území podobným způsobem, jako to udělal. Tím spíše, že míč už byl pryč z místa kontaktu. Znovu velmi špatné vyhodnocení situace. A je úplně jedno, jestli šlo o jemný dotek, nebo o pořádnou ránu do lýtka. O odpískané penaltě se nedá diskutovat. K vidění byla ještě obrovská šance Nguena, zase ale připravená příšernou přihrávkou Holeše. V tomto případě se Kolář alespoň trochu vykoupil, mít před odvetou třígólové manko, to by byl vážně těžko řešitelný problém. Jinými slovy, bez dopomoci slávistů by si Ferencváros radost z gólů neužil.
Chvíli po druhém gólu byla Slavia na ručník. Ale dala se dohromady, začala pracovat na vylepšení situace. I šance se dostavily. Jenže shodou okolností dva střídající hráči Olayinka a Schranz je nedokázali využít. Ale zatímco Schranz udělal takřka vše tak, jak měl, Olayinka příležitost doslova zahodil. Do hry šel i Musa, ale podle mého zůstal s Olayinkou za očekáváním, do optimální formy mají daleko, Schranz byl přece jen vidět víc. Smutná chvilka přišla při střele Baha, kterou tečoval Čivič do tyče, bývalo by bylo ještě dost času na eventuální vyrovnání. Jenže nebylo přáno. Ovšem kromě toho se toho před Dibuszem zase tak moc nedělo. Hodně hry na náhodu, centry spíše někam do vápna než adresně na nabíhající spoluhráče, někdy pomalé a nepřesné řešení momentů kolem pokutového území. Tudíž se nepříliš kvalitní defenziva zrovna nepředřela.
Paradoxně si Slavia skvěle poradila s tím, co měla být největší zbraň maďarského klubu – rychlý protiútok. Kačaraba se Zimou stejně jako jejich spoluhráči si s tímto prvkem ve hře Ferencvárose věděli rady. V tomto punktu podrobná příprava realizačního týmu určitě hodně pomohla. Jediný nebezpečný brejk připravila Holešova chyba, jinak sešívaní náznaky rychlých kontrů pochytali, byť třeba za cenu faulů kolem půlicí čáry. Což je dobře pro odvetu, protože tohle bude určitě prioritní prvek ve hře mistra Maďarska.
Výsledek z Budapešti není zrovna k jásání. Ani kvůli koeficientu českých mužstev, ani vzhledem k výchozí situaci červenobílých před úterní odvetou. Na to, aby dohnali ztrátu a nasměrovali Ferencváros k Evropské lize, rozhodně mají. Ovšem už si nesmí dovolit podobné chyby jako včera, zároveň musí probudit ducha kreativity a být daleko přesnější a rychlejší v zakončení. Pokud k tomu dojde, může být úterní večer hodně veselý. Pokud…
