Glosář: Italové útočí na zlato už teď, Španělé sestavili tým budoucnosti

Jih proti jihu, tedy Španělsko versus Itálie. Před rozehráním mistrovství Evropy zřejmě takové složení semifinále mnoho z nás nečekalo. Co si budeme povídat, ani jeden z těchto týmů nepatřil k těm úplně největším favoritům. Taková Francie nebo Belgie, to byl jiný příběh.

Jenže ten byl dopsán daleko dříve, než se brk namočený v inkoustu prokousal na poslední stránky dějepisu letošního šampionátu. Adepti na finále odcestovali domů s nepořízenou a po výrazně kratší době, než by jim bylo milo. A to nemluvím o Němcích nebo Portugalcích. U nich doma se také nad výsledky jejich reprezentačních mužstev zrovna neskákalo radostí…

Italové i Španělé se prokousávali do předposledního kola vyřazovacích bojů rozdílným způsobem. Squadra azzura už ve skupině naznačila, že její slovo bude mít pořádnou váhu. Od prvního mače s Tureckem nenechala nikoho na pochybách, že trenér Mancini svůj stroj vyladil takřka dokonale.

Skvěle fungující defenziva, těžko polapitelní útočníci, na levé straně nezastavitelný Spinazzola, uprostřed Jorginho, prostě radost pohledět.

To Enriqueho tým přivezl poměrně typickou směs fotbalu, házené a basketbalu, kdy se velmi trpělivě pátrá po eventuální skulince v obraně soupeře, přihrávky se počítají na vysoké stovky, ale nejde o žádné atletické přebory. Ovšem odevzdat míč soupeři se pokládá za hrubou chybu, takřka kacířství, jeho okamžitý zisk zpět je nahlížen jako neoddiskutovatelná povinnost.

Hra na držení kulatého přítele u nohy ovšem ve skupinových kláních žádný extra sukces nepřinesla. Plichty se Švédskem a Polskem žádnou jistotu nevytvořily, vše napravila až demontáž slovenského celku, byť s pořádným přispěním samotných reprezentantů země pod Tatrami.

Play-off nabídlo trochu jiný obrázek. Italové se nadřeli s Rakouskem, museli jít přes prodloužení a štěstí si přitom vybrali pořádnou porci, od vyřazení je dělilo pár centimetrů. Následně přišla tvrdá práce s Belgičany včetně hereckého představení Immobileho a festivalu polehávání a zdržování v závěru zápasu.

Ale kolem a kolem, do posledního písmenka naučený a zažitý systém opět nakonec slavil úspěch. Když tedy pomineme ztrátu zraněného Spinazzoly, jednoho z největších objevů šampionátu.

Španělé to svým fanouškům ve vyřazovacích bojích rozhodně neulehčili. Fantastická osmigólová bitva s Chorvatskem, absolutní thriller ve čtvrtfinále se Švýcarskem, před nímž by i jistý Hitchcock zbledl, frustrovaně zanechal psaní či natáčení a pomalým krokem odešel dělat příručího do nejbližší večerky. Docela slušná pozvánka na úterní semifinále. To se musí nechat.

Docela rád bych viděl do hlav trenérů před utkáním. Při sledování prvního poločasu bych tipoval, že si Luis Enrique asi řekl: Budeme hrát to svoje, tedy míč z nohy na nohu, střídání pozic, ještě stáhnu hroťáka. Mého útočníka Moratu stejně soupeřovi stopeři Bonucci a Chiellini znají jako svoje kopačky, tak přidám ještě jednoho mrštného křídelníka a budeme Italům motat hlavy rychlou kombinací.

U Manciniho bych viděl směr myšlenek zhruba takovýto: Nebudeme se přetahovat, necháme je hrát, centrů se bát nemusíme, žádné se konat nebudou, spolehneme se na rychlý přechod do útoku po zisku míče. Před vápnem vytvoříme pavučinu, do ní španělské mušky pochytáme a potom ať už se Immobile, Chiesa a Insigne starají.

O něco lépe realizovali nápady svého trenéra Španělé. Připravili si několik velmi dobrých střeleckých příležitostí, tu největší Olmo, který gólmana Donnarummu protáhl opravdu pořádně.

Čekal jsem, že Italové budou daleko více zkoušet pevnost stoperské dvojice španělského vývěru García–Laporte. Přece jen Španělé zatím v defenzivní řadě nepředváděli nijak nadpozemské výkony. Jenže pod tlak se tentokrát dostávali minimálně, v opravdovém ohrožení se gólman Unai Simón ocitl jen jednou, a to po akci Emersona, který se snažil zastoupit zraněného Spinazzolu, co to jen šlo.

Na semifinále velkého turnaje nebyla první půle špatná, nenudil jsem se. Ovšem poločas číslo dvě, ten mě nadchnul. Hrálo se v tempu, žádné vyčkávání. A výrazně větší zásluhu na tom měli Španělé.

Jenomže jejich produktivita na turnaji s výjimkou zmíněného duelu se Slovenskem rozhodně nebyla špičková. V předfinální fázi byl hodně vidět Olmo, pro mě nejlepší hráč utkání, jen chybělo přesné a včasné zakončení.

Góly ovšem k vidění byly. Po jednom na každé straně. A oba patřily k tomu nejlepšímu, co bylo na šampionátu diváckým očím nabídnuto. Manciniho muži dokázali během několika vteřin přesunout pomocí tří přihrávek míč z vlastního pokutového území před branku Simóna, Chiesa využil nerozhodnosti stoperů a poslal své mužstvo do vedení. Okamžitě se na plac dostavil Morata, a tím se poněkud změnila útočná strategie Španělů stejně jako rotace v přední linii. Právě Morata po pár minutách vymyslel s Olmem báječnou akci, během níž ve dvou přehráli šest bránících soupeřů, a s velkým přehledem vyrovnal.

Kdybychom se řídili řečí čísel, došli bychom k tomu, že lepším týmem byli Španělé a že by si zasloužili postup do finále. Jenže ve sportu, a tedy i ve fotbale, nemá výraz „zasloužit si“ co dělat. Sport je krásný v tom, že vyhrát může i slabší, horší, podceňovaný. Ne že by se to vyloženě týkalo Italů, ale výběr Luise Enriqueho hrál opravdu velmi dobře a reprezentanty Apeninského poloostrova velkou část utkání nepříjemně dusil. Rozhodně byl výhře blíž. Ale poslední krok neudělal.

Tudíž se muselo prodlužovat, což pro oba zúčastněné týmy nebylo žádné novum. Španělé si touto trnitou cestou prošli v obou duelech play-off, Italové si třicetiminutovku navíc vyzkoušeli jednou. Přídavek ve včerejším případě už nebyl tak dramatický a pohledný jako čas před ním. Logicky – nikdo nechce chybovat, risk se umenšuje na minimum možného. Tudíž bylo víceméně jasné, že hlavní roli v otázce postupu či nepostupu do finále bude hrát penaltový puntík.

Rozstřel je vždy loterie. Říká se to tak, ne? Já s tím ale nesouhlasím. V lotynce nemusíte mít pevné nervy, nemusíte nic umět. Koupíte si los a čekáte, co bude. Při penaltovém martyriu musíte naopak kromě velmi dobré kopací techniky osvědčit i hodně pevné nervy.

Což se nepodařilo třeba Olmovi, i když měl za sebou velice vydařený zápas. Ale zase takový Jorginho si s rozhodující penaltou poradil naprosto dokonale. Smutní Španělé odjedou s pomyslnými bronzovými medailemi domů, Italové se budou připravovat na nedělní finále.

Poražený semifinalista nemusí propadnout nijak dlouhé trudnomyslnosti. Luis Enrique tvoří nový tým, hodně mladý, veteránů jako Busquets, Azpilicueta nebo Jordi Alba je v kádru výrazná menšina, budoucnost bude patřit Pedrimu, Rodrimu, Garcíovi, Olmovi a dalším mladším fotbalistům. Možná už na blížícím se mistrovství světa.

Zato Italové, ti jsou nahoře už teď. I přesto, že jim hra oproti utkáním ve skupině poněkud drhne, dokážou překonat těžké chvíle a krok za krokem postupovat dál. Chybí už jen poslední krůček. Koho při něm budou muset překročit, to se dozvíme ve středu večer. Anglii, nebo Dánsko?