Glosář: Evoluce je málo. Revoluce potřebuje lídra a ten zase svého Čalfu

V kalendáři jsme si právě překlopili lístek se 17. listopadem, takže se člověk opravdu jen těžko brání pokušení nabídnout nějaké ty paralely mezi sametovou revolucí z roku 1989 a tím, co se teď děje, neděje či snad bude dít v českém fotbale.

Jasně, že žádné takové srovnání nemůže „lícovat“ dokonale, ale nějaká ta paralela by se snad přece jen našla. V první řadě je tu stejná možnost pádu ať už reálné, či pomyslné říše zla, každopádně zcela naplněné atmosférou strachu a také silného vnitřního pocitu mnohých jejích „poddaných“, že jde o říši neměnnou, v níž se tak nějak narodili i zemřou, aniž by jim vůbec kdy vytanula myšlenka na odboj.

Vtípky a reptání to jo, ale tím to ve většině případů končilo. Všechna čest výjimkám, pro něž to po léta neplatilo, a to jak v socialistickém Československu, tak v berbrovské Fotbalové asociaci ČR.

Zatímco ale jakešovské politbyro opustilo politický ring raz dva, u berbrovských struktur, jimiž je fotbalová pyramida zejména v Čechách prorostlá odshora dolů, a to velmi intenzivně, nelze rozhodně očekávat, že by samy od sebe vysublimovaly. A prostě byly najednou fuč.

A nejen proto, že jsou obtížně definovatelné. Také proto, že nemají důvod někam mizet. Někdo je musí aktivně vytlačit nebo vést k tomu, aby se v novém prostředí začaly chovat trochu jinak. Líp.

Současnou situaci v českém fotbale nelze popsat zdaleka tak snadno jako tu z let 1989 či 1990, kdy se zjednodušeně dalo to podstatné shrnout v souboji komunisté versus Občanské fórum.

Kdo jsou „berbristi“? Snad je lze popsat jako členy klanu Romana Berbra, který s výjimkou Prahy ovládl prakticky celé Čechy a postupně se soukal i na Moravu. Jeho moc vyvěrala hlavně z ovládnutých okresních, potažmo krajských fotbalových svazů. Jejich předsedové, zhusta bývalí rozhodčí, pak přijeli na velkou volební valnou hromadu FAČR. A tam mávali delegátskými lístky podle toho, jak jim to z vyvýšeného pódia pro pracovní předsednictvo schůze signalizoval jejich guru.

Jako armáda poslušných cínových vojáčků. Opět čest výjimkám, ale moc jich vážně nebylo. Jak sicilská mafie nastrkávala berbrovská chobotnice svá chapadla i do klubů vyšší či nižší úrovně, Berbr měl lidi ochotné sloužit mu a plnit zadání od něj či jeho „důstojníků“ opravdu leckde. A můžeme se jen domýšlet, že ty úkoly mohly mít kolikrát i charakter nepěkného svinstva.

Představa, že tohle celé nějak samo od sebe vymizí, je samozřejmě iluzorní. Stejně jako „socík“ nevymizel z myšlení nemalého procenta v průřezu české společnosti ani 31 let po sametové revoluci.

V českém sportu jako by se naopak po listopadu '89 vytvořil dokonce skanzen autoritativních (post)estébáckých říší. Velký vliv měl na to skrze Sazku její dlouholetý ředitel, ve skutečnosti pán a vládce, Aleš Hušák, krycí jméno Krakonoš. Po pádu Sazky se tyhle manýry udržely silně zejména v amatérském fotbale, který měl v Čechách na povel někdejší nadstrážmistr a referent Státní bezpečnosti Roman Berbr.

Hušák už nějaký ten pátek stříhá růže někde na Menorce, Berbr teď nocuje ve vyšetřovací vazbě na Pankráci. Obviněn z korupce, manipulací zápasů, defraudace. Ten příběh znáte.

Leckterý člověk by tedy nyní čekal ve fotbale zásadní změny, revoluci. A leckdo je překvapený, že se nic moc neděje. Předseda asociace Martin Malík pravil, že si za to ve fotbale můžou všichni. Velké kluby s výjimkou Teplic, Jihlavy a teď už i Bohemky a Opavy zarytě mlčí. Skoro to v mnoha uplynulých dnech vypadalo, že situace ve fotbale víc zajímá média a fanoušky než samotné lidi uvnitř fotbalového prostředí.

Přinejmenším z toho úhlu pohledu byla páteční prezentace iniciativy Fotbalová (r)evoluce darem shůry. Stream z online tiskové konference jste mohli sledovat i na Seznam Zprávách a stále si zde můžete pustit i záznam.

Bývalí reprezentanti jako Vladimír Šmicer, Jan Koller, Tomáš Sivok a prostřednictvím videa i mnozí další včetně Milana Baroše tu spolu s Rudolfem Řepkou, někdejším generálním sekretářem FAČR, a dalšími odprezentovali projekt, který vyzývá k aktivitě lidí zejména na fotbalových okresech nespokojených s tím, jak český fotbal dosud fungoval. A iniciativa jim na svém webu fevoluce.cz důkladně vysvětluje, jak fungují volební systémy, nabízí poradenství a vyzývá k hledání nových vůdčích osobností na regionální úrovni.

To je určitě všechno skvělé, sluší se zatleskat. Ale dovolím si nejen téhle iniciativě vzkázat: Pánové a dámy, podle mě bude zapotřebí přiložit pod kotel ještě mnohem víc. Doufám, že na to máte kuráž a jste na to připraveni.

Zatím mi to celé přijde hodně opatrné, u některých se snahou být až nekonfliktní. Obávám se, že s přístupem květinových dětí a za zpěvu Lennonovy mírové písně Give Peace A Chance se berbristická klika sama od sebe opravdu nepoloží.

Chápu, že ve fotbale je teď tak trochu zmatek. Asi jako v české společnosti v prosinci 1989, kdy se vedle revolučních studentů začali na tribunách objevovat chartisté, ale i bývalí komunisté „osmašedesátníci“, herci, emigranti a četné další entity. A zjednodušeně řečeno: z toho kotlíku vzešlo nakonec Občanské fórum.

To představilo své lídry, politickou linii a po zvolení Václava Havla prezidentem dokonalo úspěch revoluce vítězstvím v prvních svobodných volbách po dlouhých desetiletích.

Český fotbal je teď také roztříštěný. Politicky celistvá není ani fotbalová Morava, mlčenlivý nejasný postoj zatím předvádějí ty největší kluby. A lze z jejich strany vycítit i signály, že další pokračování Martina Malíka v čele asociace i po květnu 2021 je jim podle všeho mnohem méně proti srsti nežli fotbalovým fanouškům, kteří na něj na sociálních sítích dští síru.

Berbrova armáda poslušných cínových vojáčků je ale pořád takříkajíc ve zbrani, dozajista připravená držet pozice. Ano, guru je ve vyšetřovací vazbě, jeho manželka Dagmar Damková složila funkce, ale pořád tu máme ve výkonném výboru skalní berbrovce Miroslava Libu, Rostislava Votíka či Michala Blaschkeho, na pozici generálního sekretáře pak Jana Paulyho, a tak bychom přes svazové úředníky, členy komisí a funkcionáře na nižších patrech fotbalové pyramidy mohli pokračovat skoro donekonečna.

Mnozí dosavadní berbrovci se teď dozajista začnou tvářit jako progresivní revolucionáři, co ten fotbal vlastně vždycky chtěli změnit, jen čekali na tu správnou chvilku.

Do popředí se aktivisticky začne drát i řada šmejdů, co dosud prodávali důchodcům předražené hrnce nebo sami podstrkávali obálky pod stolem, zatímco teď by se rádi profilovali jako fotbaloví protikorupční bojovníci.

Předchozí odstavec je míněn zcela obecně. To zdůrazňuji, aby snad někdo nenabyl dojmu, že popsaná charakteristika pasuje na někoho z iniciativy Fotbalová (r)evoluce, to opravdu ne.

Ale tahle iniciativa došla zatím zřetelně nejdál, takže by po mém soudu bylo fajn, kdyby neztratila tempo a dech a pokračovala. A přitvrzovala. A prosívala a oddělovala přísavky, parazity a dvojité agenty. A aby se ještě přesněji a lépe vyprofilovala. Včetně nových lídrů nabídnutých českému fotbalu.

Tohle zatím při prvotní prezentaci scházelo nejvíc. Už samotný název je po mém soudu nevhodně polovičatý. Fotbalová revoluce, kterou najdete na webu fevoluce.cz, má ve svém logu ono písmeno „r“ tak nějak napůl. A v dalších vlastních textech se prezentuje jako Fotbalová evoluce.

Tedy jako nějaká darwinovsky přirozená, postupná vývojová změna, která přijde tak nějak sama, jen ji podnítit. Bojím se, že tahle představa je dost iluzorní.

Český fotbal teď podle mě potřebuje revoluci. A tu čeká tvrdý střet, žádné „Dejme šanci míru“. S kytičkami a optimistickými naivními písněmi na estébákovy pokračovatele opravdu nechoďte.

Tohle je válka, a tu bude třeba absolvovat. Na všech úrovních. A nejen virtuálně. V terénu, v regionech.

Ano, na konci roku 1989 nebyl ještě internet, nebyly sociální sítě. Studenti, herci, aktivisté jezdili do regionů a vysvětlovali, co se v Praze děje.

A i když zmíněné technické vymoženosti dneska máme, stejně je potřeba, aby ty regiony NĚKDO objel. Jako to kdysi před lety udělal Roman Berbr a svou říši tak vystavěl.

Prý se to teď bude dělat jinak. Ale já se bojím, že to jinak než bez osobního kontaktu nepůjde.

Zatímco na konci roku 1989 vznikala Občanská fóra na všech místech republiky jako houby po dešti a aktivizovaní občané směřovali k tomu, že se vláda věcí jejich zpátky k lidu navrátí, a to z rukou bolševické partaje, v současném českém fotbale bych srovnatelný samospouštěcí efekt opravdu neočekával.

A když už ano, tak určitě pod nějakou značkou, logem, mottem… A při směřování za jasným lídrem nebo lídry.

Z toho zatím Fotbalová (r)evoluce nenabízí mnoho. Navíc se tváří ve stylu: „Jděte do toho, lidičky, změňte si to u vás v regionech k lepšímu, rádi vám poradíme, ale sami se do žádných funkcí moc neženeme.“

Jistě to zní leckomu hezky, že se dotyční neperou o koryta. Ale mnohem funkčnější a efektivnější by po mém soudu bylo sdělení: „My jsme nová síla v českém fotbale, pojďte s námi, když vyhrajeme, změní se to a to. Našimi lídry jsou ten a ten. Když teď v lednu na okresních konferencích vyhrajete vy, naši kandidáti pak uspějí i v květnu ve volbách nového vedení FAČR.“

Možná se pletu, ale nejsem si jist, jestli výzva po internetu stačí k tomu, aby se v regionu někdo konkrétní rozkýval k tomu, aby šel na okresní fotbalový svaz dělat revoluci. Jsem si skoro jistý, že by lídři iniciativy měli objet regiony, oslovit tam vytipované jedince a podpořit je osobně v záměru kandidovat. Protože i na těch okresech se bude bojovat.

Tohle je reálná politika a ta se nedá dělat dokonale přes Facebook nebo YouTube. Osobní kontakt je vždy nejúčinnější.

Do těch cest po republice se musí někdo pustit a někdo to také musí financovat.

I proto by bylo vhodné, aby se iniciativa jasněji vyprofilovala, určila lídry. Pak bude snáze čitelnější i pro případné sponzory a podporovatele.

Okruh možných lídrů se mi nejeví jako nijak zvlášť široký. Myslet lze na Vladimíra Šmicera, Rudolfa Řepku nebo na Petra Fouska, který neúspěšně kandidoval v předsednických volbách 2017. Ano, dost možná, že se ještě objeví a vyprofilují i další. Proč ne.

Ale hrát si na to, že nejdřív proběhnou skoro samy od sebe malé (r)evoluce na okresech a krajích a až pak se vyprofilují hlavní volební proudy a kandidáti na tu velkou květnovou volbu, mi přijde pošetilé.

Ano, asociace se musí obnovovat odspodu. Ale aby to celé zároveň nemělo (skoro) žádnou oporu v revoluci vedené svrchu, to si v reálu skoro nedokážu představit.

Na přelomu listopadu a prosince 1989 už tehdejší Československo zaplavily letáčky a připínací placky na bundy s logem Občanského fóra a portrétem Václava Havla, kandidátem na prezidenta.

Tenhle krok nepůjde ani ve fotbalové revoluci obejít. Tedy podle mě rozhodně nikoli.

Zatím dva představitelé iniciativy, konkrétně Rudolf Řepka a Antonín Barák st., řekli či naznačili, že budou kandidovat na pozice okresních předsedů v Teplicích, respektive v Příbrami. To je dobře, ať se přidají další.

Zaznamenal jsem na sociálních sítích názory těch, kterým přišlo zcela absurdní, že by měl na nějakou takovou pozici aspirovat třeba Tomáš Sivok. Já bych si ho naopak třeba jako předsedu Jihočeského krajského svazu dokázal představit docela dobře. Samozřejmě obklopeného lidmi, co regionální problematice rozumí.

Majitelům českobudějovického Dynama nepřišel jako akcionář dost dobrý, nedopadla ani jeho jednání o vstupu do managementu Sparty. Tak má jezdit po světě a hrát golf? Jasně - projevil zájem rozvíjet mládežnický fotbal, a to může na úrovni kraje dokonale. Buňky na takovou práci rozhodně má, ne že ne.

I takováhle osobní angažovanost pomůže lidem z okresů uvěřit tomu, že si ti kluci z videa jen jednoho listopadového odpoledne neoblékli bílé košile, neřekli pár líbivých vět - a tím to pro ně skončilo.

Když už jsme u krajských předsedů… Osobně jsem zvědav, kdo po Romanu Berbrovi uchopí Plzeňský fotbalový svaz. Spekuluje se v té souvislosti o Adolfu Šádkovi, generálním manažerovi Viktorie Plzeň. Ale ten se asi do iniciativy Fotbalová (r)evoluce nepřihlásí.

Uvidíme, zda někdo osloví Petra Fouska, toho času dislokovaného na misi UEFA v Řecku.

Uvidíme, zda se k předsednické kandidatuře nadechne Vladimír Šmicer. Na páteční tiskovce mluvil ze všech zúčastněných rozhodně nejostřeji. A nejlíp.

Výhodou bývalých slavných hráčů je bezpochyby to, že prakticky neměli příležitost se v berbrovském marastu něčím ušpinit. Nevýhodou je pochopitelně neznalost hloubky problematiky řízení asociace.

Kdybychom si hypoteticky třeba Vladimíra Šmicera vyprofilovali jako „fotbalového Václava Havla“, určitě by se mu, stejně jako prezidentovi, který v roce 1989 vzešel ze sametové revoluce, hodil k ruce někdo, kdo už v té době mechanismy moci a běhu republiky dobře znal. A tím byl tehdy Marián Čalfa, člen Adamcova komunistického kabinetu, který se v revolučním kvasu stal federálním premiérem.

Rudolfu Řepkovi mnozí vyčítají, že jako generální sekretář strávil ve vedení FAČR hodně času po boku Romana Berbra a spol. Těch výčitek bude jistě éterem létat spousta. A to oprávněně. Do jisté míry.

Určitě mu nepomůže „tlačenka“ teplického dotačního projektu, kterou pro Řepku zařizoval předseda Miroslav Pelta, hodně zlé krve vzbudil „surkisovský“ proces tlaku na Moravu, aby ustoupila ze svého práva možnosti zablokovat volbu předsedy.

Můžu se mýlit, ale pracovně znám Rudolfa Řepku léta. A vždy na mě v rámci strahovských kádrů působil jako normální slušný člověk, kterému nejde o to nahrabat si, případně na zbytek světa nabubřele machrovat. Přišlo mi, že se vážně snaží pracovat pro český fotbal. A totéž můžu říct a podepsat též o jeho předchůdci Petru Fouskovi.

Přinejmenším pro roli „Mariána Čalfy“ českého fotbalu, když ne rovnou na roli předsednickou, by se jeden z těch dvou, když ne oba, po mém soudu hodili.