Článek
Fotbal vás někdy nechá vstoupit do pohádky a proletět se v průběhu večera na křídlech Pegasů. Jindy zase poskládá do mozaiky spoustu střípků z toho lepšího i horšího tak jako sám život. A občas se taky stane, že pomyslně zatáhnete za šňůrku a vytečou vám na hlavu všechny splašky, co se tam někde hromadily posledních pár let.
No a zhruba takové pocity mě zaplavily po nedělním utkání Slavia–Plzeň. Obhájce titulu, poslední dobou kapku v problémech, proti lídrovi tabulky. Dalo se čekat, že před plným hledištěm dostane zápas silný náboj. A taky že ano. Servírovala se koncentrovaná deprese na sto způsobů.
Podstatou toho všeho byl naprosto příšerný fotbal. Že by sem tam problesklo nějaké technické kouzlo, občerstvující nápad, líbivější kombinace? Ne. Místo toho postapokalyptická vize umírajícího světa, poslední nesmiřitelný duel dvou nesympaticky vyhlížejících partiček namíchaných z necitlivých kyborgů a bezduchých zombíků, jejichž souboj plný nesmlouvavé brutality je vám vlastně úplně lhostejný. Jen přemýšlíte, kdy už ta trapárna skončí, protože horší už by snad mohlo být jen nějaké to „déčko“ se Stevenem Seagalem, natočené pro videotrh v bulharské koprodukci.
Ať jsme tedy spravedliví, jeden příběh ryzího člověčenství unavení scenáristé do celého toho spektáklu přece jen přimíchali. V roli antihrdiny, který jako by se sem zatoulal z nepovedeného filmu Ještě větší blbec, než jsme doufali, se tu v celé šíři své osobnosti odprezentoval pan Michael Krmenčík.
Obnažení osobnosti v přímém přenosu
To takhle pod plzeňskou vlajkou absolvujete opravdu zcela zásadní část svého fotbalového příběhu, který se vejde do sloganu „z oživlého dřeva reprezentantem“. Pak se nějak objevíte v široširém světě, kde se ale cítíte divně, protože jak tam, tak i onde mluví všichni nějakou jinou řečí než vy. Tak si zjistíte, že ve Spartě i ve Slavii se mluví česky. A ocitnete se u těch druhých, kteří si myslí, že jim prostřílíte cestu do Ligy mistrů. Vaším příchodem ale toliko naštvou dosavadní hejno svých středních útočníků. Než se vymarodíte, jsou pohárové sny dávno v pytli. Vy pak obvykle střídáte, ale kromě penalty, ke které jste se jednou nacpal, pořád kde nic tu nic. A ještě k tomu přijde pruda, že jste si prý se slávistickými fanoušky zanotoval něco o zku**ené Plzni.
A tak za vás někdo z klubu napíše na Instagram, jak toho ohromně litujete, že je to chyba, co se neměla stát, a tak vůbec. No a když potom dáte Plzni gól, sehrajete na hřišti tragikomedii, že ani pořádně nevíte, jestli se viktoriánům v hledišti vysmíváte, nebo ne. Každopádně je z toho všem naprosto jasné, že jste pokřivený Jidáš, kterému není radno věřit ani pozdrav. Líp už by se opravdu nikdo odkopat neuměl. Ruku vám pak nepodají tihle ani tamti a na sítích vás vyhejtuje dokonce i „inženýr“ Limberský. Tak gratulujeme!
Koho tam máme dál? A vida, pan Šádek. Selfmademan, co se vypracoval ze sokolovské diskotéky až do Ligy mistrů. Když to na něj přijde, funguje jako vulgární stoka bez záklopky. Muž, kolem něhož se vytvořil živý mýtus o nejvýkonnějším manažerovi v současné české lize, o novém vývojovém modelu po Horníkovi a Peltovi. Prostě ten, co si s kamarádem, kterému říkají Chřestýš, umí všechno důkladně ošéfovat a mít to pod kontrolou, jestli mi jako rozumíš.
Jenže když Šádkův tým dohraje svůj zápas podzimu v osmi lidech po třech vyloučeních, napadne možná leckoho, že svět se kapku pootočil a vítr už vane odjinud. Uznejte, že o losera, co to má pořešené takhle, už snad nemůže mít zájem ani jeho budoucí tchán, jakkoli to sám zoufale pytlíkuje v druholigovém Brně.
Ze všech tří vyloučení bylo tím nejpodstatnějším logicky to první Řezníkovo, které se urodilo už po deseti minutách hry. Jak už se stalo v kraji zvykem, hlavní sudí Franěk zprvu na vlastní oči neviděl na Řezníkově zákroku nic extra zvláštního. Jeho kolega u VAR byl přece jen pozornější, a tak po chvilce u monitoru došlo i Fraňkovi, že takhle brutální exces nemůže zahladit, ať už je zápas v jakkoli rané fázi.
Červená karta se mihla vzduchem a definovala ráz zbytku utkání. Slavia, po většinu času bez duše a nápadu, dobývala plzeňskou pevnost, jejíž strážci prostě a jednoduše drželi pozice a případným překvapivým protiútokem by asi nejvíc překvapili sami sebe.
Kúdelova opice má v Edenu další kamarádku
Na konci toho všeho byla slávistická výhra 2:0, která průběžně vede k tomu, že se špička bodově takřka srovnala: 1. Plzeň 33 bodů, 2. Slavia 32, 3. Slovácko 31, 4. Sparta 30. A Plzeň například ví, že příště jí doma proti Olomouci bude scházet v Edenu vyloučené trio Řezník, Pernica, Mosquera.
Nejen fotbalové příznivce ve Skotsku jistě zaujme, že kolumbijský záložník Jhon Mosquera slyšel na svou adresu z úst slávistického asistenta Pavla Řeháka jakési poznámky o opici. Alespoň to tak popsal na Instagramu v příspěvku, který následně smazal.
Ale pokud snad měl někdo pocit, že v tom marastu ještě něco chybělo, tak to tam Pavel Řehák dopsal. Na sociálních sítích teď budou mnozí doširoka rozprávět, kterak se stal po Ondřeji Kúdelovi další chudák slávista další obětí nepotvrzených nařčení. Tím se dostane deprese z nedělního představení ještě předaleko za poslední hvizd.
A teď zcela seriózně jedna myšlenka na závěr: Proč se v posledních letech na vzájemné duely klubů z nejužší české špičky (Slavia, Sparta, Plzeň) prakticky nedá dívat?
Je to vždycky boj a válka, prakticky v tom ale není přítomen takřka žádný fotbal. Scénář nedělního mače ve stylu „jeden tým po celý zápas bez nápadu dobývá, zatímco druhý v oslabeném počtu jen brání“ samozřejmě výsledné bramboračce nahrál a její nechutnost dotvořil. Ale ono to podobně vypadá i jindy, když se hraje jedenáct na jedenáct.
Svou roli jistě hraje skutečnost, že v týdnu před utkáním absolvují hráči obou týmů výplach mozku, respektive mozkových dutin, a to s tematikou, že jde úplně o všechno a ten, kdo nedohraje všechny souboje alespoň na 300 procent, shoří v pekle.
A tak se celý týden pomyslně lijí kulky, brousí oštěpy a kabinou bzučí heroické tóny z Gladiátora. Na hřišti se to pak začne mydlit od první do poslední minuty a hráči už nemají kapacitu přemýšlet nad tím, jak vytvořit přečíslení. Protože prioritou je pečlivě evidovat, komu je nutné co bolestivě vrátit.
Vítejte v nejsoubojovější lize světa
A co je podstatné: Nad touhou po šerpě hrdinově výrazně převažuje hrůza z toho, co by se dotyčnému stalo, kdyby v takhle velkém zápase něco podcenil nebo zkazil.
Z toho pak plyne rozdíl v přístupu týmů z velké trojky, který je jiný třeba proti Zlínu a jiný ve vzájemných zápasech. Proti Zlínu si totiž hráči špičky věří víc, jdou do kličky, v níž můžou přijít o míč, jdou častěji do ofenzivního náběhu i s rizikem, že se včas nevrátí na pozici… Jinými slovy: vkládají víc do hry individuální schopnosti a vlastní rozhodnutí.
Ale když nastoupí proti dalšímu týmu z úzké špičky, už na to nemají koule. Zdravou drzost a kreativitu zamknou na sto západů a věnují se tomu, co se po nic chce: taktické zodpovědnosti a tvrdosti. Výsledek toho všeho jsme si v neděli jako diváci do hořkého konce zkonzumovali.
Absolutním prazákladem všeho je potom skutečnost, že aktuální podstatou českého fotbalu není vysoká technická vyspělost v práci s míčem, ba ani kreativita, ani dynamika. Je to jen síla, souboje, vytrvalost. Takže tyhle prvky logicky převažují i v soubojích těch nejlepších.
Prakticky všude jinde v Evropě se hraje „fotbalovější fotbal“ než v české lize, postavené na soubojích. To není můj výmysl. Jasně to vyplývá třeba z této analýzy Jakuba Dobiáše, datového analytika odborné firmy 11Hacks.
K velmi podobným závěrům došli nedávno na semináři Unie českých fotbalových trenérů i přednášející, kteří rozebírali rozdíly mezi účastníky fotbalového Eura.
Češi disponují nejnižší mírou schopnosti dospět ke gólu třeba mistrnou kombinací. Přesto jsou na reprezentační úrovni i v evropských pohárech stále relativně úspěšní. Protože jsou schopni vymlátit ze sebe i ze soupeře duši a donést balon do sítě klidně i v zubech.
Tak to prostě je. A podle toho vypadají i vzájemné zápasy české ligové špičky.
Na závěr jedna dobrá zpráva: Zdá se, že mladé fotbalisty z ročníků 2000 a mladších už se daří větší měrou než dřív naučit i kličku, přihrávku a střelu. V dohledné době bychom se tedy v českých ligových arénách měli po nynějším gladiátorském období opět dočkat i fotbalistů.
