Glosář: Bebí na noze? Snad by to šlo i bez fotek

Jde o kotníky pochroumané zákroky soupeřů. Mám pocit, že za posledních několik dnů jsem jich viděl více než uznávaný ortoped za celou profesní kariéru. Aby bylo jasno, vůbec nechci zpochybňovat, že jde o velmi bolestivá zranění zhusta vyžadující šití a několikatýdenní pauzu v tréninkovém procesu. Každý, kdo kdy provozoval nějaký kontaktní sport, ví, jak nepříjemný může být následek tvrdého střetu s protihráčem.

Fotbal hrajete prakticky bez chráničů, ty miniaturní na holeních nepočítám, a když plnou silou narazí kost, sval či kloub na kovové špunty na noze rozběhnutého či vzduchem letícího osmdesátikilového chlapa, tak je to bolest opravdu příšerná a hned tak od vás neodejde.

V tomto s nechtěnými modely naprosto soucítím a přeji jim, co nejrychlejší uzdravení a návrat do pracovního procesu. Jen si myslím, že fotografie šrámů a jizev by měly zůstávat v domácím archivu a neputovat po sítích. Při větším počtu obrázků z této kategorie totiž dochází k situaci, která zavání až nechtěnou parodií.

Říkám si, jak na zveřejňování podobných fotografií koukají ti, kteří se fotbalem baví na amatérské úrovni. Pokud by všichni podobně poznamenaní nabídli veřejnosti takhle v neděli večer po mistráku pohled na své vlastní pochroumané končetiny, šlo by určitě o stovky případů. Minimálně. Pokud by se tedy mohlo hrát.

K takovýmto zraněním dochází s železnou pravidelností od divize až po nejnižší soutěž, čtvrtou třídu, populární prales. S tím rozdílem, že postižený druhý den nakluše, lépe řečeno dopajdá k ponku, sedne za volant, vyleze na střechu, zkrátka se bude plně věnovat svému zaměstnání. Nikdo se ho neptá, pokud nejde o naprosto znehybňující poranění, jestli se mu chce nebo zda ho něco bolí. A i kdyby, nečeká žádná elektroléčba, masáž, ultrazvuk. Skoč si do lékárny pro Voltaren a poraď si.

To se nedá svítit, se spoluhráči se účastník okresního přeboru pohybuje ve světě, kde prakticky všechny utržené bolístky od rány do hlavy po nárt zkroucený po šlapáku soupeře musí umenšit či vyřešit studená voda, sáček s ledem z hospody u hřiště nebo tradiční všelék – „kelen“. Tedy zmrazující sprej, který umožňuje dohrát utkání i s výronem a podobnými neduhy. Nic jiného k dispozici nebývá.

Jenže i tak musíte zase rychle na nohy. Co naděláte, je vás akorát jedenáct, do konce utkání třicet minut, tak to zkrátka musíte kousnout a nějakou tu bolest vydržet. A nepřemýšlet o tom, jak vám bude večer nebo zítra ráno. Zároveň si opakujete prastarou mantru: nezouvej tu kopačku, nebo noha oteče a už ji do boty nedostaneš. Takhle to ve světě amatérských soutěží prostě chodí. A proto jsou výše zmíněné fotografie ve vztahu amatéři/fanoušci – profesionálové spíše kontraproduktivní.

Na pivu po zápase třetí třídy se pak totiž mluví o ligových plejerech jako o panenkách z tanečních, které by si měly vyzkoušet, jaké to je na tom našem drňáku, bez veškeré starostlivosti početného zdravotnického týmu. Později se na přetřes dostanou i kabelky, účesy, filmování a padání na trávu se srdceryvnými výkřiky ve chvílích, kdy je nejbližší hráč protivníka dva metry daleko. Znáte to. Klasický stereotyp. Ovšem něco jako pozitivní příklad je v tahu.

Abych byl správně pochopen, toto není nic proti profesionálním fotbalistům. Vůbec ne. Mám je rád, vážím si jich jako každého, kdo se snaží dělat svou práci naplno. A právě v diskusích o uvedených stereotypech se je snažím bránit v hospodě i v médiích či na sociálních sítích. Plně chápu, že být týdny mimo provoz a třeba kvůli tomu na delší čas vypadnout ze sestavy je vrcholně nepříjemná věc. Ale spíše než nad postováním fotek kotníků by se měli zamyslet, jestli příliš tvrdých, až záludných zákroků není v posledních týdnech k vidění až příliš.

Jistě, do určité míry může hrát roli těžký terén. Na zasněženém či rozbláceném hřišti to klouže, pohyb je ztížený a vypadá úplně jinak než na kvalitním trávníku. Tudíž dochází k většímu počtu střetů, skluzů, hráči mají problém své zákroky správně načasovat. To je jistá polehčující okolnost. Ovšem hlavní příčinu vidím v tom, že se vytrácí respekt mezi hráči samotnými.

Jako kdyby některým nedocházelo, že zatímco oni sestřelili protihráče a poslali ho na neschopenku, za pět minut nebo v příštím utkání může podobným způsobem někdo naložit jim. A třeba jim ukončit kariéru. Je úplně jedno, jestli budeme mluvit o zákrocích Bořila, Matějovského, Krejčího, Kaši, Koscelníka a některých dalších. Tady nejde o konkrétního viníka. Spíše o přístup a celkový pohled na hru jako takovou.

Chápu, že trenéři nemohou svým svěřencům říkat, aby nebyli důrazní, nechodili do soubojů naplno. Jde o body a koučové jsou pod tlakem majitelů a funkcionářů, jde jim o práci a výdělek. Tak chtějí logicky maximální míru práce i po hráčích. Popravdě, bez stoprocentního přístupu by byl fotbal nekoukatelný. Nasazení se rovná desítkám osobních soubojů. Uhýbat se nevyplácí v žádném směru. Proto přicházejí zranění, boule či modřiny.

Rozdíl je v tom, jestli primárním záměrem toho, či onoho fotbalisty bylo získat míč v souboji, nebo co nejbolestivěji přejet soupeře. Eventuálně zda šlo o nešikovnost, pomalou reakci atd. Tohle všechno by měli umět rozpoznat další profesionálové ve hře. Veledůležitou roli v tom, co se bude na trávnících odehrávat, mají rozhodčí, Podle mého jsou častými spoluviníky ve věci surové hry. Ne že by samozřejmě sami faulovali. Ale hrozivě nejednotný výklad pravidel a hlavně trestů přicházejících po surových zákrocích, to je živná půda pro rabiátská vystoupení. Sami hráči kolikrát nevědí, kde jsou hranice.

Před týdnem nám pískal pan Přísný, dneska je to pan Benevolentní, za tři dny to bude pan Bezradný. A vyber si. Za co bude dneska žlutá? Nebo mi dá rovnou červenou? A třeba mě úplně vynechá a ani si faulu nevšimne… Zároveň z nejvyšších majitelských i asociačních pater slýcháme, jak důležité je chránit fotbalisty před bezohlednou hrou, najmě potom ty kreativní.

Jenže podobné občasné výroky nejvíc ze všeho připomínají prázdné proklamace bez významnějšího výsledku. Žádnou změnu jsem prozatím nezaregistroval. Ani ve výkonech sudích. To, že jim na dálku šéfuje bývalý výborný portugalský rozhodčí, z nich mávnutím proutku kvalitnější odborníky neudělá. Ano, mezi českými arbitry jsou i ti velmi dobří, o tom nevedu spor. Ale zdaleka se nedá podobné hodnocení vystavit všem, kteří se s píšťalkou pohybují v profesionálním fotbale. Navíc mám někdy pocit, že se sudí až tak moc spoléhají na VAR, že bez něj nechtějí vynést žádné důležité rozhodnutí. Klesá tím jejich autorita na hřišti a v přímé úměře tím roste neklid a nervozita mezi hráči. Přidejte nějaké ty osobní nevraživosti, pár urážek na všechny strany, vyhrocenost souboje o záchranu či poháry a máte základ k pořádné šlamastyce. Ale to už je zase trochu jiný příběh.

Na vrcholných turnajích i při zápasech v evropských pohárech vídáme transparenty se slovem respekt. Většinou jde o respekt k lidem s jinou barvou pleti, vyznáním a tak podobně. Nebylo by od věci, kdyby jeden každý český profesionální fotbalista bral za svůj i respekt k protihráčům. Ubylo by bolesti i důvodů mačkat spouště fotoaparátů a mobilů.