Glosář: Anglie zkazila, co mohla. A tak titul šampionů slaví Italové

Konečně po 55 letech měla Anglie velký fotbalový titul znovu tak blízko, že z toho div neztrácela rozum. Nebo spíš ztrácela. Projevovalo se to na nejrůznější způsob.

Tak třeba velké fotbalové celebrity spolupracující s médii ve svých komentářích ignorovaly nebo bagatelizovaly stupiditu kontroverzního pokutového kopu, který byl nařízen v semifinále proti nebohým Dánům, anglický postup jako by v jejich očích světil prostředky. Četní příznivci Albionu to pro změnu přeháněli s alkoholem a nejen v okolí stadionu ve Wembley dělali v nedělním odpoledni a pozdním večeru nechutnou rotyku.

Lidé bez lístků dokonce agresivně pronikli na stadion, videa z mobilů zachytila spoustu poměrně nechutných scén plných nepořádku, obscénnosti i fyzického násilí, nejspíš i s rasovým podtextem.

Anglie zdivočelá nacionalistickou rétorikou kolem brexitu, podrobená dlouhodobé covidové depresi a nabuzená blížící se možností velkého fotbalového úspěchu tak mimo hřiště v několika málo dnech, nebo spíš hodinách, úplně ztratila svou gentlemanskou tvář.

Kdo čekal, že se vše překryje velkým vítězstvím, přepočítal se. Když zápas skončil, nezněla stadionem píseň o tom, že se fotbal vrátil domů. Místo toho si italský stoper Leonardo Bonucci trochu posměšně notoval „It is coming to Rome“, tedy do Říma.

Italové v neděli večer Angličanům tak trochu ukradli jejich party. Lépe řečeno: Angličané jim ji odevzdali, svými chybami věnovali. Udělali prostě tolik nešťastných kroků, že si ji nezasloužili, vytratili ji z rukou. A na seznam zemí, které kdy vyhrály kontinentální šampionát, se tedy Anglie nakonec nezapsala.

Přitom ve finále vedla už po 117 sekundách, a vstřelila tak nejrychlejší gól v dějinách finálových zápasů Eura. Až dosud ho držel španělský fotbalista Chus Pereda, který ve finále ME 1964 do sovětské sítě skóroval v 6. minutě utkání.

Ve finále mistrovství světa byli ohledně expresního gólu ještě rychlejší Nizozemci v roce 1974, kdy Neeskens dokázal už v 90. sekundě utkání zahrát úspěšně pokutový kop.

Ani tehdy Nizozemci proti domácímu Německu, ani v neděli domácí Anglie proti Itálii ovšem z branky dosažené rychlostí blesku výsledné vítězství vytěžit nedokázali.

V první půli sice Italové po Shawově gólu vypadali jako opaření, zdálo se, že k otevření anglické obrany budou těžko hledat recept, Chiesova střela působila dost osamoceným dojmem. Po změně stran ale domácí Angličané přešli k totální herní pasivitě, zatáhli svůj defenzivní blok, jako kdyby čekali, až Italové přijdou a gólově udeří. Dočkali se, po standardní situaci dostal balon do sítě Bonucci a finále bylo opět otevřené oběma stranám.

V prodloužení se pak Angličané opět chopili iniciativy, ale zápas přesto dospěl k penaltovému rozstřelu. Ve finále Eura poprvé od roku 1976, kdy v Bělehradě použila UEFA této metody možného rozuzlení klíčového utkání poprvé. A příběh o Hoenessově přestřelení a Panenkově „vršovickém dloubáku“ snad českému čtenáři netřeba líčit do detailů.

Čerstvý příběh z rozstřelu Angličanů s Italy máme ještě v živé paměti. Potvrdil, že Angličané penalty historicky kopat neumějí a nevěří si na ně. Po včerejšku to bude platit dvojnásob. Příběhů, kdy Anglie na velkém turnaji penaltový rozstřel „zmastila“, je nesčetné množství. Jeden z nich osobně napsal i Gareth Southgate, tehdy hráč, nyní trenér anglického týmu.

V semifinále Eura 1996 v páté sérii proti Německu neuspěl a „Němci prošli jižní branou,“ psaly tehdy titulky parafrázující překlad nešťastníkova jména. Tentokrát mnozí vyčítají neúspěch v rozstřelu Southgateovi coby trenérovi. A po mém soudu jsou výčitky namístě.

„Mládí vpřed! Ale dát na rozhodující penaltu klučinu, kterému je 19, a nechat Sterlinga fandit na půlce, to je skoro na flákanec,“ vzpomněl si na Twitteru Jakub Podaný, dlouholetý ligový hráč, na výraz poslance Volného.

Italové sice v rozstřelu dvakrát neuspěli, ale domácí Anglie dokázala zahodit hned tři pokutové kopy. Poté, co uspěli borci Kane a Maguire, šli na penalty číslo 3–5 Rashford (23 let), Sancho (21 let) a Saka (19 let). A tenhle trojlístek měl následně komplet hlavu v dlaních.

Saka šel na hřiště coby náhradník v 70. minutě, Rashford se Sanchem oba až ve 120., na konci prodloužení, vyloženě kvůli penaltám.

Z čeho Southgate ve své strategii vycházel? Můžeme se jen domnívat. Bezpochyby z toho, jak se jeho svěřencům dařilo kopat penalty v tréninku. Jenže namodelovat tíži okamžiku reálného rozstřelu o titul mistra Evropy, to prostě v přípravě plnohodnotně nejde.

Navíc se možná Southgate zahloubal do statistik, z nichž zjistil, že v penaltových rozstřelech na velkých šampionátech méně chybují hráči mladší 23 let a také ti, co neabsolvovali celých předchozích 120 minut utkání.

Jenže leckdy je asi lepší držet se osvědčených receptů. Znáte takové ty fotbalové pravdy typu „nedáš–dostaneš“. Nebo že střídat by se nemělo před obrannou standardkou, případně že penaltu by neměl kopat faulovaný hráč a podobně. Ano, leckdy se tahle nepsaná pravidla porušují a mnohdy úspěšně.

Každopádně u penaltových rozstřelů bývá zvykem vsadit spíše na zkušenější hráče. A ty nejlepší nasazovat na čtvrtou a zejména pátou sérii. Jak víme, v Bělehradě 1976 po Hoenessově selhání předvedl v sérii číslo pět svůj geniální kousek Antonín Panenka. A tak se už na Franze Beckenbauera, který měl být pátým německým exekutorem, vůbec nedostalo.

V neděli šla největší anglická hvězda jménem Harry Kane kopat už v první sérii. A na tu pátou si Southgate schoval 19letého Saku. Někdy se stane, že bezstarostné mládí neví, co jsou to nervy. Tentokrát se to nestalo. Síla zkušeností, psychické síly a rutiny byla jednoznačně na italské straně.

I v italské historii se sice skví historická penaltová traumata, jako třeba to z finále MS 1994 v Americe, „božský copánek“ Roberto Baggio by o tom mohl vyprávět hodiny, ba i roky.

Ale tentokrát se ďábelský stoper Giorgio Chiellini při penaltovém rozstřelu pořád potutelně usmíval. Jako by věděl, že to dopadne dobře. Nebo to tak hrál. Každopádně jsem si jist, že když se na jeho sebejistotu v danou chvíli někdo z domácích Angličanů podíval, musel okamžitě propadnout do totální skepse a deprese. A v tomhle stavu chtěli Italové Angličany mít. I s pomocí Southgateových experimentů s mladými střelci, z nichž dva poslal vlastně přímo do rozstřelu bez možnosti chytit tempo zápasu a dostat se do atmosféry, to nakonec Italové hravě dokázali.

Králem večera se tak stal Roberto Mancini, trenér, po kterém Italové sáhli ve chvíli nejtěžší. To když se v kvalifikaci neprobojovali na MS 2018. Mancini dostal volnou ruku. A začal si tým skládat podle sebe. Ne podle největších hvězd, které hypoteticky byly k dispozici. Ale podle svých vlastních představ o taktickém pojetí.

A co do strategického rozvoje a týmové sehranosti tak byli Italové na šampionátu od prvního momentu jasně nejlepším týmem na turnaji. Zatímco ostatní trenéři stihli s týmem „probrat“ jen defenzivu nebo své hvězdy prostě víceméně nechali improvizovat, Italové byli stoprocentně kompaktní v obou fázích, s vypilovanou obranou i brilantním přechodem do útoku. Nemluvě o vysokém presinku a dalších sofistikovaných prvcích fotbalové strategie, které v tak kvalitním provedení vídáme obvykle jen na klubové úrovni, kde je možné je každodenní prací snáze nacvičit.

Roberto Mancini to dokázal s národním týmem, tím se na Euru Italové vymykali konkurenci. A také proto zcela zaslouženě titul získali.

Možná si ještě vzpomenete na sezonu 1991/92, kdy v posledním ročníku Poháru mistrů evropských zemí, o kterém také leckdo mluví jako o nultém ročníku Ligy mistrů, excelovala pražská Sparta. Na Letné tehdy porazila i slavnou Barcelonu, do londýnského finále ale tenkrát přece jen postoupili Katalánci. A narazili v něm tenkrát na Sampdorii Janov.

Finálový zápas tehdy až v prodloužení rozhodla Koemanova střela. A na janovské straně smutnili spoluhráči Roberto Mancini a Gianluca Vialli. Ti dva se včera po letech do už výrazně přestavěného a zmodernizovaného Wembley vrátili. Jeden jako hlavní trenér, druhý coby vedoucí mužstva u italské reprezentace.

A z nového Wembley už si spolu trofej odvezli. Ještě cennější, než jaká jim unikla tenkrát. Titul mistrů Evropy si letos Italové vybojovali zcela zaslouženě.