Článek
Od 30. dubna mají v Anglii na čtyři dny utichnout aktivity fotbalových klubů a hráčů na sociálních sítích. Tak daleko zašly agresivní slovní útoky „fanoušků“, které nabírají na intenzitě. Co s tím kromě bojkotu? Cesta by byla.
Koncentrace hnusu na sociálních sítích vůči fotbalovým klubům, jednotlivým hráčům, ale i novinářům bývá až neuvěřitelná. Coby populární terč příznivců Leicesteru z jistého období bych vám mohl dlouze vyprávět. Z účtů s divnými zkratkami a mnoha číslicemi v profilu vám chodí 24 hodin denně krátká, emotivně zabarvená a velmi vulgární sdělení s větším než malým množstvím gramatických chyb.
V mém případě to rychle přišlo a rychle odeznělo. Ale když něco takového zažíváte dny, týdny a měsíce, musí to být neobyčejně nepříjemné, zvlášť když se přidá rasismus a často nebezpečné vyhrožování, u něhož nikdy nemůžete mít jistotu, že ho pisatel ve frustraci nad prohraným sázkovým tiketem nemyslí vážně.
Velká Británie je zemí, kde policie bere tento typ nešvaru vážně. Existují speciální jednotky, které ve zvlášť křiklavých případech viníka rychle vypátrají, strážci zákona v řádu desítek hodin zazvoní u dveří a soud pachatele ve zrychleném zřízení odsoudí k pokutě nebo třeba veřejně prospěšným pracím. U recidivistů má ještě přísnější paletu trestů.
Jenže všechny případy, pro které zná angličtina slovo „abuse“, v češtině nejpřesněji šikana nebo kyberšikana, prostě policie uhlídat nemůže, protože se bavíme o industriálním měřítku útoků. Situace zašla tak daleko, že se někteří slavní jednotlivci jako třeba Thierry Henry stáhli na neurčito ze sociálních sítí.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat i v Apple Podcasts, Spotify a dalších podcastových aplikacích.
Teď tu máme koncentrovanou čtyřdenní akci se zapojením relevantních mužských i ženských anglických klubů a předpokládám, že i samotných hráčských kádrů. Tenhle bojkot nebo digitální 96hodinový detox je samozřejmě silným signálem a poslouží velmi dobře ke zvýšení povědomí o celém problému.
Možná se ale malinko zapomíná, že to jsou kluby, hráči a jejich agenti, kteří svou mírně řečeno nedostatečnou komunikací s veřejností prostřednictvím klasických, zavedených sdělovacích prostředků udělali z Instagramu, Twitteru a dalších sítí hlavní komunikační platformu s veřejností. A teď se diví a protestují, že se to nějak zvrhlo. A že z opačné, často anonymní strany přichází žluč a nenávist.
Takže ano, potírejte, bojkotujte, naordinujte si detoxy. Ale také dávejte víc klasických rozhovorů a v mixzónách po utkáních se netvařte, jako by tam novináři nebyli. A netvařte se, že vás setkání s nimi neobyčejně obtěžuje. Uvidíte, že konečný efekt bude velmi pozitivní pro všechny.
