Glosa: Zájem Čechů o očkování? Není to zlé, ale máme na víc

Jestli nás pandemie něčemu naučila, tak tomu, že v nejistém světě musíme neustále posuzovat rizika a benefity.

Očkování je časté konverzační téma, to asi není žádné překvapení. Počátkem roku, když jsme v počtu nemocných i umírajících patřili k nejhorším na světě, jsme všichni téměř bez výjimky kritizovali vládu či Evropu, že očkování nezvládají.

Teď sleduju, že se to otočilo. Jak se situace zlepšila a otevřela se možnost očkování i pro lidi středního věku, od tohoto týdne i pro padesátníky, začíná převládat rezervovaná opatrnost. Ještě promyslím, nikam nespěchám, uvidíme.

Šokuje mě to. V pandemické šlamastyce považuju příběh očkování za jednoznačně pozitivní. Vývoj vakcín i to, jak se proces v některých zemích podařilo realizovat a jak se to snad povede nakonec i v Evropě a Česku, mě naplňuje úžasem a skoro pýchou. Počátkem jednadvacátého století jako máloco.

Rozumím tomu, že v části lidí může očkování vzbuzovat obavu a nedůvěru. Všichni máme své racionální i neracionální úzkosti a obavy. Nikoho bych očkovat nenutil, respektuju to, že je to čistě věc osobního rozhodnutí. Nelíbí se mi ani to, že bychom měli část populace nutit tím, že jim zkomplikujeme život, třeba již zmíněné cestování. Věřím v co největší lidskou svobodu. Ale i v to, že v tom důležitém se jako lidé dokážeme rozhodovat správně a racionálně.

Vím, že nemáme jistotu o tom, že vakcíny jsou stoprocentně bezpečné. Ale jestli nás pandemie něčemu naučila, tak tomu, že v nejistém světě musíme neustále posuzovat rizika a benefity. A pravda o očkování je taková, že v tuto chvíli je to nejbezpečnější a nejrychlejší cesta z pandemie k normálnímu životu.

Nepanuje odborná shoda na tom, jakou část populace musíme naočkovat, aby se nákaza zastavila a zároveň nedocházelo k objevování nových mutací viru. Na příkladu států jako Izrael, Británie či americká Kalifornie se ukazuje, že k potlačení viru by mohlo stačit kolem 60 procent naočkovaných.

Někteří upozorňují, že dnes pomáhá likvidaci viru počasí a že na podzim by bylo lepší, kdyby to bylo aspoň 70 až 80 procent. Podle dubnových čísel projektu National Pandemic Alarm je v Česku naočkováno nebo ochotno k očkování 59 procent lidí. Je to stále lehce pod hranicí toho, kolik bychom potřebovali. Není to zlé, ale máme na víc, řečí sportovního komentátora.

Květen a červen budou důležité. Ukáže se, jestli stát dokáže zajistit vakcíny pro všechny, pro které otevřel možnost se registrovat. A zároveň uvidíme, jestli této nabídce odpovídá dostatečná poptávka.

My Češi jsme národ mnoha talentů a jedním z nich je schopnost nebrat nic vážně a ze všeho si dělat legraci. Většinou je to docela fajn. Ale pak jsou momenty, kdy je třeba jednat rychle, klidně a bez velkých řečí, což uznávám, že je v Česku obzvlášť těžké.

Berme očkování jako malý a poměrně snadný, ale velmi důležitý test. Když se povede, posune nás to o pár políček blíž k ideálu, o kterém mluvíme už třicet let, ale který se zdá být stále tak daleko: být normální a relativně dobře fungující civilizovanou zemí.