Glosa: Všechno proti náhubkům

Náhubek nechme psům, pro lidi jsou roušky a respirátory. Ty nosme, je to zase důležité!

Je pozoruhodné, jak rychle se do jazyka dokážou promítnout vášně vůči na první pohled banální věci denní potřeby, kterou se pro všechny stal respirátor. Skoro pro všechny. A ačkoli jej skutečně potřebujeme pomalu stejně jako třeba boty, spoustě lidí nejdou tyhle čtyři slabiky přes ústa. Mají jiné pojmenování: náhubek.

Praktický důvod asi používání tohoto pojmu nemá. Jedna slabika navíc nikoho nezabije. Je to spíš emocionální popud. Náhubek má omezit, má umlčet, ne chránit před objektivně nebezpečným virem jako respirátor. Náhubek nasazuje pán psovi.

Kritici před lety označili zákon, který měl omezit informování o trestních řízeních en bloc, jako „náhubkový“. Byli přesvědčeni, že se chystá omezení svobody slova. Ale nasazení respirátoru, abych ochránil sám sebe nebo okolí? To nemá s omezováním svobody nic společného. Tady označení náhubek neprojde. Člověk nemá hubu. Když není pádný důvod, tak se to neříká.

Ústa, pusa, pusinka, papula, ale huba? Huba je líná, dostává se přes ni, hubu můžeme nebo nemusíme držet, můžeme na ni padnout, můžeme ji utřít, můžeme ji sušit, nemusíme si do ní vidět. Samé vážné věci, že ano.

A vážná zase začíná být i situace v Česku. Ale drama se určitě neodehrává na zastávce autobusu při nasazování ochrany úst. Pokud očkování rozdělilo společnost na dva tak nesmiřitelné tábory, že se o tom nezdálo ani všem českým populistům dohromady, tak pojďme hledat nižší společné jmenovatele. Nošení respirátoru by mohlo být jedním z nich. Vždyť jde o hubu.