Článek
V Bělorusku se valem blíží volby. Tu zemi mám děsně ráda - možná i proto, že v žádném běloruském městě ani vesnici nemám trvalé bydliště. Ale jako novinářce mně ta země nesmírně vyhovuje. Zvláště její nejvyšší představitel Alexandr Lukašenko. Když se totiž nikde nic neděje, stačí si poslechnout některý z jeho posledních projevů nebo výroků a hned je o zábavu postaráno.
Teď k víkendovým volbám. Předvolební kampaň se zdá být mnohem bouřlivější a dramatičtější než všechny předchozí. Lukašenko si to tak trošku zavinil sám. Vyzval totiž na souboj ženy.
Jména tří žen, které se staly symbolem boje za svobodné demokratické volby v Bělorusku, bychom se měli naučit nazpaměť. Ale ne rusky, jak jsme si zvykli, nýbrž bělorusky. Světlana Tichanovskaja, Maria Kolesnikova a Veronika Cepkalo – tyhle tři amazonky vymyslely geniální fígl. Ony se nechtějí stát prezidentkami, ony chtějí pouze zvítězit ve volbách, potom ty volby zrušit a vypsat nové. Proč? Tyhle tři ženy totiž zastupují muže, kteří toho času sedí ve vězení. Dvě z nich tam mají dokonce manžely. Jedna je šéfkou předvolebního štábu muže, který byl označen za favorita voleb.
Důvod, proč jsou tito muži vězněni, je jeden. Jasný a logický. Chtěli být prezidenty. A to Alexandr Lukašenko nemůže dopustit, vždyť on se chystá ještě na další politickou kariéru. Sedí sice v prezidentském křesle víc než čtvrt století, ale stále mu to nestačí. Kdyby náhodou - ať už třeba ze zdravotních důvodů, nebo kvůli věku - nevydržel, má v zásobě své tři syny. Určitě jednoho z nich připravuje na roli následníka.
Teď má ale v těchto ženách opravdu vážného soupeře. Spousta lidí totiž ocenila nejen to, že jsou pohledné a mají glanc, ale hlavně to, že mají odvahu. A jenom za to jsou jim Bělorusové ochotni svůj hlas dát.
Prezident Lukašenko se rozhodl, že to tak nenechá. Nedávný jeho výrok svědčí o tom, že volby pro něj, a vlastně pro většinu Bělorusů, jak on tvrdí, nejsou vůbec důležité.
Co řekl? No že důležitá je úroda. Pojďme všichni na pole! Přece každý z nás chce jíst. Jen aby se nestalo něco takového jako v 90. letech, když v Minsku byla mouka jen na tři dny, halasil. A dále strašil. Čím? Že by se v Bělorusku mohlo odehrát něco podobného jako na sousední Ukrajině. Tam také hlupáci bojovali za svobodu a demokracii, a co mají teď? Válku! A chudí jsou pořád stejně.
Říkala jsem si, že se v Bělorusku 9. srpna asi nic moc nezmění. Ale nedávno mě do pražské restaurace pozvala skupinka mladých Bělorusů, kteří se taky na volby chystají. Už jsem dlouho neslyšela takové ty běloruské řeči o tom, jak je to v Bělorusku strašné a jak to bude strašné ještě dvacet let a jak se vůbec nedá nic dělat. Tak jsem se na tu schůzku nijak zvlášť netěšila. Ale stalo se něco významného, po celý večer zněla za stolem běloruština. Krásná, čistá, pevná v kramflecích. Ve stejných kramflecích, v jakých chodí na předvolební mítinky ty tři amazonky.
Celou glosu Petry Procházkové si můžete pustit v úvodním videu.
Je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který v premiéře vysílá Televize Seznam každý čtvrtek od 21:00. Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
