Článek
Všimněte si: spousta lidí se rozčiluje, že vakcíny proti covidu byly vyvinuty příliš rychle, a že tedy mohou být nebezpečné. A zároveň se spousta lidí rozčiluje, že výroba i distribuce vakcín váznou a že bude trvat příliš dlouho, než se dostane na všechny. Zajímavé je, že jsou to často titíž lidé.
V pondělí čteme, že okolnosti očkování Andreje Babiše byly vrcholně podezřelé – na žádné fotce není vidět jehla. A v úterý vám tentýž člověk rozzlobeně oznámí, že Česko je banánová republika, protože se u nás na rozdíl od většiny evropských zemí nechal jako první naočkovat politik, a předběhl tak zdravotníky i seniory.
Ano, obojí může být dobré téma pro další investigaci a diskuzi. Ale že by obojí trápilo téhož člověka? Ani to však ještě není všechno. Ve středu zkritizuje kampaň k očkování, která je nudná a nemůže nikoho přesvědčit, a ve čtvrtek ho vytočí doběla zpráva o tom, že si známá herečka zařídila očkování o několik týdnů dřív, než by na ni podle harmonogramu přišla řada.
Kdysi jsem se s někým bavil o tom, co je typické pro dnešní éru sociálních médií. Zazněl názor, že tím, že příliš mnoho lidí zaníceně diskutuje o tom, čemu nerozumí. Nemyslím si, že to je úplně přesné. Řekl bych to jinak: naše doba je typická tím, že zapáleně diskutujeme o věcech, které pro nás v daném momentě nejsou důležité či relevantní.
Nebo ještě jinak: vedeme války, ve kterých nemáme žádné vojáky, hlasitě fandíme v závodech, ve kterých neběží žádný náš kůň. Děláme si názory na problémy, na které názor mít nemusíme a k ničemu ho nepotřebujeme. Řešíme starosti jiných lidí a rozhodujeme dilemata, která nemáme šanci nijak ovlivnit. Proč to všechno děláme? Čistě z radosti z rozčílení.
Když to přeženu, je to podobné, jako kdyby se zvedla celonárodní debata o tom, jestli si máte domů koupit modrou, anebo červenou sedací soupravu.
Nebo serióznější příklad, můj oblíbený: vztah Francouzů k očkování. Podle průzkumů je v této zemi jedno z nejvyšších procent odpíračů očkování. Ale zároveň platí, že Francie patří k zemím s nejvyšší proočkovaností dětí. Jak je to možné? Na jedné straně je názor běžné populace, jejíž členové nelitují námahy ani času, aby našli miliony argumentů, proč by – možná, někdy, za určitých okolností – mohlo být očkování problematické. A pak je tu názor malé části populace, kterou tvoří rodiče nenarozených nebo právě narozených dětí. A když se jich lékař zeptá, jestli chtějí své dítě chránit očkováním, protože je to rozumné a ověřené desítkami let praxe, tak naprostá většina odpoví, že ano.
Rok 2020 byl ve znamení vášnivých a mnohdy až militantních sporů mezi příznivci a odpůrci roušek. Obě strany přinesly bezpočet argumentů i metafor, které z této medicínské technikálie udělaly v podstatě filozofický problém. Jenže i filozofický problém má běžnou, jednoduchou, praktickou rovinu. Představme si, že zapálený antirouškař musí z pracovních či jiných důvodů navštívit uzavřené prostředí, v němž pravděpodobně budou infikovaní lidé. Dostane možnost mít i nemít roušku. Co myslíte, že si vybere?
Tím se vracím zpátky k dnešnímu problému číslo jedna, tedy k vakcinaci. Jestli někdo má dobře „změřené“ nálady lidí a umí sáhnout po relevantních datech, pak to nejsou ani sociologové, ani nejrůznější experti na veřejné mínění, nýbrž populističtí politici. A jestli je někdo populista par excellence, pak je to český premiér Andrej Babiš. V názorech Andreje Babiše lze už několik let číst nálady v české populaci s přesností barometru.
Nyní se náš premiér zlobí na EU za to, že svými chybami brzdí rychlost české vakcinace. A zapomeňme na chvíli na to, že je to samo o sobě chucpe, soustřeďme se na pouhý obsah tvrzení. Z něj jasně plyne jedno: bitva o očkování je v Česku vyhraná. Jestliže se Češi zlobí na Bohdalku, že předbíhá ve frontě na vakcínu, vlastně není potřeba je dál přesvědčovat.
Neřešme propagační kampaně, neztrácejme tím čas ani energii. Vrhněme všechny státní prostředky i naše úsilí k tomu, ať je z naší strany očkování připraveno a zorganizováno. Protože to zatím fakt není. A to je v těchto dnech jeden z mála skutečných a opravdových důvodů k rozčílení.
