Článek
„Proč jí to tedy neřekneš?“ ptala se – polonahá – moje přítelkyně v posteli svého ženatého milence.
„Opustila by mne. Hned. A sebrala by mi děti. Jsem si naprosto jistý. Znám ji. Nikdy by to nepochopila,“ odpovídá on po chvíli.
Zvláštní úvaha. Pár měsíců pak toho pána ještě pozorovala. Skutečně jen pár.
„Takže on se raději bude každý den užírat mezi dvěma ženami, než aby důvěřoval manželce, kterou zná pětadvacet let?“ dovolila jsem si pak položit konkrétní otázku.
Moje přítelkyně jen bezmocně kroutila hlavou.
Zřejmě se není co divit. Vždyť i současní sexuologové preferují ono plzákovské „zapírat, zapírat“. Nedivme se tedy nárůstu všech autoimunitních onemocnění. Život v pravdě je zřejmě přežitek. A život ve lži plodí jen ne/moce. Vždyť to už všichni tak dobře a tak dávno víme.
Když jsem se zamýšlela nad svým vlastním vnímáním obsahu slova svoboda, došlo mi, že spoustu věcí mi může kdokoliv sebrat. Takřka všechny. Jak vidíme dnes v přímém přenosu…
Nedávno jsem měla v autě reálný Freddie Mercury záchvat. Prostě „I wanna break free“. Navzdory viru, navzdory karanténě – kdybych vedle sebe neměla příčetnou dceru, jela bych rovnou na Ruzyň a letadlo do Londýna snad unesla. Tak moc jsem chtěla do Victoria Albert Hall. V tu chvíli bych šla do Anglie třebas i pěšky. Nesmírně se mi zastesklo. Po volnosti. Po svobodě. Po prožitcích, které mi vzala pandemie.
A jistě, někdy nemusí přijít nakažlivá choroba, stačí lehce populistický diktátor a zůstanete zavřeni stejně jako při ohrožení zdraví.
Jsem dítě revoluce. V listopadu 1989 jsem byla ve druháku na gymplu. Ona příkoří socialismu si tedy moc nepamatuji. Neuvědomuji si je přesně. Palčivě. Nestihla mne příliš omezit. Jistě, že to pak, po osmdesátém devátém bylo lepší. Mohla jsem jet na brigádu balit knížky do Hanau. Mohla jsem dát pusu Škvoreckým. Mohla jsem si koupit rtěnku Guerlain. Jenže jak jsem obdobnou možnost v dětství neměla, nechyběla mi. Tímto prizmatem lze nazřít i pravdu těch sugarfree lidí, kteří tvrdí svým potomkům, že Nutella je hnusná. A děti jim věří. Jasně. Dokud samy neochutnají.
Kde končí moje svoboda, to mi vždy, takřka od školky, bylo jasné. Absolutně nemám ráda jakýkoliv druh omezovaní, pak tedy je zřetelné, že zcela respektuji svobodu druhého.
Bývám značně selektivní i co se týče kulturních prožitků. Byť přečtu takřka vše, hodně také vytěsním. Nebo jen zcela obyčejně zapomenu. Jedna kniha o omezování mě však neustále budí ze spánku. Není možné se dystopie přečteného zbavit z podvědomí. Příběh služebnice. V žádném jiném románu necítím tíživou bezmoc tak krystalicky jasně. Tak bezpodmínečně. Tak nevyhnutelně.
Při vzpomínce na hrdinky Margaret Atwoodové se sama sebe musím ptát: Kolik bych uměla obětovat? Tuto otázku ve mně vzbuzovaly vždy i Dopisy Olze. Neměly by se jmenovat spíš Dopisy o Václavovi?
A jak důležité je v kontextu svobody vlastní svědomí?
Soužití mých rodičů bylo značně libertinské. Co si tak vzpomínám, k jedné ze stálých tatínkových milenek jsem chodila i na Štědrý den. Naštěstí jen dopoledne. A co se týče maminky? Byla tak krásná, že ji milovali kolegové skrz fakulty a kliniky i obory napříč. Dodnes se ta parta emeritních profesorů tak půvabně usmívá, když slyší jméno Libuše.
Skrz dětství s psychiatry jsem tedy schopna pochopit takřka cokoliv. Soužití mé nejbližší přítelkyně Pavlínky s jejím geniálním Janem a celou množinou milenek. Kupříkladu. Krásnou Olgu a tři tatínky. Kamarády, co žijí ve vztahu s více partnerkami.
„Ty jsi prostě obklopena divnými lidmi, mají úplně jiné kodexy,“ argumentoval mi nedávno onen zmíněný pán.
Divnými? Celou cestu domů z Ostravy jsem se nesmířila s tímto tvrzením. Jako že já žiju ve zvláštním společenství, kde se říká pravda, zato v těch dobrých rodinách se jen obyčejně zapírá a to je pak ten správný standard?
„Proč jsi sakra věrná ženatému muži?“ ptala jsem se v oné životní etapě své přítelkyně.
„Protože musím. Sama kvůli sobě. Vždyť můj odraz a obraz v zrcadle je jen a jen můj. Jistě, nikdo nikdy nemusí nic vědět. Jenže já potřebuji mít čisto,“ argumentovala vždy. Snažila se mě chápat.
Znala jsem onu filozofii, že cizím se omluví kdykoliv za cokoliv, ale nikdy, nikdy nechce mít potřebu omlouvat se sama sobě.
A tak jsem si vlastně definovala onu pro mne nejdůležitější svobodu. Není to základní demokracie. Není to možnost volby pohlaví, víry či způsobu žití. Jsem velmi přizpůsobivá. Asi bych mnohé pro bezpečí bližních dokázala obětovat.
Jediné ne. Svobodu ve vztahu se svými nejbližšími. A se svým mužem. Je pro mne kruciálně zásadní koexistovat s někým, komu mohu říct úplně všechno.
