Článek
Základní skladební dvojice: Řidič srazil. Druhá možnost, v médiích zastoupená přibližně rovnocennou měrou jako ta první: Auto srazilo. Kamion srazil. Stroj srazil.
Druhou variantu samozřejmě používáme úplně běžně, v mluvené řeči ještě běžněji než tu první, a to i z úsporných důvodů. Je jednodušší a stručnější říct, že havaroval automobil, než řidič automobilu. Nepřipadá nám na tom nic nepatřičného, a taky není. Opravdu? Vážně to vyjde nastejno, tak jako na silnici?
Podmět je hlavní. Je to původce děje. Tady se dá – a má – rozlišovat. Nezaměňovat automaticky podmět řidič a podmět auto, vybírat jeden z nich losem.
Dopravní nehody se staly smutnou samozřejmostí, je jich tolik, že ani moc nevnímáme, jakým jazykem se o nich hovoří. Ale tím spíš záleží na tom, aby se nepřizpůsoboval všednosti. Naopak. Vždyť vážná dopravní nehoda je extrémní, osobní událost, žádný „běžný provoz“.
Když někoho srazí „auto“, může to budit – podvědomý, nebereme řeč doslova – dojem, že šlo o něco mimo naši moc, něco neodvratitelného, zásah shůry. Podobně jako se když říká, že „bouře zabíjela“ nebo „zemětřesení si vyžádalo oběti“. Po jazykové stránce je z toho řidič vynechán, jako by v tom autě nikdo neseděl.
Neživotný podmět „auto“ přispívá k dehumanizaci jazyka. A tím se týká i toho, jak vnímáme neštěstí v silničním provozu.
Samozřejmě, nastávají i případy, kdy se auto srazí s překážkou absolutně bez ohledu na osobu za volantem. Někdy není úplně jasné, co se přesně stalo. Ale dokud nezačnou jezdit autonomní automobily, je životný podmět ve většině případů lepší volbou.
To po médiích žádá i americká kampaň na pomoc obětem nehod: Mějme na paměti, že auto nefunguje samo od sebe. Zaobalené vyjadřování není namístě, jazyk má spíš burcovat, „aby se to příště nestalo“. Žádné eufemismy.
Z těchto důvodů aktivisté za bezpečnost provozu odmítají i pojem accident (nehoda, neštěstí) a doporučují místo něj používat crash (srážka, havárie). S nehodou jakoby „nešlo nic dělat“, ta „se stala“, kdežto srážce se možná dalo nějak předejít. Sice subtilní, ale přece jen rozdíl v tom slyšet je. To stojí za úvahu.
Chápu, že to celé asi někomu připadá jako přepjaté slovíčkaření. Na druhou stranu: Nemůže být přesné, až puntičkářské vyjadřování oporou nejen přesného myšlení, ale i kampaně za větší bezpečnost?
Problém přece nejsou jen statistiky a samotné tragédie, ale také jejich zevšednění. Co může pomoct, aby z nich nebyla jen rutina, to se hodí.
