Článek
Pak začal postoprvé vyprávět, co jsme už stokrát slyšeli, jak oni žili po válce. Čtyři děti, rodiče a prarodiče ve dvou místnostech – ve vytápěné staří, ve studené mladí. Do toho po mrazivé zimě přišlo na jaře 1947 katastrofální sucho. Bylo po úrodě, krávy musely žrát rákosí u rybníka, protože to bylo jediné, co rostlo. A pak děda zvolal: A žili jsme hezky, děti jsme vychovali, hlady neumřeli – a přitom jsme žádné dotace kvůli špatnému počasí nebo přídavky na děti nedostávali!
Vlastně jen chtěl se svou zatvrzelou sedláckou povahou říct, že lidé se v nejtěžších časech umějí zakousnout a díky silné vůli zvládnou zdánlivě nepřekonatelné. Dnešními slovy odborníka, která v rozhovoru pro DVTV pronesl populární ekonom Tomáš Sedláček: „Externí šoky, jako jsou války, sucha nebo povodně, kupodivu ekonomiky zvládají dobře a dokážou se zotavit rychleji, než když krize přijde zevnitř ekonomiky, třeba z bankovního sektoru.“
Po druhé světové válce se v celé Evropě v různých podobách naplno rozvinul koncept sociálního státu. Vlády na sebe přebraly více odpovědnosti za ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů, aby změkčily rizika, která přináší volný trh a divoký kapitalismus.
Neřešme teď, jak moc se to ve skutečnosti daří. Už před rokem Český rozhlas přišel s unikátním výzkumem, který rozdělil českou společnost do šesti tříd a ukázal, že nevídaných 40 procent lidí strádá a je ohroženo chudobou, protože nemají úspory na měsíc dopředu, hrozí jim ztráta zaměstnání nebo čelí exekucím.
Když ale dnes v souvislosti s pandemií slyším každodenní ohňostroj nápadů, všechny ty dílčí návrhy, co všechno a komu všemu vláda (jistě v dobré víře) zaplatí, říkám si, jestli jsme to s budováním sociálního státu za těch 70 let přece jen nepřehnali. Jestli jsme si zkrátka příliš nezvykli žít neodpovědně s utkvělou představou, že pohodlí a blahobyt jsou automatické a máme na ně nárok.
Všechno mít hned, byt na hypotéku, auto na leasing, kuchyni na splátky, v létě ke Středozemnímu moři, v zimě na lyže do Alp. Nemyslíme dopředu, nešetříme na horší časy, protože víme, že když přijde problém, pomůže nám přece sociální stát. Stačí natáhnout ruku. Stejně se chovala před krizí i vláda: ekonomika frčela, dařilo se, tak proč všechny peníze nerozházet za nesmysly typu slevy na jízdném?
Krize ale přišla a premiér Andrej Babiš z hnutí ANO a Jana Maláčová z ČSSD se denně předhánějí s nápady, komu a kolik peněz stát zaplatí, jako by měly nasysleny rezervy z tučných let. Jejich soupeření o nejlepší nápad mi připomíná podobně bouřlivou reakci vlády na hospodářskou krizi před deseti lety.
Tehdy jsme ovšem na rozdíl ode dneška měli pravicovou vládu v čele s dvojicí rivalů, premiérem Nečasem z ODS a ministrem financí Kalouskem z TOP 09. Ti se zase předháněli v nápadech, kdo kde škrtne a ušetří víc miliard. Výsledkem prestižního souboje o trofej pro většího pravičáka a fiskálního konzervativce bylo příliš prudké dupnutí na ekonomickou brzdu. Kvůli němu se podle analytiků Česko společně s Řeckem dostalo z recese jako poslední v Evropě až v roce 2013.
Nepíšu to tady celé jako někdo, kdo se narodil se stříbrnou lžičkou v puse, naopak. Zároveň chápu, že dnešní krize je bezprecedentní a s čímkoliv nesrovnatelná – ještě nikdy v historii se nestalo, aby se naráz zastavil skoro celý svět.
Vím, že ekonomové zprava doleva teď volají po penězích sypaných z helikoptér (což je mimochodem termín, který má na svědomí guru liberálních ekonomů Milton Friedman). Státy prý teď nemají koukat na zadlužení ani na inflaci a prostě jen shazovat peníze na lidi. Třeba Donald Trump chce americkou ekonomiku podpořit tím, že každý Američan dostane od vlády tisíc dolarů.
Chci jen říct, že někde vzadu za debatou o všech těch dílčích nápadech s nejrůznějšími příspěvky asi všichni tušíme velkou mentální operaci, kterou si zároveň ještě nechceme připustit. Totiž úvahu, zda jsme ochotni přijmout skutečnost, že už prostě nebudeme moci žít stejně jako doposud.
