Glosa: Sedmnáct let, dvě tornáda a jedni Češi

Středa 9. června 2004. Datum, které si budu navždycky pamatovat nejen já, ale hlavně jej těžko kdy zapomenou obyvatelé Litovle. Na hanácké město tehdy v podvečer udeřilo během mimořádně silné bouře také tornádo. Což jsem jako reportér ještě netušil ve chvíli, kdy jsme s fotografem vyráželi z Olomouce na reportáž. Jeli jsme do míst, která podle prvních zpráv hasičů poničila bouřka.

Že to nebyla ledajaká bouřka, bylo jasné hned po příjezdu. Na jednom břehu ramene Moravy v Nábřežní ulici nedotčené mladé stromky, na opačné straně v ulici Gustava Frištenského střechy servané z domů a rozmetané po širokém okolí, plechy omotané kolem polámaných kmenů jako tortilly, v jedné zahradě mohutný, asi čtyřmetrový trám zaražený do země. „Ten není náš, ten je od sousedů ze střechy o dva domy vedle,“ krčila tehdy rameny majitelka jednoho z těžce pobořených domů.

Obrazy, které ve čtvrtek večer znovu ožily.

Na potvrzení odborníků, že šlo skutečně o tornádo, si před 17 lety museli všichni chvíli počkat. Neexistovala jediná fotka vzdušného víru, natož video. Éra mobilních telefonů s fotoaparáty a kamerami byla přinejlepším v plenkách, Facebook existoval pět měsíců (a nikdo ho neměl), do spuštění Twitteru, který včera hodinu po katastrofě plnily záběry apokalyptické zkázy, scházely ještě dva roky.

Právě díky snímkům z místa pohromy přitom bylo včera hned jasné, že situace je ještě mnohonásobně horší než kdysi na Hané. Nejen z pohledu výše škod, ale naneštěstí i vysokými počty zraněných a bohužel také oběťmi na životech.

Přes tyto rozdíly je ale dobré si všimnout okolností, které se po 17 letech nezměnily ani za mák.

První je ohromující nasazení a obětavost hasičů, policistů, zdravotníků i vojáků nasazených v místě katastrofy. Už tehdy v Litovli jsem měl možnost vidět, že máloco rozjasní unavené pohledy obyvatel poničeného domu tak jako parta hasičů či vojáků, která k nim napochoduje a pustí se do práce. Pocit, že v tom průšvihu nezůstali sami, je teď pro oběti neštěstí víc než cokoli jiného.

A to je vlastně ta druhá věc, která mi obě události pevně propojila. Obrovská míra solidarity, které jsou Češi schopní. Jistě, jsme národ, který dokáže být jeden týden složený ze samých fotbalových či hokejových koučů, aby nám hned po víkendu nebylo rovno v epidemiologii či vakcinologii. O čemkoli z toho se dokážeme do krve (naštěstí většinou jen té internetové) přít.

Jenže to zase jednou všechno přebíjí raketová rychlost, s jakou v okamžiku průšvihu naskakují částky na sbírkových účtech, nepřeberné množství nabídek nejrůznějších forem pomoci od ubytování, stavebního materiálu až po stovky či spíš tisíce lidí připravených všeho nechat a vyrazit na místo vlastnoručně odklízet sutiny.

I do Litovle se tehdy sjížděli lidé z okolí, vozili si nářadí i materiál a nezištně pomáhali lidem, které do té doby nikdy neviděli – mimochodem úplně stejně jako ještě o sedm let dřív při tragických povodních, o nichž v „hanáckých Benátkách“ taky vědí víc, než by bylo zdrávo.

Smutné kulisy obou katastrof dělí sedmnáct let. Obě ale zároveň dokazují, že solidarita s těmi, kdo se ocitli v nouzi, k Čechům patří pořád. A to není vůbec málo.