Glosa: Satira skoro tak dobrá jako naše. Saturday Night Live slaví 45 let

Je to tady. Bezpochyby nejznámější satirická show na světě Saturday Night Live se v sobotu vrátila na obrazovky.

Dost možná jste o těch třech slovech nikdy neslyšeli a přijde vám trochu divné, proč o tom vůbec v Česku mluvíme. Jenže SNL je pro lidi zabývající se televizní zábavou něco jako Mendelovy zákony pro genetiky nebo Noam Chomsky pro lingvisty.

Za normálních okolností by v centru pozornosti této glosy bylo, že pořad započal již úctyhodnou 46. sezónu, takže od prvního dílu v roce 1975 uplynulo půlkulatých 45 let. Všechno nejlepší, chtělo by se říci.

Bohužel tohle nejsou normální okolnosti. A tak mi dovolte mít prostou radost z toho, že se SNL vůbec vrátilo a že se vrátilo z webkamer a bytů herců na své domovské jeviště a dokonce před diváky, koronaviru navzdory. Ještě na začátku září to přitom vůbec nebylo jisté.

Je to dobrá zpráva. Ukázalo se totiž, že se politická satira z karantény dělá o hodně hůř a hlavně vyzní o hodně nudněji, než na co jsou američtí konzumenti zvyklí. Nemluvím přitom jen o SNL – mimo komfortní zónu musely vykročit všechny late night pořady.

Jenže také všechny – od Johna Olivera, který dělá prakticky to, co vždy, ale jen bez diváků, po The Daily Show, která v karanténě až mírně začala připomínat klasické youtubery – dřív nebo později narazily na limity takovéto produkce. A právě SNL nejvíc.

Pro nás v Česku to ale naznačilo jeden pozitivní aspekt. Tak trochu se ukazuje, že když se smaže možnost smysluplně dojit ty obrovské rozpočty, kterými americké satirické pořady disponují, nevycházíme z toho najednou jako Češi tak úplně špatně.

A to je s trochou nadsázky dobrá odpověď na odvěkou otázku, která nemůže při rozboru americké politické komedie chybět: můžeme mít v Česku stejnou úroveň satiry jako v Americe? Jistěže ano, pokud se americká úroveň dostatečně sníží.

Jenže bohužel, Saturday Night Live je zpátky před diváky a v plné síle. Tak my se ve Šťastném pondělí holt spokojíme opět s druhým místem.