Glosa: Japonci olympiádu nechtějí. Na místě je to znát

Září 2013. To je datum, kdy bylo Tokio vybráno pro pořádání olympijských her v roce 2020. Ani tehdy se v zemi nekonaly žádné bujaré oslavy. Pro mnoho Japonců to bylo překvapení, nekteří byli rozčarováni, že po havárii jaderné elektrárny Fukušima bude v Japonsku tento drahý sportovní podnik. Přípravy her provázelo několik skandálů, které Japonce naštvaly, a aby toho nebylo málo, celou akci odložil covid.

A právě covidu se Japonci bojí jako čert kříže. Když jsem odjížděl s fotografem Davidem Neffem do Tokia, věděl jsem, že to bude něco nevídaného. Už z příprav bylo zcela jasné, že Japonci berou koronavirus velmi vážně, a nakonec jsme byli rádi, že jsme se do jinak uzavřené země vůbec dostali.

Kolega Neff narozdíl ode mě už v zemi vycházejícího slunce několikrát byl, ale před pandemií. Tvrdil, že Japonci jsou perfekcionisté, že bude vše výborně zorganizované a s ničím nebude problém.

Už na letišti v Tokiu jsme ovšem oba poznali, že tentokrát bude všechno jinak. Už když vystupujeme z letadla, je na mladých Japoncích v ochranných oblecích s obličejovými štíty vidět nervozita. Jako by se nás báli, ale usmívají se. Pro Japonsko je typické, že lidé v této zemi neumějí improvizovat a zároveň na rovinu nepřiznají, když něco nevědí nebo mají špatnou zprávu.

Což jsem poznal plnými doušky během slavnostního zahajovacího ceremoniálu. Začíná sportovní událost roku, přijíždím ke stadionu autobusem pro novináře. Řidič ale neví, kde má zaparkovat. A místo aby zastavil u stadionu, tak oblast objíždí dokola a my ztrácíme hodinu času. Nakonec autobus vyloží všechny novináře na stejném místě, kam přijel na první pokus. Asi to nebyl naschvál, ale zároveň řidič působil dojmem, že je mu to celé úplně jedno. Kde je pověstná japonská dochvilnost?

U stadionu jsem očekával třeba orientační cedule nebo organizátory, kteří nás patřičně nasměrují. Jenže nikde nikdo, a tak si jde každý po svém, krouží kolem stadionu, a když vidí nějaký vchod, tak zkusí jít dovnitř. Opět tu chvíli přemýšlím. Pověstná japonská organizovanost a preciznost? Zapomeňte. My po šoférově lhostejnosti vidíme další signál, že olympiáda je v Tokiu velmi nechtěné dítě, většina Japonců o ni nestála, a když už tu tedy musí být, tak se kvůli ní nikdo nepřetrhne. Je to zřejmě určitá forma protestu.

Největší ranou pro mě ovšem bylo, když jsem po kontrole přišel na prázdný stadion, kde nikdo nebyl. Pouze novináři a organizátoři. Nechci příliš zobecňovat, tak zůstanu u konstatování, že mladí Japonci v pořadatelských vestách, na které jsem narazil, do jednoho neuměli anglicky. Jakmile se jich cizinec na něco zeptal, museli si někoho přivolat na pomoc. Jsou to všechno jen takové nepatrné signály a náznaky. Navenek se nám tu vždycky snaží pomoci, ale rozhovor velmi často končí frází „omlouvám se, nevím“.

Další moment, který mě přivedl k hříšné myšlence, jestli nám to Japonci všechno nedělají naschvál, nastal ve chvíli, kdy hodinu před ceremoniálem přestala fungovat Wi-Fi. To je pro novináře z celého světa, kteří online hrnou články do svých redakcí, velký problém, zvláště když je zakázáno vytvářet si vlastní mobilní hotspot. Navíc mě hned napadá: Kde jinde mají technologie bez zádrhelu fungovat, když ne v Japonsku? Chce ta země rozbít všechny pozitivní předsudky, které jsou s ní spojené?

Novinář vedle mě je Ind. Je pěkně naštvaný, že nic takového ještě na olympiádě nezažil, a už si brousí pero na ostrý článek o tom, jak je to tu špatně připravené. Nedaleko sedí také reportér z Hongkongu. Má stejné pocity a kroutí hlavou, vůbec to nedokáže pochopit. Voláme tedy technickou podporu. Po deseti minutách přichází tříčlenný tým a radí nám vypnout a zapnout Wi-Fi. Když to nepomůže, oznámí, že síť je přetížená, zkuste to později. Jsou velmi slušní, usmívají se, ukloní se a odchází.

Nerad bych, aby to vypadalo, že si chci od začátku jen stěžovat na organizaci a přípravu japonské olympiády. Jak se ale protloukáte každodenními drobnými komplikacemi a problémy, nedá se zbavit všudypřítomného pocitu, že to většinu Japonců prostě nebaví, navíc mají strach z nákazy a obecně to pro ně zkrátka není příjemná situace.

Tak to ještě uzavřeme zkušeností po skončení ceremoniálu. Přihlíželo mu tisíc novinářů. A po něm nikdo netušil, odkud budou odjíždět autobusy, takže spousta lidí včetně mě vyrazila po půlnoci ven špatným východem, absolvovali jsme půlhodinovou procházku okolo stadionu, abychom se zařadili do fronty dalších stovek novinářů čekajících na autobus. Fronta je dlouhá, na přepravu tisíce lidí po skončení akce zjevně nikdo moc nemyslel, takže se na místě točí asi čtyři autobusy, do nichž je třeba se postupně naskládat.

A to se děje v době, kdy se Japonci velmi obávají koronaviru, a jakmile někde vidí menší než dvoumetrový rozestup, jsou hned nervózní. Alespoň jedna jistota ale na této olympiádě je. Sportovci, kteří získají medaile, si je nasadí na krk sami. To považuji za skvělý nápad už proto, že v tom procesu nevidím nic, co by se mohlo pokazit.