Článek
A máme tu zase jednou házení lidí do jednoho národního pytle.
Spolu s tím, jak se od minulé soboty posouvá kauza atentátu ve Vrběticích, odkrývá se také nešvar, který se nám, jak se říká, tady v naší české společnosti rozmohl.
Sociální sítě jsou teď plné nevraživosti nad „Rusáky“. Psáno s velkým R, protože má jít o národnost. Tedy nad těmi „zlými“ Rusy, kteří dělají „zlé věci“. Třeba nechávají vybuchnout sklad munice nebo tráví dvojité agenty. A to je rozhodně všechno, jen ne fajn. Špatně je ale taky házet lidi do jednoho pytle.
Proti generalizujícímu označení se na sítích vymezují Češi a Češky s ruskými kořeny. Leccos si kvůli němu i prožili – třeba urážky, nebo přinejmenším zahanbení za svůj původ, který vyvolala právě všeobecná nechuť společnosti vůči „Rusákům“. S kořeny daleko v socialismu, kdy se k občasnému vítězství hokejové reprezentace nad „Rusáky“ lidé upínali jako ke zdroji autentické národní hrdosti.
Doba se změnila. Mnoho dnešních mladých Rusů nebo jejich rodičů se do Česka uchýlilo přesně před tím samým režimem, jehož stoupence hejtři na sítích zaklínají do zmiňovaného pojmenování. A tipnu si, že asi nechtěli, aby se z nich a z jejich potomků stali prostě „Rusáci“, na které si někteří budou více či méně okatě ukazovat prstem.
Fascinuje mě, jaký dvojí metr používáme. Ti uvědomělejší se dokážou pozastavit nad nevhodností některých rasistických označení. Ale o „Rusáky“ se otírají lidé napříč společností, což se dá samozřejmě vysvětlit i nedávnou společnou historií, respektive porobou Československa Sovětským svazem.
Ale zeptám se: nejsme náhodou už o kus dál? Nebo neměli bychom být? Není čas se s křivdami vyrovnat a začít vztek cílit na ty, kterým doopravdy patří? Tedy na režim Vladimira Putina, ne na lidi s ruským jménem na zvonku v druhém patře vašeho činžáku.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat i v Apple Podcasts, Spotify a dalších podcastových aplikacích.
