Článek
Strach máme někdy každý. Já například, když nastupuji do letadla. Strach je pocit nepříjemný, paralyzující, někdy trochu trapný. Bojíme se, když se blíží fyzická bolest nebo když nám hrozí i něco horšího, třeba smrt.
V posledních dnech hodně často myslím na běloruského kolegu Ramana Prataseviče. To je ten mladý, 26letý muž, kvůli kterému Alexandr Lukašenko nechal sundat letadlo a na minském letišti ho spolu s jeho dívkou Sofií zatknul.
Raman Pratasevič se bezpochyby bojí. Protože jinak by neříkal to, co říká. Do televizních kamer se v policejní cele omlouvá Lukašenkovi za to, co mu způsobil, když řídil ze sousedního Polska statisícové demonstrace a demonstranti už málem došli do prezidentského paláce.
Já mu velmi rozumím. Já bych řekla všechno, ještě než by mi dali první facku. A chápu, že se pozornost světového tisku, médií, ale i politiků soustředí teď právě na vězněného Ramana Prataseviče.
Jsou tu ale ještě jiní. Lidé, kteří se nebojí. Možná proto o nich nic nevíme. Sedí v běloruských věznicích a mlčí. Nikdo je nedonutil omlouvat se do televizních kamer. Nikdo je nedonutil promluvit ani říct, že Lukašenko je docela fajn chlap.
A tak musím v tuto chvíli vzpomenout jedno jméno, které mi vyvstalo na mysli právě ve chvíli, kdy Lukašenko donutil přistát letadlo s Pratasevičem. Je to Maryja Kalesnikavová.
Ona sedí v běloruském vězení už od září loňského roku. Neřekla ani slovo, a proto zmizela ze stránek světových médií, proto se o ní světoví lídři už vůbec nebaví.
Myslím si, že ona právě proto, že umí vzdorovat strachu lépe než já a mnozí ostatní, si zaslouží být na prvních stránkách světových novin.
Celou glosu Petry Procházkové si můžete pustit v úvodním videu. Je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který vysílá Televize Seznam v premiéře každý čtvrtek od 20:00.
Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
