Článek
Vždycky jsem obdivoval výjimečně chytré lidi. Intelekt je zábavný a charismatický. Když se někdo ukázal být grázlem, ale zároveň byl chytrý, tak mi to vlastně imponovalo. I ve filmech jsem měl radši chytré zlosyny než dobromyslné blbce.
Ne že bych úplně změnil názor. Ale jestli mě rok 2020 donutil o něčem přemýšlet, tak o tomhle. Až příliš mnoho nesporně inteligentních lidí se ukázalo být neúnavnými bojovníky za to mít svou pravdu a být s ní vidět. V době prosperity to může být zábavné intelektuální cvičení. Ale v nervózním roce pandemie to bylo spíše otravné a rozčilující.
Woody Allen má ve své nedávno vydané autobiografii poznámku, že jeho rodiče se neshodli na ničem kromě názoru na Hitlera. Tak je to dnes i ve veřejném prostoru. Na pár věcech se plus minus shodneme, ale zbývá celý vesmír, o který se můžeme hádat.
Vysoký intelekt je jako motor v silném sportovním autě. Pokud rádi řídíte, nic vám nenabídne lepší svezení. Ale musíte to umět. Protože když sešlápnete plyn v mustangu se šestilitrovým motorem, můžete si také dost ublížit. I ostatním. Na silnicích plných průměrných řidičů potřebujete nejen schopnosti a zkušenosti, ale také disciplínu. Ne každý ve sportovním autě to všechno má.
Historie je plná intelektuálních havárií, z odstupu času zábavných. Například už nevíme, koho napadlo, že jízda na bicyklu může vést k nemocem ducha, a v některých případech dokonce k šílenství. Ale každopádně to byl někdo chytrý a vzdělaný, protože to na konci devatenáctého století vedlo k vášnivé debatě o tom, jestli jízdní kola nezakázat.
Jeden z nejuznávanějších francouzských lékařů své doby zase tvrdil, že bezdrátový telegraf ohrožuje zdraví a může vyvolávat nemoci mozku. Za viníka epidemie chřipky v Rusku v roce 1890 byla označena elektřina a řada ruských lékařů podepsala dopis požadující její zákaz. Podobně se počátkem 20. století diskutovalo o škodlivosti reprodukované hudby, což opět říkali přední experti. A tak bychom mohli pokračovat dál.
Skoro každý velký objev měl své prominentní skeptiky a falešné proroky zkázy. Byli to bez výjimky lidé uznávaní, vzdělaní a inteligentní. Lidé stejného druhu jako ti, kteří svými objevy a myšlenkami posouvali svět dopředu. A teď nemám na mysli běžnou soutěž myšlenek, kterou považujeme za správnou a přirozenou. Mám na mysli intelektuální havárie, které nejsou ničím jiným než důsledkem myšlenkových exhibic a touhy být vidět či slyšet.
V éře sociálních médií k tomu chytří exhibicionisté navíc dostali ideální nástroj. Pokušení přijít s originálními či překvapivými idejemi a myšlenkami, když máte garantované publikum „tady a teď“, je mnohem větší. Vzdělaností dnes už nikoho neudivíte, protože díky Googlu nosíme všechno „vědění světa“ každý ve svém telefonu.
Co v telefonu nenajdeme, je originální myšlení, nové myšlenky, nečekané ideje. Past je v tom, že hranice mezi originalitou a pitomostí je tenoučká, většinou přehlédnutelná. Což neznamená, že se vám s pomocí mimořádného intelektu a vzdělání nepodaří přesvědčit ostatní.
Všichni známe bonmoty o tom, že bychom se měli vyvarovat srážek s blbci a že by byl svět bez blbců lepší. Ano, pravda. Ale blbci jsou nebezpeční ve velkém počtu. Výjimečně chytří lidé můžou být nebezpeční i jako jednotlivci. Přitom by stačilo, kdyby – slovy dopravních omezení – projížděli nepřehlednými úseky historie se zvýšenou opatrností.
