Glosa: Proč Rusku neustupovat? Jde o duševní zdraví národa

Reakce na ruskou stopu ve Vrběticích je historická výzva, ve které záleží na odvaze vládnoucích politiků.

Česká společnost si za sebou z minulého století táhne dvě traumata z podvolení národa – mnichovskou dohodu z roku 1938, která byla předstupněm k pohlcení země nacistickým Německem, a invazi sovětské armády a vojsk dalších států Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Obě události si pamatují jen lidé z nejstarších ročníků, dotýkají se ale i těch, kteří je nezažili. Okupace je historická zkušenost, jež se přenáší jako genetická informace a ovlivňuje i následující generace.

Jak se takové trauma v národní paměti projevuje?

Může to být názor, že malá země jako Česko je pouze jednou z figurek na šachovnici globálních velmocí, a tudíž pro ni nemá smysl provokovat nějakými svébytnými aktivitami na poli mezinárodní politiky, například zdůrazňováním lidských práv a svobod.

Nebo naopak. Prožitek podvolení a nemohoucnosti zanechává i různé mindráky. Ty se pak mohou projevovat vystupováním, jací jsme suveréni a jak to dokážeme jiným „osladit“. Dobře se takové chlapáctví předvádí v situacích, kdy nám nic moc nehrozí, jako jsou třeba diskuse o nějakém solidárním postupu v Evropské unii.

S bolestivým historickým zážitkem se dá vyrovnávat také poněkud zvráceným způsobem – přítulností k nedemokratické mocnosti, která nás v minulosti obsadila a v současnosti se tady pořád snaží prosazovat svůj vliv, i když jinými prostředky než tanky. V Česku jsme už sedm let svědky kuriózního úkazu, že tento přístup reprezentuje hlava státu.

Poslední tři desetiletí nabídla několik příležitostí, jak si trochu napravit reputaci – navenek, ale hlavně sami před sebou.

Ty klíčové výzvy jsme dokázali využít, vstoupili jsme do NATO a Evropské unie. Z jiných, jako byla například stavba amerického radaru v Brdech, nakonec sešlo. Každopádně jich nebylo mnoho.

Odhalení, že za výbuchy v muničních skladech u Vrbětic stáli ruští agenti, může být další takovou příležitostí. Samozřejmě nejde o nějakou pomstu „Rusákům za okupaci“. Jde o to, jestli se stávající česká politická reprezentace odhodlá k dostatečně sebejisté a zároveň adekvátní reakci na to, co tady ruské bezpečnostní složky provádějí.

Připomeňme si, jaká je vládnoucí konstelace – proruský prezident a menšinový kabinet závislý na hlasech KSČM nebo SPD. Velká očekávání tedy nejsou namístě. Způsob, jakým byla informace v sobotu večer náhle podána, naznačuje, že vládní místa byla k odhalení podezřelé dvojice příslušníků ruské vojenské rozvědky GRU a k následnému vyhoštění osmnácti ruských diplomatů spíše dotlačena. To samé platí o vyloučení skupiny Rosatom z tendru na dostavbu jaderných bloků v Dukovanech. Až další kroky vlády směrem k Moskvě ukážou, jestli dokáže v důležité výzvě obstát.