Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Za necelých pět minut si můžete vyrobit kartičku, která vám ušetří hádky a rozčilování. Vezměte kousek papíru a na jednu stranu na základě vlastních zkušeností z posledních týdnů sepište, jaká protiepidemická opatření u nás teď platí. Já například v létě vypozoroval, že ve vlaku se respirátory nepoužívají, nebo že covid pas v hospodách, hotelech ani dalších službách nikoho nezajímá (s bizarní výjimkou jednoho venkovního koupaliště).
Na druhou stranu kartičky zkuste podobně odpozorovat dopravní pravidla. Cyklisté nejspíš vyvodí, že jim motoristé nedávají přednost podle značek, ale nálady, nebo že cyklopruhy slouží jako krátkodobé parkoviště. Řidiči zkusí podle jízdy ostatních odhadnout rychlostní limity a minimální bezpečné vzdálenosti. Chodci, jestli jim musejí auta zastavit u přechodu.
Kartičku noste u sebe. Kdykoliv se ocitnete uprostřed debaty o zpřísňování nebo uvolňování covidových opatření anebo třeba o třicítce ve městech, podívejte se na ni. Připomene vám, že je nakonec jedno, co se schválí.
Na tenhle trénink stoicismu mě přivedla jedna známá, která se vrátila nadšená z Německa: Chodci tam mají na přechodech přednost! U nás taky, už dvacet let, překvapil jsem ji.
Mimochodem po jejím zavedení se zdvojnásobila nehodovost na přechodech. Jen první rok přibylo ve srovnání s předešlým přes 300 zraněných a 17 mrtvých chodců.
Vláda nebo Sněmovna totiž můžou odhlasovat sebekrásnější pravidla, vleklý problém je ale v tom, že je část lidí bude ignorovat. (Část naopak brát doslova a čekat totéž od ostatních, ale takoví škodí hlavně sami sobě.)
Dílem za to můžou společenské normy – k porušování pravidel na první pohled tolerantnější než třeba u západních sousedů. Můžeme se hádat, jestli bezohledné anarchisty mezi námi vypiplala čtyřicetiletá zkušenost se státem řízeným jako kasárnami nebo devadesátkový étos dělej si, co chceš. Nepovede to nikam a nic to nezmění.
Dílem za to může prostá skutečnost, že porušování pravidel beztrestně prochází. Což už změnit jde, i když ne snadno.
Líbivé heslo, podle kterého je prevence lepší než represe, naráží třeba na zkušenost se zavedením bodového systému v roce 2006 a hlavně na tehdejší zostřené letní kontroly. Úmrtnost na silnicích díky nim v druhém pololetí poklesla skokově. (Než se rok nato po rozvolnění hlídek vrátila skoro tam, kde byla předtím.)
Co si z toho měsíc před volbami odnést:
Za prvé – teď tolik populární volební kalkulačky mají výpovědní hodnotu facebookových kvízů, které vám prozradí, jestli jste byli v minulém životě Karlem IV. nebo Eliškou Rejčkou. Mezi opatřením napsaným v programu a opatřením na první pohled očividně všemi dodržovaným a respektovaným leží cesta delší, než je běžné funkční období ministrů.
Za druhé – čím víc je strana nebo koalice pro obecné, neupřesněné a všespásné škrty ve veřejných institucích, tím menší je pravděpodobnost, že se jí podaří uhlídat dodržování jakýchkoliv pravidel. Nejen těch, která chce sama zavést. Poznali jsme to například na akceschopnosti osekaných hygienických stanic.
Za třetí – nevěřte fízlům, kteří slibují zavést trvalý pořádek úplně ve všem. Síly policistů a úředníků jsou omezené a moc ostatních hlídačů, jako jsou průvodčí ve zmíněných vlacích, vyloženě virtuální. Český státní aparát zvládá jednu, dvě pečlivě zamířené kampaně za volební období: K příkladu přísného startu bodového systému doplňme rozjezd EET nebo hlídání proticovidových opatření loni na jaře.
Vychází z toho jedna výzva lídrům. O německém státním aparátu se súdánskými daněmi dokáže fantazírovat každý, jen od vás teď ale můžeme slyšet, na které konkrétní místo jste ochotni tuhle kontrolní energii v příštích čtyřech letech napřít, a kde kvůli tomu naopak připustíte neřád. Bonusová otázka: Pokud pro vás jsou některá pravidla tak nepodstatná, že nevyčleníte kapacity na jejich hlídání, zrušíte je?
