Článek
Jmenuje se Matvjej. Tedy jmenoval se Matvjej, protože ten kluk, kterému bylo sotva 30 let, letos 31. ledna zemřel. Nebyla to smrt obyčejná. Byla to smrt symbolická, navíc přenášená v přímém přenosu. A ještě ke všemu pro mě jako pro člověka, který se narodil tady v té syté střední Evropě, má jeden výrazný vzkaz.
Dodržujme alespoň některá pravidla, i když nám připadají pitomá. Ale pěkně popořádku. Matvjej byl z ruské Karélie, to je taková zapomenutá oblast, kde stála za Sovětského svazu spousta továren. Dnes už tam továrny nestojí, zato se tam vyrábí ve velkém samohonka.
Jak se říká v místních novinách, půlka místních mužů tu samohonku konzumuje a druhá půlka si shání práci někde v dalších regionech. A to taky udělal Matvjej. Odjel do Petrohradu se svým kamarádem Alexandrem a nechali se zaměstnat na demolici obrovského stadionu, který se jmenuje Petěrburgskij.
Sovětští inženýři ho postavili u příležitosti moskevské olympiády v roce 1980. A teď ho ruští inženýři chtějí zbourat. Vlastně už trochu zbourali. S pomocí Matvjeje a Alexandra. Poslali oba chlapce na střechu a řekli jim, aby přeřezali ocelová lana, která tedy shodou okolností tu střechu držela.
Bylo to něco, jako když si pod sebou podřezáváte větev. Matvjej to udělal, Alexandr na něj čekal v jeřábu. Najednou v jednu chvíli Matvjej cítí, když přeřezal to patnácté lano, jak se mu chvěje země pod nohama. Začal utíkat. Utíkal, utíkal. Jako v těch filmech, kdy se za vámi hroutí země, a v jednu chvíli skočil. Zachytil se za okraj jeřábu, ale zapomněl si sundat svářečské rukavice. Takže se nezachytil, sklouzl a spadl do suti.
Jeden výsledek by to mělo. Ten stadion byl zbourán v rekordním čase. Ale bez pravidel.
