Glosa: Paříž nehoří, Paříž žije

Pařížan si může naprosto všude, a to podtrhuji, opravdu všude dezinfikovat ruce. A dezinfekční dávka nepáchne jako levná slivovice, po které Češi v pubertě zvraceli.

Samozřejmě, klasická klišé o Francouzích a speciálně o Pařížanech už plní stránky knih, stojí na nich seriály na Netflixu a vymyslet něco, co ještě nikdo před vámi nenapsal, je takřka nemožné.

No počkat. Ledaže by tu byla nějaká bezprecedentní událost, která postihne celý svět a změní ho k nepoznání. Covid-19 opravdu zasekl sekyru do všeho, co jsme znali. A to i v Paříži. Z mého několikadenního zdejšího pozorování mi vyvstaly tyto momenty:

Pařížan nosí roušku, nosí ji všude na veřejnosti a nemá s tím problém. Jistě, i tady se najde pár těch, kteří mají pocit, že nos není součástí dýchacího ústrojí. Je jich ale naprosté minimum. Mluvíme tedy o centru Paříže. Na předměstí je to zase úplně jiná pohádka.

Pařížan si může naprosto všude, a to podtrhuji, opravdu všude dezinfikovat ruce. Při vstupu do kavárny, na zastávkách autobusu, v metru, u stolu v restauraci. Ostraha, která ještě před rokem kontrolovala u vstupu do obchodního domu Lafayette obsah dámských kabelek, nyní drží pumpičku a každému u vstupu „pumpne“ dezinfekční dávku. Která mimochodem nepáchne jako levná slivovice, po které Češi v pubertě zvraceli.

Zmínila jsem kavárny a restaurace. Ano. Pařížané – a samozřejmě i Pařížanky, omluvte mou zkratku – mohou žít víceméně normální život. Restaurace tu fungují, pekárny pečou a káva se mele. Samozřejmě s nutnou dávkou solidarity a jistého nepohodlí. Pokud chcete strávit nějakou dobu v restauračním zařízení, je tu formulář, kde vyplníte svoje jméno a telefonní číslo. Všichni už to dělají tak přirozeně, jako když kouří gauloisky nebo si sypou do kávy cukr.

Ano, jedno klišé si neodpustím. Všichni se vás ptají, jestli chcete do vaší černé kávy cukr. Tzv. pražská kavárenská scéna z toho má osypky i na dálku.

Každopádně. Pařížan nejenže může navštěvovat restaurační zařízení, pořád podtrhuji nutnou solidaritu a ohleduplnost, Pařížan ale může dokonce jít i do galerie, na výstavu, do kina nebo do divadla. Pokud dodrží zákaz vycházení po jednadvacáté hodině, může být kulturním člověkem.

Paříž teď vypadá, tedy jak si to představuji, jako Paříž před šedesáti sedmdesáti lety. Místní se procházejí po Pont des Arts, venčí psy na Champ de Mars. Posedávají v kavárnách na levém i pravém břehu a diskutují. Třeba o postavení náboženství v zemi nebo o tom, co znamená pojem republika. Celou zemí totiž otřásla vražda učitele dějepisu islámským fanatikem.

V ulicích to stále pulzuje, ne ale davy turistů, kteří zacpávají hlavní tepny v centru. Ne, jsou tu teď místní, kteří si o víkendu s dětmi vyjedou na Eiffelovku nebo si připomenou úsměv Mony Lisy v Louvru.

Skoro idylka, že? Pokud by tedy celá situace neznamenala i devastaci gastronomické branže a úbytek milionů eur kvůli absentujícímu turismu. C'est la vie, jak by řekli místní.